ECLI:CZ:US:1997:4.US.148.97
sp. zn. IV. ÚS 148/97
Usnesení
IV. ÚS 148/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. R.K., zastoupeného advokátem JUDr. V.K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 1997, sp. zn. 7 To 66/96, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 1996, sp. zn. 1 T 17/94, za účasti Vrchního soudu v Praze, zastoupeného předsedou senátu JUDr. P.Z., a Městského soudu v Praze, zastoupeného předsedou senátu JUDr. J.H., jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 30. 4. 1997 doručena včas podaná ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedeným rozhodnutím, s tvrzením, že došlo k porušení čl. 2 odst. 3, čl. 8 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel uznán
IV. ÚS 148/97
vinným návodem k trestnému činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. b) a §219 odst. 1 a 2 písm. a) a f) trestního zákona. Za to byl odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 15 roků a podle §39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Vrchní soud v Praze z podnětu odvolání stěžovatele a státního zástupce rozsudek Městského soudu v Praze zrušil v celém rozsahu u stěžovatele z důvodů uvedených v §258 odst. 1 písm. b), d) a e) trestního řádu a znovu rozhodl tak, že výrok o vině zůstal v podstatě nedotčen, a pokud jde o výrok o trestu, byl stěžovatel odsouzen podle §219 odst. 2 a §29 odst. 2 tr. zákona k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 20 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zákona zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolací soud výrok o vině nově vyslovil tak, aby skutková zjištění plně korespondovala s výsledky provedeného dokazování a zákonem. Pokud jde o nový výrok o trestu, odvolací soud dospěl ve svém rozhodnutí k závěru, že stupeň nebezpečnosti trestné činnosti dosahuje u obžalovaného Ing. R.K. velmi vysokého stupně, který spočívá zejména v iniciování vražedného útoku proti poškozeným a na základě toho v získání několikamilionového majetkového prospěchu.
Prvním argumentem uvedeným v ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že oba soudy především založily svá skutková zjištění na jeho výpovědi ze dne 9. 7. 1993 a na výpovědi spoluobžalovaného J.Sch., která je podle jeho názoru plná rozporů a nejasností, s nimiž se oba soudy ani nepokusily vypořádat. Stěžovatel dále uvádí, že dne 9. 7. 1993 ve 12.00 hodin byl podle záznamu v protokolu o zadržení pouze předveden orgány policie. Tento úkon však nebyl odůvodněn, protože on se v žádném případě nezdráhal prokázat svoji totožnost, a proto se nemohlo jednat o předvedení, ale o zajištění podle příslušných ustanovení zákona o Policii. Z toho pak dovozuje, že doba zajištění se měla započítat do doby zadržení podle §76 tr. řádu a tudíž i do celkové doby jeho vazby. V této souvislosti pak odkazuje na nález ústavního soudu ČR ze dne 28. 11. 1996, sp. zn.
IV. ÚS 148/97
IV. ÚS 246/96, a dále i na usnesení o vzetí do vazby, ve kterém soudkyně konstatovala, že vazba počíná okamžikem zadržení dne 9. 7. 1993 ve 12.00 hodin. Z toho dovozuje, že tímto okamžikem došlo k zahájení jeho trestního stíhání, i když obvinění mu bylo sděleno později, a tudíž k neoprávněnému omezení jeho osobní svobody. Jeho výslech byl však započat až ve 21.00 hodin téhož dne, kdy byl seznámen s podstatou obvinění. Tvrdí, že v době mezi zadržením a započetím výslechu byl vystaven psychickému nátlaku, nebyla mu poskytnuta možnost stravování ani odpočinku a byly mu bez přerušení kladeny dotazy a adresovány pohrůžky na opatření, která budou učiněna, pokud se k věci nedozná, což zůstalo v průběhu celého řízení neobjasněno, neboť tento postup nebyl orgány
policie protokolárně zadokumentován. V tom stěžovatel spatřuje porušení čl. 8 odst. 3 Listiny, podle něhož musí být zadržená osoba ihned seznámena s důvody zadržení a vyslechnuta. V této spojitosti zdůrazňuje, že neměl po výše uvedenou dobu možnost zvolit si obhájce a ten mu nebyl ani ustanoven, přestože již mělo probíhat řádné přípravné řízení. Zmíněnými nezákonnými opatřeními ze strany orgánů policie byl tak nucen učinit výpověď. Došlo tak v jeho neprospěch k porušení čl. 2 odst. 3, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny.
Za nezákonný postup stěžovatel dále označil rozhodnutí
vyšetřovatele policie ze dne 25. 3. 1994, ČVS: MVV-83/93, o vydání
finanční hotovosti ve výši Kč 4,5 mil. KB, přestože tu existovaly pochybnosti o jejím právním nároku. Jednalo se o částku, kterou původně stěžovatel zaslal poškozené a která mu byla vrácena a potom zadržena. Za těchto okolností měl vyšetřovatel, jak stěžovatel uvádí, částku uložit do úschovy a osoby, které si na ni činí nárok, upozornit, aby tento nárok uplatnily v řízení občanskoprávním. Z těchto důvodů se cítí dotčen i na svém právu vlastnit majetek, garantovaném v čl. 11 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel rovněž poukazuje na průtahy v řízení, které byly způsobeny nedostatky na straně orgánů činných v trestním řízení
IV. ÚS 148/97
(nesprávné poučení znalců v přípravném řízení a nesprávně prováděné dokazování v hlavním líčení, zdlouhavé vyhotovování a doručování rozhodnutí). V tomto spatřuje porušení čl. 38 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 9 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Pokud jde o závěrečnou fázi trestního řízení, poukazuje na skutečnost, že mu nebyl doručen opis odvolání státního zástupce, na jehož podkladě mu byl zpřísněn původně uložený trest odnětí svobody. V tom shledává porušení čl. 40 odst. 3 Listiny, neboť neměl dostatečnou možnost a časový prostor k uplatnění své obhajoby. S ohledem na všechny uvedené skutečnosti navrhuje zrušení obou napadených rozsudků a to v části, které se ho dotýkají.
V souladu s postupem stanoveným v ustanovení §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si soudce zpravodaj vyžádal vyjádření od účastníků řízení, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, a vedlejšího účastníka Vrchního státního zastupitelství.
Předseda senátu Vrchního soudu v Praze ve svém vyjádření ze dne 27. 5. 1997 především upozornil, že na výhrady stěžovatele již reagoval odvolací soud ve svých rozhodnutích a pokud jde o výhrady týkající se rozhodnutí vyšetřovatele podle §80 odst. 1 tr. ř. a rozhodnutí soudů o
vazbě, dodává, že tato rozhodnutí nemohla ovlivnit meritorní rozhodnutí. Přesto se dále vyjádřil ke konkrétním výhradám stěžovatele. Ke stěžejní námitce ohledně doby jeho zajištění uvedl, že tato námitka je neopodstatněná a neodpovídá výsledkům provedeného dokazování a znění zákona. Podle trestního řádu účinného až do 31. 12. 1993 bylo zahajováno trestní stíhání usnesením podle §160 odst. 1 tr. ř. a poté bylo proti konkrétní osobě obvinění vzneseno podle §163 odst. 1 tr. ř. Pouze v případě hrozby časové prodlevy přicházel ve výjimečných případech v úvahu postup podle §160 odst. 2 tr. ř., kdy k zahájení trestního stíhání mohlo dojít např. v souvislosti se zadržením podezřelého. V daném případě však bylo obvinění vzneseno vůči stěžovateli bezprostředně před jeho výslechem
IV. ÚS 148/97
vyšetřovatelem. Tvrzení stěžovatele o údajném psychickém nátlaku ze strany příslušníků Policie ČR bylo nade vší pochybnost vyvráceno nejen výslechem vyšetřovatele v hlavním líčení, ale především opakovanými výpověďmi stěžovatele v přípravném řízení, kdy tento při dodržení všech příslušných procesních prostředků garantujících právo na obhajobu vyloučil jakýkoli nátlak ze strany příslušníků Policie ČR, o kterém se počal vyjadřovat až po několika měsících v řízení před soudem I. stupně. K výhradě stěžovatele, dle které mu nikdy nebyl doručen opis odvolání městského státního zástupce, upozornil, že již z předchozího stádia řízení byl stěžovatel obeznámen s návrhem státního zástupce, aby mu byl uložen výjimečný trest, zvláště pokud tento nikdy skutková zjištění soudu I. stupně nezpochybňoval. Předseda senátu Vrchního soudu v Praze proto shledává podanou ústavní stížnost v celém rozsahu jako zjevně neopodstatněnou.
Předseda senátu Městského soudu v Praze ve svém vyjádření ze dne 24. 9. 1997 uvedl, že stěžovatel znovu pouze opakuje svoji obhajobu, se kterou se orgány činné v trestním řízením již zabývaly ve svých rozhodnutích. S ohledem na tuto skutečnost proto považuje ústavní stížnost za bezpředmětnou a bezdůvodnou.
Vedlejší účastník, Vrchní státní zastupitelství, se svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
Jak Ústavní soud uvedl již v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným, a proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí. To však nemění nic na jeho oprávnění zjišťovat, zda napadeným rozhodnutím nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jinak řečeno, úkolem Ústavního soudu je zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obžalovaného byly
prezentovány způsobem zajištujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že tento proces byl veden ústavním způsobem. V těchto intencích tedy posuzoval Ústavní soud námitky uvedené v ústavní stížnosti.
IV. ÚS 148/97
Pokud jde o první námitku stěžovatele ohledně učiněných skutkových zjištění založených především na jeho výpovědi, okolnostech, za kterých byla výpověď učiněna, a na rozporné výpovědi spoluobžalovaného J.Sch. je třeba konstatovat, že takové tvrzení nemůže z hlediska hodnocení všech provedených důkazů obstát. Stejně tak není relevantní opakující se námitka stěžovatele ohledně způsobu získání jeho svědecké výpovědi, neboť soudy I. a II. stupně se s ní náležitě vypořádaly, když dospěly k závěru, že jeho tvrzení nemá oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Ústavní soud připomíná, že obecný soud musí sám rozhodnout o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat okolnosti, které jsou důležité pro náležité zjištění skutečného stavu věci a pro správné posouzení viny či neviny obžalovaného. Podstata tohoto principu spočívá mimo jiné v tom, že obecným soudům není možné přikazovat, jaké důkazy mají v zájmu zjištění skutečného stavu věci provést a jakým způsobem je mají hodnotit z hlediska jejich pravdivosti, závažnosti a zákonnosti. Zásada volného hodnocení důkazů je založena na vnitřním přesvědčení a způsob, jakým obecné soudy vyhodnotí provedené důkazy, je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Není věcí ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval.
K další výtce stěžovatele ohledně způsobu a důvodů omezení jeho svobody lze konstatovat, že ani to nemá za daných okolností, kdy stěžovatel byl pravomocně odsouzen k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání
dvaceti let, své opodstatnění. Takové tvrzení se jeví jako zcela účelové, neboť v průběhu přípravného řízení, ale ani v průběhu hlavního líčení, taková námitka ze strany stěžovatele, resp. jeho obhájce, vznesena nebyla.
Pokud stěžovatel dále namítá, že nedostatky lze spatřovat i v postupu, jakým bylo nakládáno s finanční hotovostí ve výši Kč 4,5 mil., k tomu lze uvést, že rozhodování vztahující se této záležitosti nebylo předmětem rozhodování trestní věci vedené u obecných soudů. Proto ústavní soud není oprávněn se danou
IV. ÚS 148/97
námitkou zabývat, navíc za situace, kdy není ani zřejmé, zda proti rozhodnutí vyšetřovatele podle §80 odst. 1 tr. řádu byla podána stížnost.
K další námitce ohledně průtahů v řízení Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že k základním kritériím pro posuzování přiměřenosti délky trvání trestního řízení patří složitost případu, způsob, jakým je projednáván i zvláštní okolnosti odůvodňující průtahy řízení, jako je chování jednotlivých stran a příslušných orgánů. Navíc se v posuzovaném případě jednalo o mimořádně závažný trestný čin - návod k trestnému činu vraždy, kdy složitost dokazování odůvodňuje déle trvající řízení. Konečně i tvrzení stěžovatele, že mu nebyla poskytnuta dostatečná možnost a časový prostor k uplatnění obhajoby, neboť mu nebyl jako obžalovanému nikdy doručen opis odvolání městského státního zástupce, na jehož podkladě mu byl zpřísněn původně uložený trest, je třeba hodnotit rovněž jako účelové. Ve smyslu ustanovení §251 tr. řádu se opis odvolání doručuje stranám, které by mohly být rozhodnutím o odvolání přímo dotčeny. Jestliže stěžovatel namítá, že jemu osobně nebyl doručen opis odvolání státního zástupce, musel být takový opis doručen jeho obhájci. Výše uvedená výtka nemůže tedy zakládat porušení práva na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny. Nicméně je třeba rovněž připomenout, že již v předchozím řízení byl stěžovateli uložen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 1995, sp. zn. 1 T 17/94, výjimečný trest dvacetipěti let trestu odnětí svobody, takže možnost uložení tohoto trestu v dalším řízení byla zřejmá.
Z řady výše uvedených skutečností vyplývá, že stěžovatel považuje Ústavní soud za orgán nadřízený obecným soudům, když v mnohém opakuje skutečnosti vyjádřené v předchozím řízení a zčásti uvádí námitky, které nepochybně měl a mohl uplatnit dříve a jinde než v řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud po posouzení všech uvedených skutečností proto
IV. ÚS 148/97
nepovažuje námitky vznesené stěžovatelem za takové, které by prokazovaly překročení mezí ústavnosti v tom směru, že razení jako celek by nemělo spravedlivý charakter. Za této situace je proto třeba považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou. Proto byla podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnuta, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. 12. 1997
JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj