ECLI:CZ:US:1997:4.US.133.97
sp. zn. IV. ÚS 133/97
Usnesení
IV. ÚS 133/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti JUDr. J.D., zastoupeného advokátem JUDr. J.P., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Non 10/96, ze dne 11. 2. 1997, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §16 odst. 1 věta druhá, zákona č. 99/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (občanského soudního řádu), takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 21. 4. 1997, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR; sp.zn. Non 10/96, ze dne 11. 2. 1997, kterým tento soud rozhodl tak, že soudci jmenovaní v tomto rozhodnutí nejsou vyloučeni z projednání dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, č.j. 1 Co.470/95-48. Podle jeho názoru je toto rozhodnutí v rozporu s ústavním principem nestrannosti soudu. Vzhledem k tomu, že namítá podjatost všech soudců Nejvyššího soudu ČR, považuje za nepřípustné, aby o tomto jeho návrhu rozhodl jiný senát téhož soudu, než který má rozhodovat: o dovolání samotném. Z tohoto
IV. ÚS 133/97
pohledu pak považuje ustanovení 16 odst. 1, věta druhá, o.s.ř. za rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto navrhuje současně též zrušení tohoto ustanovení.
Ve vyjádření, které si Ústavní soud vyžádal od Nejvyššího soudu ČR, se uvádí, že tento soud považoval námitku podjatosti všech soudců Nejvyššího soudu ČR, vznesenou stěžovatelem z důvodu, že jeho bývalý tchán JUDr. V.V. je zaměstnancem Nejvyššího soudu ČR (nikoliv tedy soudcem), za paušální a obecnou, která nemůže založit podjatost všech soudců soudu. Námitka podjatosti musí podle názoru předsedy senátu JUDr. F.F. směřovat vždy proti konkrétním soudcům, kteří jsou podle rozvrhu práce povoláni ve věci samé rozhodnout. Ve vyjádření je rovněž odmítáno tvrzení stěžovatele, že došlo k neodůvodněným průtahům.
Po zvážení obsahu podání dospěl soudce zpravodaj k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná. Jak vyplývá z ustanovení §10a o.s.ř. rozhoduje o dovoláních proti rozhodnutím krajských soudů nebo vrchních soudů, jako soudů odvolacích, Nejvyšší soud ČR. Jedině tento soud je tedy od 1. 1. 1996 funkčně příslušný rozhodnout o dovolání, a to na základě zákona č. 239/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích. Domáhá-li se tedy stěžovatel vyloučení všech soudců tohoto soudu z důvodu podjatosti, pak zřejmě pomíjí, že pokud by bylo jeho návrhu vyhověno, neexistoval by na území České republiky žádný soud příslušný o jeho dovolání rozhodnout. Takový závěr nelze samozřejmě připustit. Je tedy nezbytné pohlížet na věc jedině tak, že námitka podjatosti může směřovat toliko vůči těm soudcům, kteří jsou podle rozvrhu práce určeni k tomu, aby ve věci rozhodli. Úprava řízení o vyloučení konkrétního soudce v případě, že rozhoduje Nejvyšší soud ČR, je úpravou zcela běžnou a standardní (např. obdobně je řešeno rozhodování o vyloučení soudce v řízení před Ústavním soudem ČR, a to v ust. §38 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Kromě toho je třeba vycházet ze skutečnosti, že o vyloučení se rozhoduje nejen na základě
IV. ÚS 133/97
skutečností uvedených v návrhu účastníka, ale též na základě vyjádření soudce, jehož stanovisko má stejnou relevanci jako tvrzení navrhovatele.
Pokud jde o namítané průtahy v řízení před Nejvyšším soudem ČR, neshledává Ústavní soud desetiměsíční lhůtu za neúměrnou v řízení před vrcholným soudním orgánem státu. Námitky stěžovatele, které v této souvislosti uvedl pokud jde o organizaci práce soudců Nejvyššího soudu ČR a jejich přítomnost na pracovišti, nemíní Ústavní soud komentovat.
Ze všech výše uvedených důvodů proto soudce zpravodaj ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu ČR, byla-li ústavní stížnost odmítnuta, odpadá základní podmínka projednání návrhu podaného podle §74 zákona o Ústavním soudu (viz např. usnesení publikované pod č. 22, svazek 4, Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 1997
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj