ECLI:CZ:US:1997:4.US.118.97
sp. zn. IV. ÚS 118/97
Usnesení
IV. ÚS 118/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci návrhu D.N., zastoupeného advokátem JUDr. V.H., na zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. 21 Co 126/95, který byl spojen s návrhem na zrušení ustanovení §13 odst. 2 a 3 zákona č. 42/1992 Sb. v platném znění, za účasti Krajského soudu v Brně a vedlejšího účastníka S.Š., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 4.4.1997 byla Ústavnímu soudu doručena včas podaná ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. 21 Co 126/95. Tomuto rozsudku vytýká, že potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Ždáru nad Sázavou ze dne 10. 1. 1995, sp. zn. 7 C 815/94, čímž založil povinnost stěžovatele vypořádat majetkový podíl žalobce - S.Š. - finančně, konkrétně pak částkou Kč 122 536,-. Podle názoru stěžovatele nelze akceptovat odůvodnění
IV. ÚS 118/97
odvolacího soudu, které vychází z názoru, že zákon č. 42/1992 Sb. tím, že nestanovil, jakým způsobem mají být majetkové podíly oprávněných osob vypořádány, dává oprávněné osobě, nedojde-li k jiné dohodě, právo na finanční vypořádání. Přitom je zřejmé, jak uvádí stěžovatel, že odvolací soud se postavil za tento právní názor s vědomím, že v právní teorii i praxi jsou na tuto otázku rozdílné názory, které vyplývají z neurčitosti zákonné úpravy. V tomto směru pak argumentuje stěžovatel rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 10. 1995, sp. zn. 15 Co 506/95, ve kterém je zastáván názor, že majetkový podíl v době jeho vydání nemůže tvořit nic jiného, než jej tvořilo v okamžiku jeho vzniku a že je tedy nutno uvažovat o plnění věcném, nikoli peněžitém. Dále pak stěžovatel namítá, že napadeným rozsudkem byl zavázán k úhradě v plné výši, aniž by byla zohledněna skutečnost, že podle ustanovení 36 odst. 2 písm. c) zákona č. 586/1992 Sb. musí být z transformačního podílu sražena daň ve výši 15%.
Z výše uvedených skutečností stěžovatel dovozuje, že došlo k porušení čl. 2 odst. 4 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, jakož i k porušení čl. 2 odst. 3 a č1.. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když zákon č. 42/1.992 Sb. v žádném svém ustanovení neukládá povinnost vypořádat majetkové nároky oprávněných osob finančně. Podle ustanovení §13 odst. 2 tohoto zákona musí být majetkový podíl vydán, nikoli tedy vyplacen, a to ve lhůtě devadesáti dnů ode dne, kdy oprávněná osoba o vydání písemně požádala. Podle odst. 3 tohoto ustanovení pak, pokud jde o osobu, která nesplňuje podmínky odst. 2, může být majetkový podíl vydán po sedmi letech od schválení transformačního projektu. Z porovnání těchto dvou odstavců stěžovatel dovozuje, že zakládají výrazně nerovné postavení oprávněných osob, a to nejen odlišně stanovenými lhůtami, ale i silou jejich nároků, když první skupině tyto musí být vypořádány, druhé pak majetkový podíl sice může, ale zřejmě nemusí být vydán. Navíc pak zmíněná sedmiletá lhůta počne plynout od okamžiku schválení transformačního projektu, což mohou být termíny velmi rozdílné
IV. ÚS 118/97
a tedy nerovné. Vzhledem k těmto skutečnostem proto stěžovatel navrhuje, s odvoláním na ustanovení §70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, též zrušení citovaných ustanovení zákona č. 42/1992 Sb. v platném znění.
Vyjádření, které si Ústavní soud vyžádal od účastníka řízení Krajského soudu v Brně,neobsahuje žádné nové argumenty a odvolává se plně na odůvodnění napadeného rozsudku.
Jak již vyslovil Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí, není součástí soustavy obecných soudů ani jejich vrcholem. Úkolem Ústavního soudu je střežit ústavnost a chránit zejména základní práva a svobody. Z tohoto pohledu nepochybně není úkolem Ústavního soudu sjednocovat judikaturu obecných soudů, ať již tím, že by nahrazoval dovolací instanci, či tím, že by na sebe jinak atrahoval práva, která příslušejí Nejvyššímu soudu ČR (§28 a násl. zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, v platném znění).
Základní otázkou v této věci bylo posoudit, zda způsob, kterým odvolací soud aplikoval příslušná ustanovení zákona č. 42/1992 Sb., je natolik extrémní, že by vybočoval z mezí ústavnosti. Pro takový závěr však podle názoru soudce zpravodaje nestačí skutečnost, že, jak vyplývá z odborné literatury a judikatury, mohou být na věc různé názory. Je především věcí obecných soudů, aby s přihlédnutím ke specifikům každého jednotlivého případu aplikovaly právo. Pokud pak zákon či jiný právní předpis postrádá výslovné pravidlo pro řešení konkrétní situace, je povinností soudů postupovat podle obecných zásad výkladu práva a zejména přihlédnout ke smyslu a účelu právních předpisů.
S přihlédnutím k výše uvedeným obecným závěrům považuje Ústavní soud právní názor Krajského soudu v Brně za názor, který nikterak nevybočuje z ústavních mezí, když chápe §13 zákona č. 42/1992 Sb. jako ustanovení, ze kterého vyplývá přednostně
IV. ÚS 118/97
finanční způsob vypořádání majetkového podílu, pokud nedošlo k jiné dohodě. Podle názoru Ústavního soudu tento názor lze podpořit i tím, že nelze absolutizovat jazykový výklad použitého pojmu "vydán" a že k tomu, aby mohlo být oprávněné osobě de facto vnuceno věcné plnění proti její vůli, musel by to zákon výslovně stanovit, tak jak to učinil např. §20 zákona o půdě (tedy že náhrada se poskytuje nejprve ve věcech a v jiné formě včetně peněžní teprve tehdy, není-li naturální plnění možné). Navíc nelze pominout, že nešlo v tomto případě o řešení otázky, zda nárok přísluší či nikoli, ale jakou formou má být uspokojen. Řešení tohoto problému lze označit za druhořadé a tedy nezasahující do ústavněprávní roviny, totéž se týká i toho, jak měla či má být řešena otázka zdanění vyplacené částky.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost posoudil jako stížnost zjevně neopodstatněnou a rozhodl o jejím odmítnutí podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu ČR, byla-li ústavní stížnost odmítnuta, odpadá základní podmínka projednání návrhu na zrušení ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, který byl podán spolu s ústavní stížností podle §74 zákona o Ústavním soudu (viz např. usnesení publikované pod č. 22, svazek 4, Sbírka nálezů a usnesení ÚS ČR).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. 10. 1997
JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj