ECLI:CZ:US:1997:3.US.98.97
sp. zn. III. ÚS 98/97
Usnesení
III. ÚS 98/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů MUDr. F.P. a M.P., zastoupených advokátem JUDr. J.J., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, mimo ústní jednání dne 25. 9. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním ze dne 19. 3. 1997, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 21. 3. 1997, brojí stěžovatelé proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 1996, sp. zn. 21 Co 645/94, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. 7. 1994, sp. zn. 29 C 95/92, a navrhují zrušení uvedených rozsudků s odůvodněním, že těmito rozsudky obecných soudů bylo porušeno jejich základní právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 věta 1, 2, odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť jim obecnými soudy nebyla poskytnuta dostatečná ochrana při uplatňování jejich restitučního nároku. Dále v odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že svůj restituční nárok uplatňují v souladu s ustanovením §6 odst. 1 písm. f) zák. č. 87/1991 Sb., neboť rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 5. 1975, sp. zn. 37 C 80/75, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 7. 1975, sp. zn. 17 Co 341/75, jím byla odňata 1/10 nemovitostí zapsaných na LV č. 620
III. ÚS 98/97
pro k. ú. P., které jsou dále v ústavní stížnosti blíže označeny. V další části pak stěžovatelé rozvádějí okolnosti, za nichž došlo k nabytí vlastnictví ideální 1/10 předmětných nemovitostí, a rovněž okolnosti, za nichž došlo k vydání shora citovaných rozsudků, jimiž jim byla uložena povinnost tyto nemovitosti vydat tehdejšímu československému státu zastoupenému Obvodním národním výborem.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelé se svou ústavní stížností domáhají ochrany svého vlastnického práva v souladu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod a porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod spatřují v zásahu orgánu veřejné moci, tedy obecných soudů, k němuž mělo dojít tím, že obecné soudy nevyhověly jejich návrhu, jímž se stěžovatelé domáhali nahrazení souhlasného projevu vůle s uzavřením smlouvy podle §5 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb. k nemovitostem.
Ústavní soud již ve své ustálené judikatuře opakovaně vyložil, jak je nutno chápat ochranu vlastnického práva v souladu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod, totiž že pouhý spor o vlastnictví ústavní ochrany nepožívá a ani požívat nemůže, a to bez ohledu na důvody, za jakých je tento spor veden, ať se jedná o nároky uplatněné v rámci restitučního řízení anebo nároky jiné, tam, kde má být vlastnické právo teprve zjištěno (k tomu srov. např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, C. H. Beck Praha, 1994); za porušení ústavně zaručených práv a svobod nelze považovat tu skutečnost, že soud rozhodl o návrhu stěžovatelů zamítavým výrokem.
Závěrem jeví se potřebné připomenout, že ani samotná ústavní stížnost stěžovatelů nesplňovala formální náležitosti předepsané zákonem, neboť' zejména předložená plná moc právního zástupce stěžovatelů, ani po výzvě k odstranění vad této plné moci, nesplňovala náležitosti plné moci k zastupování v řízení před Ústavním soudem (§31 zák. č. 182/1993 Sb.); vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla shledána zjevně neopodstatněnou, nejevilo se však účelné vésti stěžovatele k odstranění již dříve vytknutých vad.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a její zjevná neopodstatněnost plyne jak z povahy důvodů uvedených stěžovateli v ústavní stížnosti (v níž se jedná o pouhou polemiku
III. ÚS 98/97
s právními závěry obecných soudů), tak z ustálené judikatury Ústavního soudu, na niž bylo odkázáno.
Nezbylo proto než o podané ústavní stížnosti rozhodnout, jak ve výroku tohoto usnesení je uvedeno [§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 25. 9. 1997
JUDr. Vlastimil Ševčík soudce Ústavního soudu ČR