ECLI:CZ:US:1997:3.US.88.97
sp. zn. III. ÚS 88/97
Usnesení
III. ÚS 88/97-8 l
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele T.T., zastoupeného advokátkou JUDr. M.Ch., o návrhu z 9. března 1997, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem, podaným ve lhůtě stanovené §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., se stěžovatel dožadoval přezkoumání postupu soudů, u nichž se domáhal restitučních nároků, a zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 1996, sp. zn. 13 Co 445/96. Uvedl, že nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, který vyslovil v odůvodnění shodně se soudem 1. stupně, že nemovitost nelze vydat, nebyla-li uplatněna restituce podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1943 Sb. a č. 128/1946 Sb. v poválečném období. Poukázal na své přesvědčení, že zákonodárce neměl v úmyslu restituční zákon č. 116/1994 Sb. podmiňovat doložením restitučního řízení poválečného, zvláště vezme-li se do úvahy skutečnost, že tříletá lhůta, daná dekretem č. 128/1946 pro uplatnění nároků, byla fakticky přerušena událostmi 25. února 1948, nýbrž měl snahu odstranit majetkové křivdy vzniklé ve válečném období především na židovských občanech, kteří v důsledku únorových událostí roku 1948 nemohli v souladu se zákonem č. 87/1991 Sb. §1 odst. 1 prokázat majetkové a jiné křivdy učiněné v období od 25. února 1948. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 1996 považuje proto za rozhodnutí, jímž došlo k porušení čl. 11 odst. 1 věta první a druhá Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná běžet dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti,
111. ÚS 88/97-9
která je předmětem ústavní stížnosti. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 ústavního zákona č. 1/1993 Sb.), proto také nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy při ní postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v §132 občanského soudního řádu. Jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanovením §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. (Rozhodnutí Ústavního soudu ve věci III. ÚS 23/93, III. ÚS 216/95, III. ÚS 349/96 a násl.)
Toto konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Obecné soudy se při hodnocení důkazů, jakož i při aplikaci zák. č. 87/1991 Sb. ve znění zák. č. 116/1994 Sb. nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu a tím ani do rozporu s čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod, když v provedeném řízení neshledaly odůvodněnost uplatněného nároku stěžovatele.
Pro uvedená zjištění a znění §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné
V Brně 5. května 1997
JUDr. Pavel Holländer
soudce zpravodaj