ECLI:CZ:US:1997:4.US.102.97
sp. zn. IV. ÚS 102/97
Usnesení
IV. ÚS 102/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti M.T., zastoupeného advokátem JUDr. J.Š., proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 1 T 63/92, ze dne 6.4.1993, a usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 11 To 123/93, ze dne 6.12.1993, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem ze dne 12.3.1997, doplněným posléze podáním ze dne 27.5.1997 a návrhem sepsaným advokátem ze dne 22.5.1997, domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 11 To 123/93, ze dne 6.12.1993, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 1 T 63/92, ze dne 6.4.1993, jímž byl mimo jiné uznán vinným z pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 a půl roku. Dne 27.12.1995 podal stěžovatel návrh na povolení obnovy uvedeného trestního řízení. V návrhu v podstatě uvedl, že se necítí vinen trestným činem, za který byl odsouzen, neboť všechna poranění poškozeného vznikla v rámci obrany, když odvracel útok poškozeného. Navrhl proto doplnit dokazování o
- 2 - IV. ÚS 102/97
znalecký posudek o jeho duševním stavu, ve kterém jednal při odvracení útoku, tj. zda nejednal ve stavu nepříčetnosti či za podstatně zmenšené příčetnosti. Dále navrhl vyslechnout pracovníky policie K. a K., kteří by se měli vyslovit k otázce možnosti či nemožnosti držení rukojeti řeznického sekáčku navrhovatelem dle expertizy pachových stop na jeho rukojeti. Dále navrhl doplnit dokazování o další nové důkazy v podobě výslechu svědka H., který měl slyšet od poškozeného jinou verzi případu, než jakou tento podal orgánům činným v trestním řízení, a dále svědků JUDr. Ch., MUDr. J. a JUDr. V., kteří měli disponovat s dalšími novými informacemi, jež by vrhly na případ nové světlo. Po seznámení se s obsahem návrhu a s listinným důkazním materiálem ve veřejném zasedání Městský soud v Praze usnesením, sp. zn. 2 Nt 101/96, ze dne 25.11.1996, návrh na povolení obnovy řízení v trestní věci Městského soudu v Praze, sp. zn. 1 T 63/92, zamítl a v odůvodnění podrobně vysvětlil, z jakých důvodů nepovažuje jednotlivé navrhované důkazy za důkazy, jež by odůvodňovaly povolení obnovy řízení, a konstatoval, že nevyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Z těchto důvodů shledal Městský soud v Praze návrh na obnovu řízení nedůvodným. Proti tomuto zamítavému rozhodnutí Městského soudu v Praze podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze svým usnesením, sp. zn. 7 To 91/96, ze dne 10.2.1997, po přezkoumání správnosti výroku napadeného usnesení, jakož i razení, které mu předcházelo, zamítl jako zcela nedůvodnou a shledal napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze věcně správným s přiléhavým odůvodněním.
Při posuzování ústavní stížnosti vyšel Ústavní soud z petitu stěžovatelova návrhu. Z ústavní stížnosti sepsané advokátem Ústavní soud zjistil, že stěžovatel brojí proti porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod v soudním řízení, ve kterém byl vynesen odsuzující rozsudek, aniž by odkazoval na
3 - IV. ÚS 102/97
řízení o obnově a napadl v něm vydaná zamítavá rozhodnutí obou soudů k jeho návrhu. Stěžovatelova podání, která časově předcházela a vykazovala vadu nedostatku právního zastoupení, sice napadají soudní rozhodnutí vydaná jak ve vlastním trestním razení, ve kterém byl stěžovatel odsouzen, tak v řízení o obnově, navrhují však pouze zrušení odsuzujícího rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 1 T 63/92, ze dne 6.4.1993, a usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 11 To 123/93, ze dne 6.12.1993, tedy ve shodě s advokátem posléze sepsanou ústavní stížností. Ve své postupně upřesňované ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí dotčení jeho ústavně zaručených základních práv [ zaručovaných čl. 3, 4, 10, 90, 95 a 96 Ústavy ČR, čl. 1 , 8 odst.1 a 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst.2,3, čl. 39, čl.40 odst. 1 a 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 5, 6 odst. 1 a odst. 1 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod] shora označenými soudními rozhodnutími. Toto namítané porušení jeho ústavně zaručených základních práv však stěžovatel meritorně vztahuje a specifikuje pouze k základnímu trestnímu řízení a rozhodnutím v něm vydaným, aniž by je také konkretizoval ve vztahu k řízení o obnově. S ohledem na skutečnost, že advokátem sepsaný návrh nenamítá porušení základních práv stěžovatele v řízení o obnově a rozhodnutími v něm vydaných (zmiňuje se pouze o stěžovatelově podnětu pro podání stížnosti pro porušení zákona, který byl zamítnut) a stěžovatel nenavrhuje ani ve výchozích jím sepsaných podáních zrušení rozhodnutí, jimiž byl jeho návrh na obnovu řízení zamítnut, nebylo povinností ústavního soudu zabývat se otázkou porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele rozhodnutími vydanými v řízení o obnově. Posuzovaná ústavní stížnost podle jejího petitu se domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 1 T 63/92, ze dne 6.4.1993, a usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 11 To 123/93, ze dne 6.12.1993. Podle §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (ve smyslu §75 odst. 1 citovaného zákona se za procesní prostředek ochrany práva pro účely tohoto zákona návrh na povolení obnovy řízení nepovažuje). Uvedená zákonná lhůta tak v poměru k oběma
4 - IV. ÚS 102/97
stížností napadeným rozhodnutím uplynula již v roce 1994, a proto Ústavnímu soudu ČR nezbylo, než návrh podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnout, neboť byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání uvedeným zákonem. Přestože se stěžovatel, jak shora uvedeno, svou ústavní stížností nedomáhal zrušení rozhodnutí vydaných v řízení o obnově a v poměru k tomuto řízení výslovně porušení svých ústavně zaručených práv nenamítal, Ústavní soud pro úplnost uvádí, že porušení ústavně zaručených práv stěžovatele v řízení o obnově původního trestního řízení neshledal, závěry obecných soudů, podrobně rozvedené v odůvodněních obou rozhodnutí týkajících se obnovy řízení, z mezí ústavnosti nijak nevybočují.
S ohledem na to, že ústavní stížnost stěžovatele byla odmítnuta, nebylo možno vyhovět návrhu stěžovatele na vydání rozhodnutí o tom, že náklady na jeho zastoupení zcela nebo zčásti zaplatí stát (§83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 1997
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj