ECLI:CZ:US:1997:4.US.130.97
sp. zn. IV. ÚS 130/97
Usnesení
IV. ÚS 130/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti 1) Ing. A.F., 2) Ing. L.R., 3) M.P., 4) A.Š., 5) B.R. a 6) I.Š., všichni zastoupeni advokátem JUDr. K.P., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 1997, č. j. 37 Co 330/95-71, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 17. 4. 1997 doručena ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedenému rozhodnutí, kterým byl potvrzen rozsudek, Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 21. 9. 1995, č. j. 3 C 149/94-51. Rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, kterou se domáhali, aby bylo vysloveno, že na ně přechází vlastnické právo ke konkrétně
1.
IV. ÚS 130/97
uvedeným nemovitostem nacházejícím se v k. ú. Ch. u obce J. Soud I. stupně dospěl k závěru, že nárok na přechod vlastnického práva dovozovaný z toho, že žalovaní získali nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy, vznikl již zákonem č. 229/1991 Sb., ve znění novely provedené zákonem č. 93/1992 Sb., a nárok na přechod vlastnického práva dovozovaný z toho, že žalovaní získali nemovitosti za cenu nižší, než jaká odpovídala tehdy platným cenovým předpisům, vznikl až později na základě novely provedené zákonem č. 183/1993 Sb. V prvém případě uplynula lhůta 31. 12. 1992, ve druhém dne 1. 9. 1993, a vzhledem k tomu, že žalobci podali předmětnou žalobu u soudu až dne 17. 2. 1994, oba tvrzené nároky zanikly a není tedy možné je přiznat.
Soud I. stupně dále uvedl, že na takto posouzené věci nic nemění ani dříve zahájené řízení vedené pod sp. zn. 5 C 412/92, v němž žalobci uplatnili totéž, avšak jen procesní cestou změny žaloby.
Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými tak i právními závěry soudu I. stupně a zároveň podle ustanovení 238 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu vyslovil ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání s tím, že za otázku po právní stránce zásadního významu považuje posouzení, zda lhůta běžící do 31. 12. 1992, tak i lhůta běžící do dvou měsíců od 1. 7. 1993, jsou lhůtami prekluzivními, či zda mají jiný charakter. Dále pak považoval za důležité posoudit, zda uplatněním téhož nároku v jiném soudním řízení, kde však byla uplatňována změna žaloby, která nebyla připuštěna, došlo ke stavění či prodloužení uvedených lhůt.
Stěžovatelé jsou přesvědčeni o tom, že soudy obou stupňů označily jejich nárok na přechod vlastnického práva za prekludovaný v rozporu se zákonem, čímž jim znemožnily domáhat se podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod stanoveným postupem svého práva u soudu a zároveň porušily jejich právo na spravedlivé projednání jejich záležitosti garantované v č1. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv základních svobod. Proto navrhují vydání nálezu, kterým Ústavní soud rozsudky obou stupňů zruší.
IV. ÚS 130/97
Z obsahu ústavní stížnosti dále vyplývá, že stěžovatelé zároveň podali dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 1997, č. j. 37 Co 330/95-71, s tím, že z opatrnosti podávají i ústavní stížnost, když odkazují na usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 238/96, které se ve vysloveném právním názoru liší od jiných rozhodnutí Ústavního soudu, která právní zástupce stěžovatelů cituje a ze kterých vyplývá, že přípustné dovolání je posledním prostředkem ve smyslu ustanovení §75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Podle ustanovení §75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy. Ústavní soud neshledal v daném případě důvod odchylovat se od již ustálené judikatury a nesdílí právní názor soudce zpravodaje vyslovený v usnesení ze dne 5. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 238/96. V tomto ohledu je třeba upozornit i na judikaturu Evropské komise pro lidská práva, podle které pravidlo vyčerpání opravných prostředku vyžaduje použít všechny právní prostředky dostupné podle vnitrostátního práva, které jsou v zásadě učiněné a postačující k tomu, aby se jejich prostřednictvím dosáhlo nápravy. Za účinný a adekvátní opravný prostředek pak považuje takový, který může ještě podstatně ovlivnit rozhodnutí o meritu věci. V daném případě je třeba konstatovat, že vyslovení přípustnosti dovolání, s ohledem na posouzení otázky zásadního právního významu, je rozhodnutím, které v sobě nepochybně takovou možnost zahrnuje.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že podaný návrh je nepřípustný, a proto byl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. f) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnut, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, aniž by byli
IV. ÚS 130/97
stěžovatelé, resp. jejich právní zástupce, vyzváni k předložení plné moci udělené pro toto řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 4. června 1997
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj