ECLI:CZ:US:1997:4.US.147.96
sp. zn. IV. ÚS 147/96
Nález
Ústavní soud České republiky,
rozhodl v senátě, za souhlasu
účastníků bez ústního jednání, ve věci ústavní stížnosti města
Karlovy Vary, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 10
Co 28/96, ze dne 13.2.1996, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 10 Co 28/96, ze dne
13.2.1996, se z r u š u j e .
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou stížností domáhá, s odvoláním
na porušení čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 Listiny základních práv
a svobod (dále jen "Listina"), zrušení rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 13. února 1996, sp. zn. 10 Co 28/96, a rozsudku
Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. 11. 1995, sp. zn.
16 C 194/95. Spolu s ústavní stížností stěžovatel podal také návrh
na zrušení ustanovení §11 odst. 2 zákona ČNR č. 427/1990 Sb.,
o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické
nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů, a to s účinností
ode dne vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů ČR.
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech jako soudem I.
stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatele, jíž se domáhal určení,
že provozní dům, konkrétně prodejna čp. 8 v v k.ú. K.V. na parcele
č. 1216/13 a č. 1216/14, jsou jeho vlastnictvím, tedy vlastnictvím
města Karlovy Vary. Svůj návrh odůvodnil tak, že dne 1.6.1991
Okresní komise pro privatizaci v Karlových Varech zařadila do
dražby výše uvedenou nemovitost, a to protiprávně, neboť uvedená
nemovitost přešla již předtím jako tzv. historický majetek ve
smyslu §2 odst. 1 písm. c) zákona ČNR č. 172/1991 Sb. dnem 24.
května 1991 do vlastnictví stěžovatele. Žalobu jako nedůvodnou
zamítl Okresní soud v Karlových Varech poté, co dospěl k závěru,
že žalobce neprokázal ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř. naléhavý
právní zájem na určení, zda tu právní vztah je či není. Proti
rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel včas odvolání. Krajský
soud v Plzni jako soud odvolací sice na rozdíl od soudu I. stupně
dospěl k závěru, že na straně stěžovatele je dán naléhavý právní
zájem na určení jeho vlastnického práva k předmětným nemovitostem
ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř., přesto však rozsudek
soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil. Jak plyne
z odůvodnění jeho rozhodnutí učinil tak proto, že za základní
moment považoval to, že se A. V. - vedlejší účastník - stal
vlastníkem sporných nemovitostí na základě dražby konané dne
1.6.1991 v Karlových Varech podle zákona č. 427/1990 Sb., který
v §2 odst. 3 vyjmenovává věci (provozní jednotky), které nemohou
být předmětem převodu vlastnictví podle zákona č. 427/1990 Sb.,
aniž mezi nimi vyjmenovává případ historického majetku. Navíc
považoval pro své rozhodnutí odvolací soud za významné, že
vlastnictví k nemovitým věcem, vydražených při prodeji ve veřejné
dražbě podle zákona č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
se nabývá nikoli smlouvou, ale na základě jiné skutečnosti uvedené
zákonem, kterou je v daném případě udělení příklepu licitátora.
Stěžovatel (město Karlovy Vary) je přesvědčen, že pravomocným
rozsudkem Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 10 Co 28/96, ze dne
13. února 1996, bylo porušeno jeho základní právo, a to právo
zakotvené v čl. 11 odst. 1 a odst. 4 a čl. 36 Listiny. V daném
případě došlo k protiprávnímu zásahu do jeho již konstituovaného,
tedy nikoliv pouze tvrzeného, vlastnického práva, k jehož vzniku
došlo dnem 24. května 1991 na základě zákona ČNR č. 172/1991 Sb.,
o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví
obcí. Stěžovatel zdůrazňuje, že zákon č. 427/1990 Sb. nepřipouští
možnost, aby předmětem dražby mohly být jiné věci než věci patřící
vlastnicky České republice, a proto soud za situace, kdy
akceptoval jako správný postup, jímž bylo podle zákona č.
427/1990 Sb. odňato vlastnické právo jiné osobě než České
republice, porušil čl. 11 Listiny. Tímto postupem současně podle
názoru stěžovatele odvolací soud porušil čl. 36 odst. 1 Listiny,
neboť toto ustanovení Listiny zaručuje každému soudní ochranu jeho
práv, a to za naprostého dodržení čl. 95 Ústavy ČR, podle kterého
je soudce při rozhodování vázán zákonem.
Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření k obsahu ústavní
stížnosti v podstatě odkázal na své právní závěry, vyslovené
v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, a dále
uvedl, že podle jeho názoru nelze souhlasit s koncepcí a obsahem
ústavní stížnosti, když ve svém rozsudku pouze zdůvodnil, proč se
danou problematikou nemohl zabývat ve smyslu zákonných ustanovení
občanského práva hmotného. V žádném případě při svém rozhodování
nemínil rozhodovat ve prospěch jednoho z účastníků, stranit
žalovanému (v řízení o ústavní stížnosti vedlejšímu účastníkovi),
jak se v odůvodnění ústavní stížnosti uvádí. Rozhodně také nemínil
tomuto účastníkovi "poskytnout větší ochranu" a ani nemíní
"schvalovat postup", když zároveň ve svém rozhodnutí poukázal na
nedostatky právní úpravy, konkrétně zákona č. 427/1990 Sb.
Vedlejší účastník A. V. se k obsahu ústavní stížnosti,
zaslané mu Ústavním soudem, nevyjádřil. Ústavnímu soudu nesdělil,
že se svého postavení vedlejšího účastníka vzdává.
Ústavní soud si dále vyžádal od Okresního soudu v Karlových
Varech spis, který byl v předmětném sporu veden, sp. zn. 16
C 194/95, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, dospěl k závěru,
že ústavní stížnost je důvodná.
Především je třeba uvést, že obecné soudy nezpochybnily, že
by ve smyslu §2 odst. 1 zákona ČNR č. 172/1991 Sb. nedošlo ve
vztahu k předmětným nemovitostem k jejich přechodu jako majetku
"historickému" na město Karlovy Vary. K tomuto přechodu došlo ve
smyslu platné právní úpravy ex lege ke dni 24.5.1991. Podle §8
zákona ČNR č. 172/1991 Sb. byly obce povinny do jednoho roku od
nabytí vlastnictví k nemovitým věcem podle tohoto zákona učinit
návrh na zápis těchto nemovitých věcí do evidence nemovitostí.
Lhůta stanovená v tomto ustanovení je však pouze lhůtou pořádkovou
a vlastní zápis vlastnického práva do evidence nemovitostí (dnes
katastru nemovitostí), k jehož přechodu na obce došlo ex lege ke
dni 24.5.1991, má účinky deklaratorní. Vlastníkem předmětných
nemovitostí stát tedy přestal být dnem 24.5.1991. Především z této
skutečnosti je třeba vyjít při řešení otázky, zda byla Česká
republika, resp. orgány ji reprezentující v procesu realizace
veřejných dražeb podle zákona č. 427/1990 Sb., oprávněna předmětný
majetek zařadit do privatizace. Krajský soud jako soud odvolací
aplikoval na řešení této otázky §2 odst. 3 zákona č. 427/1990
Sb., podle něhož předmětem převodu vlastnictví nemohou být
provozní jednotky, na které se vztahuje zákon o zmírnění následků
některých majetkových křivd, a to po dobu, po kterou trvá nárok
oprávněných osob na jejich vydání, a dále provozní jednotky, které
přešly z vlastnictví fyzických osob a obchodních společností,
jejichž společníky byly výhradně fyzické osoby, do vlastnictví
státu podle předpisů vydaných po 25. únoru 1948, popřípadě
z jiných důvodů po tomto dni, dokud majetkové nároky těchto osob
nebudou upraveny zvláštními předpisy. Ze skutečnosti, že v tomto
ustanovení není jmenovitě uveden případ majetku později zákonem č.
172/1991 Sb. označeného jako majetek historický, krajský soud jako
soud odvolací dovodil, že použití právního režimu zákona č.
427/1990 Sb. není ve vztahu k historickému majetku obcí vyloučeno.
Podle názoru Ústavního soudu je možno tento právní názor
krajského soudu akceptovat pouze pro období od účinnosti zákona č.
427/1990 Sb. do 24.5.1991, kdy došlo ex lege k přechodu
historického majetku obcí z majetku České republiky na obce.
V tomto okamžiku došlo k zániku vlastnického práva státu - České
republiky, a tudíž stát již nemohl předmětný majetek převádět na
jiné osoby. Zákon ČNR č. 172/1991 Sb. je třeba respektovat jako
zákon zvláštní a pozdější ve směru k zákonu č. 427/1990 Sb.,
a tudíž pokud na základě něho došlo k přechodu určitého majetku do
vlastnictví obcí ex lege, byla tím znemožněna jeho následná
privatizace podle zákona č. 427/1990 Sb., protože - jak již bylo
uvedeno výše - nebyl v okamžiku realizace veřejné dražby ve
vlastnictví státu. Výše uvedenému závěru ostatně odpovídá i obsah
zákona ČNR č. 172/1991 Sb., který v §4 vyjmenovává věci
z vlastnictví České republiky, které do vlastnictví obcí
nepřecházejí, aniž by v tomto výčtu - jako zákon pozdější, při
jehož zpracování byl zákon č. 427/1990 Sb. již účinný - uváděl
majetek podléhající privatizaci, a to jak "malé" podle zákona č.
427/1990 Sb., tak event. "velké" podle zákona č. 92/1991 Sb.
K další části argumentace krajského soudu, týkající se povahy
veřejné dražby a příklepu licitátora, pak je třeba uvést, že ke
vzniku vlastnického práva vydražitele k vydražené věci sice
dochází příklepem licitátora, jak uvádí krajský soud, to však
pouze při splnění základní podmínky zákona č 427/1990 Sb., totiž
že předmětem dražby byla věc, kterou stát skutečně vlastnil. Stát
podle tohoto zákona nemůže převádět - jakkoliv by byl jeho postup
formálně bezchybný - vlastnická práva k věcem, která sám nemá.
V této souvislosti považuje Ústavní soud za vhodné zdůraznit, že
na rozdíl od názoru krajského soudu plynoucího z odůvodnění jeho
rozhodnutí zastává názor, k němuž se kloní část odborné
literatury, totiž že veřejnou dražbou, uskutečňovanou podle zákona
č. 427/1990 Sb., dochází ke smluvnímu převodu vlastnictví
k vydražovaným věcem, a proto i v těchto případech je třeba
respektovat zásadu, že nikdo nemůže převést na jiného více práv,
než má sám. Pokud tedy Krajský soud v Plzni v dané věci vydal
rozhodnutí, které vycházelo z opačných názorů, odepřel tak ochranu
vlastnickému právu stěžovatele v rozporu s čl. 36 odst. l Listiny
a ve svých důsledcích pak také zasáhl do práva stěžovatele na
ochranu vlastnického práva chráněného čl. 11 Listiny. Proto byl
z uvedených důvodů napadený rozsudek zrušen (§82 odst. l , odst.
3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
Na závěr je pak třeba dodat, že návrhem stěžovatele na
zrušení ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 427/1990 Sb. se Ústavní
soud zabývat nemohl. Stěžovatel totiž k návrhu na zrušení
uvedeného ustanovení není aktivně legitimován [§64 odst. 1 písm.
d) a §74 zákona č. 182/1993 Sb.] s ohledem na to, že toto
ustanovení nebylo obecnými soudy aplikováno.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu ČR se nelze odvolat.
V Brně dne 7. dubna 1997