Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18.12.1997, sp. zn. IV. ÚS 136/97 [ nález / VARVAŘOVSKÝ / výz-2 ], paralelní citace: N 167/9 SbNU 433 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:4.US.136.97

sp. zn. IV. ÚS 136/97 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. J. N. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 1997, č. j. 30 Ca 184/95-14, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu Blansko, okresního pozemkového úřadu, ze dne 19. 4. 1995, č. j. OPÚ 1522/93/KA-AN/1435, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 1997, č. j. 30 Ca 184/95-14, a rozhodnutí Okresního úřadu Blansko, okresního pozemkového úřadu, ze dne 19. 4. 1995, č. j. OPÚ 1522/93/KA-AN/1435, se z r u š u j í . Odůvodnění: Ústavnímu soudu byla dne 22. 4. 1997 doručena včas podaná ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedenému rozsudku, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Blansku, okresního pozemkového úřadu, ze dne 19. 4. 1995, č. j. OPÚ 1522/93/KA-AN/1435. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, vydal pozemkový úřad dne 24. 6. 1993, rozhodnutí č. j. OPÚ 1174/93/KA-AN/613, na základě kterého byl stěžovatel uznán oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a tudíž výlučným vlastníkem konkrétně uvedených nemovitostí. Toto rozhodnutí bylo v rámci přezkumného řízení na základě opravného prostředku povinné osoby - Moravských keramických závodů, a.s., R.-J. - zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 1993, sp. zn. 29 Ca 160/93, s tím, že k přechodu vlastnictví bývalého podniku Hlinné a pískové doly došlo zestátněním ke dni 1. 1. 1948, ve smyslu zákona č. 114/1948 Sb., o znárodnění některých dalších průmyslových a jiných podniků a závodů a o úpravě některých poměrů znárodněných a národních podniků, tedy před rozhodným obdobím. Správní orgán vázán právním názorem soudu následně rozhodl o návrhu stěžovatele rozhodnutím ze dne 19. 4. 1995, č. j. OPÚ 1522/93/KA-AN/1435, tak, že stěžovatel není vlastníkem předmětných nemovitostí v k. ú. R.. Krajský soud přezkoumal opravným prostředkem stěžovatele napadené rozhodnutí, které svým rozsudkem ze dne 6. 2. 1997, č. j. 30 Ca 184/95-14, potvrdil a plně odkázal na závěry, které uvedl již ve svém předchozím rozhodnutí, tedy, že stěžovateli nelze přiznat postavení oprávněné osoby, neboť nesplňuje podmínku přechodu majetku na stát v rozhodném období podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Stěžovatel je toho názoru, že jak rozhodnutím správního orgánu, tak i rozhodnutím krajského soudu byly porušeny čl. 10 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Odvolává se přitom na právní názory vyslovené ve vykonatelných nálezech Ústavního sodu ČSFR, sp. zn. I. ÚS 597/92, a Ústavního soudu ČR, sp. zn. III. ÚS 114/93 a II. ÚS 76/95, ke kterým obecné soudy musí při svém rozhodování přihlížet. Stěžovatel uvádí, že zejména právní závěry uvedené v nálezu sp. zn. II. ÚS 76/95, jsou v podstatě použitelné i pro jeho restituční případ, byť tento nález řeší restituci podle zákona č. 87/1991 Sb. V odůvodnění tohoto nálezu Ústavní soud dospěl k jednoznačnému závěru, že vyloučení případů znárodnění z restitucí pokud ke znárodnění došlo podle zákonů vydaných v rozhodném období jen proto, že tyto zákony obsahovaly ustanovení o zpětné účinnosti k datu, které nespadá do rozhodné doby, je v rozporu s ústavními principy, neboť retroaktivita ve vztahu k praktickému výkonu vlastnického práva znamenala rozpor těchto normativních právních aktů s právem vlastnit, jako jedním ze základních principů právního státu.Podle stěžovatele došlo k přechodu jeho majetku na stát způsobem, který je popsán v ustanovení §6 odst. 1 písm. o) zákona č. 229/1991 Sb., tj. znárodněním nebo zestátněním, bez vyplacení náhrady. Stalo se tak postupem podle zákona č. 114/1948 Sb., který byl vydán dne 28. 4. 1948, tedy v rozhodném období, a který obsahoval retroaktivní ustanovení o účinku znárodnění ke dni 1. 1. 1948. Proto je vznik majetkové křivdy třeba vztáhnout právě k datu přijetí zákona. Stěžovatel závěrem dodává, že oba orgány veřejné moci se nevypořádaly ani se skutečností, že dílčí výměr ministerstva průmyslu o znárodnění ze dne 11. 5. 1950, č. j. 163.688/1949-V-IV-2, nebyl vyhotoven v souladu se zákonem č. 114/1948 Sb. Podle tohoto zákona byla pravomoc určit rozsah znárodnění vyhrazena ministru průmyslu. Předmětný výměr je však podepsán za ministra nečitelným podpisem. Je tedy pochybné, zda tento výměr lze považovat za právoplatnou listinu o znárodnění. V takovém postupu je možné spatřovat též porušení čl. 90 Ústavy ČR, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud nálezem rozhodl o zrušení napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně. Při jednání dne 18. 12. 1997 stěžovatel a jeho právní zástupkyně dále upozornili na skutečnost, že na rozhodnutí Ústavního soudu v této věci čeká řada dalších odmítnutých restituentů, kteří za den, kdy nastala křivda, rovněž považují den vydání zákonů a již samotnou jejich retroaktivní účinnost považují za rozpornou s principy právního státu. Ústavní soud si v souladu s postupem stanoveným v ustanovení §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření jak od účastníka řízení, tak i od vedlejších účastníků. Předseda senátu Krajského soudu v Brně poukazuje ve svém vyjádření zejména na skutečnost, že stěžovatel nekonkretizuje a ani soudu přímo nevytýká porušení svých ústavně zaručených práv, ale dovolává se názorů Ústavního soudu vyslovených v předchozích nálezech vztahujících se k aplikaci jiného zákonného předpisu, než je zákon č. 229/1991 Sb., z něhož vycházel krajský soud v napadeném rozsudku. Citované nálezy se týkají rozhodovací činnosti jiných soudů v jiných konkrétních případech. Dále se předseda senátu vyjádřil k obnovení vlastnického práva v restitučním řízením, když připomněl, že teprve rozhodnutím správního orgánu se obnovuje vlastnictví k nemovitostem, které jsou předmětem řízení, přičemž vlastnické právo ještě neexistuje. Námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti vztahující se ke skutkovým zjištěním odmítá jako nepatřičné, protože stěžovatel je mohl uplatnit v opravném prostředku. Pokud tak neučinil a poprvé je uplatňuje až v ústavní stížnosti, nelze dříve neuplatněné námitky zohlednit, protože soud je při své rozhodovací činnosti v řízení podle §250l a násl. občanského soudního řádu vázán ustanovením §249 odst. 2 o.s.ř. Krajský soud v Brně proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Při jednání dne 18. 12. 1997 doplnil JUDr. M. toto vyjádření v tom směru, že zákonodárce si při formulaci ustanovení §6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě musel být vědom výkladových problémů, které nastanou tím, že ke znárodnění či zestátnění docházelo se zpětnou účinností k 1. 1. 1948. Pokud chtěl zákonodárce odškodnit i tyto případy, bylo jeho povinností vyjádřit to jednoznačně v textu právního předpisu, resp. tak mohl učinit při následných novelizacích. Soudy nemohou ve správním soudnictví přezkoumávat zákonnost rozhodnutí, která nabyla právní mocí před 1. 1. 1992 a proto je přesvědčen o tom, že rozhodnutí soudu bylo v souladu se zákonem a trvá na zamítnutí ústavní stížnosti. Pozemkový úřad v Blansku jako vedlejší účastník ve svém vyjádření v podstatě jen zrekapituloval celý průběh řízení o předmětné restituční věci. Při jednání dne 18. 12. 1997 pak zástupkyně vedlejšího účastníka doplnila své vyjádření v tom směru, že považují svoje původní rozhodnutí za správné, neboť jsou přesvědčeni o tom, že ke znárodnění předmětných nemovitostí nemohlo dojít dříve, než vydáním zákona č. 114/1948 Sb., tedy 28. 4. 1948 - tj. v rozhodném období. Potvrdila údaj stěžovatele, že rozhodnutí Ústavního soudu v této věci bude podkladem pro postup v řadě dalších obdobných případů. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud stížnosti vyhověl a zrušil nejen rozhodnutí soudu, ale i rozhodnutí pozemkového úřadu. Druhý vedlejší účastník - Moravské keramické závody, a.s., R.-J., ve svém vyjádření uvedl, že považuje názor soudu za správný, neboť ke znárodnění došlo dnem 1. 1. 1948 a dílčí výměr ze dne 11. 5. 1950 stanovil pouze rozsah znárodnění. Vzhledem k této skutečnosti došlo k přechodu vlastnictví před rozhodným obdobím a nejsou proto splněny požadavky zákona č. 229/1991 Sb. Toto vyjádření doplnil právní zástupce vedlejšího účastníka dne 15. 12. 1997 a dále při jednání dne 18. 12. 1997, když uvedl, že sice lidsky chápe argumentaci ústavní stížnosti, že však je třeba respektovat právněpozitivistické hledisko a nelze argumentovat jen jiným nálezem Ústavního soudu, který navíc byl vydán v jiné konkrétní věci a vztahuje se k zákonu č. 118/1948 Sb. Zákon č. 114/1948 Sb. vlastně navazuje na dekret prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., který je, jak potvrdil i Ústavní soud, součástí právního pořádku České republiky. Z těchto důvodů považuje názor, který vyslovil Krajský soud v Brně, za zcela správný. Pozemkový fond ČR se jako vedlejší účastník přes výzvu k věci nevyjádřil. Ústavní soud si dále vyžádal jako podklad pro své rozhodnutí spisy správního orgánu a krajského soudu, s jejichž obsahy se seznámil. Podle čl. 83 Ústavy ČR je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je povolán pouze k hodnocení ústavnosti rozhodnutí, opatření nebo jiných zásahů orgánů veřejné moci. Toto rozhodnutí v sobě zahrnuje několik hledisek, mezi která patří posouzení ústavnosti aplikovaných zákonů, posouzení ústavnosti interpretace a konečně dodržení procesních principů chráněných v hlavě páté Listiny. Podle čl. 90 Ústavy ČR jsou soudy povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Této ústavní zásadě je třeba rozumět tak, že prohlášené právo na soudní ochranu zaručuje každému zákonné a ústavnímu pořádku odpovídající posouzení tvrzeného práva, a to za plného respektování kautel vyplývajících z čl. 95 Ústavy ČR, podle něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí zaujal stanovisko, že protiprávnost vedoucí k restituci nutno interpretovat výlučně v návaznosti na účel zákona. Jak zákon č. 87/1991 Sb., tak i zákon č. 229/1991 Sb., směřují ke zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd, k nimiž došlo v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, a které byly způsobeny nerespektováním základních zásad demokratické společnosti. Povinností soudu bylo tedy interpretovat i pojem rozhodné doby ve vazbě na tento účel. Základní otázkou, kterou se tedy Ústavní soud musel zabývat, je otázka rozhodného období podle zákona č. 229/1991 Sb. Touto problematikou se zabýval již bývalý Ústavní soud ČSFR, a to v nálezu vydaném pod č. 16/1992 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, který byl přijat i judikaturou soudů nově vzniklé České republiky, což vyplývá z jeho nového otištění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, str. 323 a násl. V tomto nálezu se uvádí, že "je jasnou a závažnou skutečností, že k vydání zákona.došlo dne 28. 4. 1948, tj. v rozhodném období stanoveném zákonem č. 87/1991 Sb. Vydáním zákona.došlo ke křivdě, jak ji má na mysli ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb..k majetkové křivdě tedy došlo v rozhodném období, jak je chápe zákon č. 87/1991 Sb.". Na tento nález odkázal a věc vyložil stejně i Ústavní soud ČR v nálezu sp. zn. III. ÚS 114/93, který je publikován ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 1, str. 172, a dále pak v nálezu sp. zn. II. ÚS 76/95, publikovaném v uvedené sbírce ve svazku 4, na str. 27 a násl. Lze odkázat i na nález sp. zn. IV. ÚS 259/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 5, str. 227 a násl. , který se sice zabývá jinou problematikou, jde však v něm opět o restituci, tentokrát dokonce podle zákona č. 229/1991 Sb., a to majetku odňatého podle zákona č. 114/1948 Sb. I když se v tomto posledně citovaném nálezu nemluví o retroaktivitě, je zde pojednáno o důvodnosti restituce, takže je zřejmé, že i tento nález vychází z předchozích. Senát neshledal v projednávané věci žádný důvod k tomu, aby se odchýlil od právních názorů výše citovaných, kterými je vázán a které by mohlo změnit pouze plénum Ústavního soudu, pokud by mu senát věc předložil. K takovému postupu však nebyl důvod. Je totiž nespornou právní skutečností, že k vydání zákona č. 114/1948 Sb. došlo dne 28. 4. 1948, a že do této doby stěžovatel užíval všech atributů vlastnického práva. Tento zákon, vydaný již v době totalitního režimu, je však nesporně třeba, zejména s ohledem na jeho účel a stanovení retroaktivity ve vztahu k výkonu vlastnického práva, považovat za normativní právní akt, který je v rozporu se základními principy právního státu. Citovaná judikatura je přiměřeně použitelná i v této věci, neboť zákon č. 229/1991 Sb. ve svém ustanovením §4 odst. 1 definuje rozhodnou dobu stejným způsobem jako zákon č. 87/1991 Sb. Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že Krajský soud v Brně při své rozhodovací činnosti nedostál povinnostem stanoveným v ustanoveních čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čímž zasáhl do práva stěžovatele na soudní ochranu garantovaného v čl. 36 odst. 2 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. vyhověl a rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 1997, č. j. 30 Ca 184/95-14, podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) cit. zákona zrušil. Z důvodů procesní ekonomie zrušil i bezprostředně předcházející rozhodnutí Okresního úřadu Blansko - okresního pozemkového úřadu, ze dne 19. 4. 1995, č. j. OPÚ 1522/93/KA-AN/1435. Pokud jde o namítané porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, Ústavní soud nemůže tuto námitku uznat, neboť ochrana podle uvedeného článku se týká vlastnictví již právně konstituovaného a nikoli pouze tvrzeného nároku na ně. Otázka vzniku vlastnického práva je předmětem restitučního řízení, ovšem za splnění dalších, v zákoně stanovených podmínek. Současně Ústavní soud považuje za potřebné znovu připomenout, že za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu, je nucen ve věcech, které jsou projednávány v tzv. správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by však jinak příslušela tomuto soudu. Jinak řečeno, současný "systém" správního soudnictví nezná jiný prostředek korekce soudního rozhodnutí, nežli je ústavní stížnost, což je nepochybně stav nežádoucí a neodpovídající principům výkonu spravedlnosti v právním státě. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nesdílel právní názor vyslovený v rozsudku Krajského soudu v Brně, který ve svých důsledcích popírá smysl a účel restitučních předpisů, rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku. Z tohoto důvodu nepovažoval již za nutné zabývat se dalšími námitkami ani tím, že ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení ústního jednání. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky je vykonatelné rozhodnutí závazné pro všechny orgány i osoby. V Brně dne 18. prosince 1997