ECLI:CZ:US:1997:4.US.106.97
sp. zn. IV. ÚS 106/97
Usnesení
IV. ÚS 106/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl o ústavní stížnosti O., zastoupené advokátkou A.B., proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, č.. j. 7 Cmo 469/96 - 44, ze dne 18. 11. 1996,ve spojení s rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. Firm 40109/95 Rg.C. 30956/03, ze dne 9. 4. 1996, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena 27. 3. 1997, se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Krajského obchodního soudu v Praze, č. j. Firm.40109/95 Rg.C. 30956/03 - 30a, ze dne 9. 2. 1996 (správně má zřejmě být uvedeno 9. 4. 1996), kterým byl zamítnut návrh na zápis změn v obchodním rejstříku, jakož i zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, č. j. 7 Cmo 469/96-44, ze dne 18. 11. 1996, kterým bylo toto zamítavé rozhodnutí potvrzeno.
Stěžovatelka je toho názoru, že soudy obou stupňů v této věci
IV. ÚS 106/97
porušily zákon. Podání dále obsahuje podrobné vysvětlení důvodů, pro které stěžovatelka nesdílí právní názor obecných soudů pokud jde o postavení třetí osoby, která přistupuje do společnosti jako společník. Upozorňuje dále na skutečnost, že nepříliš jednoznačná dikce §143 odst. 3 obchodního zákoníku vedla zákonodárce ke zpřesnění tohoto ustanovení a jako podpůrný argument uvádí, že obdobný názor zastávají i někteří představitelé právní teorie (např. prof. J.D. v komentáři k Obchodnímu zákoníku, resp. autorský kolektiv v Učebnici práva pro ekonomy).
Stěžovatelka dále nesouhlasí ani s právním názorem soudů, že usnesení valné hromady musí být doloženo úředně ověřenými podpisy všech společníků účastnících se této valné hromady a tvrdí, že v daném případě šlo toliko o relativní neplatnost, což znamená, že nebyla-li neplatnost vyslovena soudem, bylo usnesení platné a žádný soud, natož soud rejstříkový,nemůže ex officio o neplatnosti valné hromady rozhodnout bez návrhu. Odůvodnění odvolacího soudu v této části (str. 3,poslední věta) považuje stěžovatelka za zcela zmatečné. Dále stěžovatelka namítá, že pokud oba soudy podmínily zápis navýšeni základního kmeni společnosti nejen splacením původních peněžitých vkladů všemi společníky, ale též, s odvoláním na analogické použití §111 odst. 1 obchodního zákoníku, splacením hodnoty 30% nového vkladu každým ze společníků, jde o názor, ve kterém soud aplikoval právo nad zákonem stanovený rámec. V tomto případě je princip analogie vyloučen, neboť obchodní zákoník zná jedinou podmínku upravenou výslovně v §142 a toto ustanovení je třeba považovat za zvláštní právní úpravu, která vylučuje použití §853 občanského zákoníku a tedy i analogické použití §111 odst. 1 obchodního zákoníku.
Na základě všech výše uvedených důvodů, které jsou v ústavní stížnosti ještě podrobněji rozvedeny, je stěžovatelka názoru, že soudy porušily nejen zákon, ale i Ústavu, a to tím, že nutí jak jednotlivé společníky, tak i obchodní společnost činit to, co není zákonem uloženo. Takový postup je podle názoru stěžovatelky porušením čl. l0 Ústavy.
IV. ÚS 106/97
Ústavní soud si vyžádal k věci vyjádření účastníka řízení, tak jak mu to ukládá ustanovení §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Vyjádření podepsané předsedkyní senátu JUDr. O.Ř. je rozčleněno podle jednotlivých námitek stěžovatelky a uvádí se v něm následující:
Pokud jde o názor na §143 obchodního zákoníku, upozorňuje soud, že v právní teorii jsou i početné názory podporující závěr vyjádřený odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí (E.,P.). Co se týká námitky, že soud rozhodoval ex officio o neplatnosti valné hromady, ačkoliv tak může učinit soud pouze ve sporném řízení, je účastník řízení názoru, že nešlo o vyslovení neplatnosti valné hromady, ale že soud pouze neuznal předložený zápis z valné hromady za dostatečný důkaz podle §128 o.s.ř. Řízení před rejstříkovým soudem je totiž specifickým listinným řízením, kde §128 odst. 2 o.s.ř. soudu výslovně ukládá, aby bez ohledu na návrhy účastníků provedl důkazy, které jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu. Stejně jako rejstříkový soud může v rámci posouzení, zda jsou splněny předpoklady k provedení zápisu, vyžadovat ověření podpisů společníků při uzavření dohody o změně společenské smlouvy (ač to zákon výslovně neukládá), může ze stejných důvodů vyžádat i ověření podpisů společníků účastnících se valné hromady. Stěžovatelkou vytýkaný rozpor na str. 3, poslední věta odůvodnění, vysvětluje soud tím, že šlo o zřejmou písařskou chybu, když místo "možnost" mělo být správně uvedeno "nemožnost", což vyplývá ze smyslu této věty i z kontextu celého odstavce. Konečně pak účastník řízení zastává názor, že zákonodárce zřejmě předpokládal, že při navýšení základního jmění novými vklady se použijí analogicky ustanovení o vkladech při založení společnosti, a to nejen §111, ale též §113 odst. 1 až 4 obchodního zákoníku, neboť jinak by zákonem vůbec nebyly upraveny důsledky porušení závazků k novým vkladům. V této souvislosti se ve vyjádření upozorňuje i na skutečnost, že potřebu použití analogie evidentně pociťuje i stěžovatelka, když na str. 6 stížnosti vlastně rovněž analogicky používá ustanovení §111 při navýšení základního jmění novými vklady podle §143 obchodního
IV. ÚS 106/97
zákoníku, v tomto případě ovšem v jiné, pro ni příznivější poloze. V závěru vyjádření pak soud uvádí, že i kdyby nebyl sdílen některý ze závěrů odvolacího soudu, pro zamítnutí návrhu na zápis změn do obchodního rejstříku postačovalo naplnění i jen jednoho z výše uvedených závěrů. Proto považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.
Ústavní soud si dále vyžádal předložení spisu Krajského obchodního soudu v Praze, obchodního rejstříku, sp. zn. Rgc 30956, a seznámil se s jeho obsahem.
Jak Ústavní soud vyložil opakovaně ve svých rozhodnutích, není soudem nadřízeným obecným soudům, kterému by příslušelo korigovat jejich právní názory, sjednocovat judikaturu, případně znovu "hodnotit" hodnocení důkazů, které tyto soudy provedly, a to dokonce ani v tom případě, kdyby sám s těmito názory nesouhlasil. Podaná ústavní stížnost je takřka klasickým případem postupu, kdy stěžovatelka toto postavení Ústavního soudu nechápe, resp. chápat nechce. Argumentace stížnosti zcela zřetelně není argumentací v ústavněprávní rovině, ale je argumentací, která by přicházela v úvahu tehdy, pokud by ve věci bylo připuštěno podat dovolání a věci se zabýval Nejvyšší soud ČR. Porušení Ústavy na případ nedopadá. Obecné tvrzení, že soudy nutí společníky, resp. společnost, činit něco, co není zákonem uloženo, pak ve vztahu k nezávislému soudcovskému hodnocení provedených důkazů a jejich právní relevance rovněž nemůže obstát.
IV. ÚS 106/97
Ze všech výše uvedených důvodů považuje Ústavní soud podanou stížnost za zjevně neopodstatněnou, a proto ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. 8. 1997
JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj