ECLI:CZ:US:1997:4.US.112.97
sp. zn. IV. ÚS 112/97
Usnesení
IV. ÚS 112/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl o ústavní stížnosti O.S., zastoupeného advokátem JUDr. J.L., proti jinému zásahu orgánu veřejné moci. - proti nečinnosti Okresního soudu v Litoměřicích, za účasti Okresního soudu v Litoměřicích, zastoupeného předsedkyní senátu JUDr. L.Ch., jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů-v o d n ě n í
Ústavnímu soudu byla dne 1. 4. 1997 doručena výše uvedená ústavní stížnost, ve které stěžovatel uvádí, že žalobou ze dne 12. 6. 1995 podanou u Okresního soudu v Litoměřicích se domáhá vydání rozsudku, kterým má být rozhodnuto o tom, že žalovaný Ministerstvo spravedlnosti, mu odpovídá za škodu způsobenou onemocněním otevřenou mimoplicní tuberkulózou. Podle tvrzení stěžovatele k tomuto onemocnění došlo ve vazební věznici. Přestože řízení bylo zahájeno dnem, kdy by návrh doručen soudu, nebylo Okresním soudem v Litoměřicích do dne podání ústavní stížnosti, a to ani přes stížnost na průtahy v řízení ze dne 28. 8. 1996, ve věci jednáno. Jak dále stěžovatel uvádí, jediné úkony, které v této věci soud učinil, bylo zaslání
IV. ÚS 112/97
vyjádření žalovaného k rukám právního zástupce dne 6. 8. 1996 a dotaz soudu z 2. 10. 1996 na to, kde se navrhovatel nachází. Z postupu soudu stěžovatel dovozuje, že tento svou nečinností porušuje jeho právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, které je zaručeno v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud vydal nález, kterým bude Okresnímu soudu v Litoměřicích uloženo, aby nepokračoval v průtazích ve věci uvedené pod sp. zn. 16 C 149/95 a aby neprodleně v této věci jednal.
V souladu s postupem stanoveným v ustanovení §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, si Ústavní soud vyžádal k předložené ústavní stížnosti vyjádření od Okresního soudu v Litoměřicích. Ve vyjádření ze dne 25. 4. 1997 předsedkyně senátu uvedla, že předmětná věc byla doručena soudu dne 20. 6. 1995. Dne 6. 12. 1965 došlo vyjádření odpůrce s tím, že není pasivně legitimován. Dále uvedla, že v dané věci bylo a je nutno prostudovat řadu právních předpisů. Vzhledem k dlouhodobému onemocnění soudkyně v roce 1996 bylo vyjádření odpůrce zasláno navrhovateli až dne 29. 7. 1996, na které bylo odpovězeno právním zástupcem dne 2. 9. 1996. V žalobním návrhu je uvedeno, že navrhovatel je ve výkonu trestu ve věznici O., proto soudkyně učinila dotaz dne 19. 9. 1996 na právního zástupce navrhovatele, zda navrhovatel je stále umístěn ve výkonu trestu a kde. Dne 8. 10. 1996 právní zástupce navrhovatele sdělil, že navrhovatel je toho času umístěn ve Vazební věznici P., ale bližší informace o této věci neuvedl, např. v jakém stadiu je řízení apod. Proto soud vyžádal od vazební věznice informaci, který orgán je nutno požádat o souhlas k výslechu. Koncem října 1996 přišla neurčitá odpověď od Vězeňské služby ČR, a proto žádost byla znovu opakována. Dne 29. 1. 1997 okresnímu soudu došla odpověď, že navrhovatel je ve vazbě pro Městský soud Praha, přičemž nebylo uvedeno jednací číslo. Dne 3. 2. 1997 opět soud vyžádal zprávu, koho požádat o souhlas k výslechu navrhovatele. Bylo zjištěno, že trestní věc navrhovatele byla vrácena k došetření městskému státnímu zástupci
IV. ÚS 112/97
a soud byl odkázán na ústřední evidenci vězňů, kam byl učiněn dotaz dne 20. 3. 1997. Pak byla opětovně požádána Věznice P. o sdělení, kam se obrátit se žádostí o souhlas k výslechu navrhovatele.
Zároveň předsedkyně upozornila na to, další právně obtížné a složité věci z let 1993 a 1994, kterými je nutno třeba se věnovat rovněž ve zvýšené míře. Mimo to v senátě jsou další věci, které je nutno vyřizovat obratem. Dále věc byla ovlivněna i dlouhodobou pracovní neschopností soudkyně v dubnu a červnu 1996. Tím došlo k nahromadění věcí k vyřizování. V závěru vyjádření se uvádí, že v dané věci bude urychleně postupováno, jakmile se podaří získat souhlas k výslechu navrhovatele. Navrhovatel bude ihned vyslechnut prostřednictvím dožádaného soudu a poté bude nařízeno ústní jednání.
Ústavní soud si dále vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 14 C 149/95, s jehož obsahem se seznámil.
Námitce stěžovatele, ohledně průtahů v řízení před soudem I. stupně nelze přisvědčit. Ústavní soud shledal, že postup soudu a úkony v něm uvedené, jak je popsala ve svém vyjádření předsedkyně senátu, odpovídají obsahu vyžádaného spisu. Lze jen doplnit, že první úkon po doručení žaloby okresnímu soudu, tj. dne 20. 6. 1995, byl učiněn dne 14. 11. 1995, kdy byl dán
pokyn k doručení návrhu odpůrci k vyjádření, které bylo pak doručeno dne 6. 12. 1995. Další pokyn je ze dne 12. 12. 1995, kdy byla příslušná kancelář požádána o předložení příslušných předpisů, ohledně právní subjektivity vězeňské služby. Pokud jde např. o dotaz okresního soudu ze dne 2. 10. 1996 právnímu zástupci, kde se navrhovatel zdržuje a pokud je ve věznici, tak pro který orgán, právní zástupce dne 7. 10. 1996 pouze sdělil, že jeho klient se nachází ve Vazební věznici P. Okresní soud si tedy musel dále zjišťovat, pro jaký orgán je navrhovatel ve vazbě, aby mohl následně
vyžádat souhlas k provedení výslechu navrhovatele.
IV. ÚS 112/97
V předmětném řízení je patrné, že zde existují překážky, které brání v dalším postupu řízení, a to vyřešení otázky pasivní legitimace odpůrce a vyžádání souhlasu od příslušného orgánu činného v trestním řízení k výslechu žalobce. V tomto směru okresní soud učinil potřebná opatření. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že nelze přisvědčit námitce stěžovatele ohledně průtahů v řízení, neboť postup soudu a v rámci toho učiněné úkony nejsou z hlediska ústavněprávního takové povahy, že by zakládaly absolutní nečinnost soudu. Ústavní soud připomíná, a to i s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, že přiměřenost lhůty určitého řízení, je třeba posuzovat komplexně podle okolností konkrétního případu, zejména s přihlédnutím ke složitosti věci, chování jednotlivých stran a příslušných orgánů.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 1997
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj