ECLI:CZ:US:1997:4.US.160.97
sp. zn. IV. ÚS 160/97
Usnesení
IV. ÚS 160/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti Z.H., zastoupené advokátem JUDr. A.K., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 1996, č. j. 2 Cdon 1234/96-57, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 9. 5. 1997 doručena včas podaná ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedenému rozhodnutí s tvrzením, že došlo k porušení č. 4 odst. 1 Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR bylo zamítnuto dovolání, stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 1995, č: j. 15 Co 140/95-33, kterým byl změněn rozsudek obvodního
IV. ÚS 160/97
soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 10. 1994, č. j. 10 C 49/94-17, ve výroku o věci samé tak, že stěžovatelce na straně žalované uložil zaplatit žalobci Z., částku Kč 8 248,30 v měsíčních splátkách po Kč 100,-. Dovolací soud se plně ztotožnil se závěry odvolacího soudu ohledně platnosti kupní smlouvy uzavřené dne 4. 6. 1992, jejímž předmětem byl nákup nádobí v hodnotě DEM 1798,-, a to zejména pokud šlo o výši a způsob úhrady kupní ceny a o posouzení, zda předmětná kupní smlouva není v rozporu s devizovým zákonem.
Stěžovatelkou tvrzené porušení čl. 4 odst. 1 Listiny, kdy povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, je spatřováno v tom, že předmětná kupní smlouva byla uzavřena v rozporu se zákonem. Tento rozpor především spatřuje ve způsobu ujednání ceny, která byla stanovena v německých markách s tím, že je stanoveno, že se bude v DEM i splácet, a to tak, že se bude násobit středním kurzem dle SBČS (dnes ČNB) v den plnění. Toto ujednání považuje stěžovatelka za zcela neurčité a nesrozumitelné vzhledem k tomu, že střední kurz je určován samostatně pro valuty a pro devizy. Dále pak poukazuje na to, že nebyly stanoveny termíny jednotlivých splátek. Z toho dovozuje, že kupní smlouvu je třeba považovat ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku za absolutně neplatnou. Pokud jde o ujednání o majetkové sankci pro případ odstoupení od smlouvy, to považuje pro sebe za značně nevýhodné, a proto rozporné s dobrými mravy. Stěžovatelka z těchto důvodů navrhuje, aby ústavní stížnosti bylo vyhověno a napadené rozhodnutí bylo zrušeno.
Ústavní soud si v souladu s postupem stanoveným v ustanovení §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, vyžádal vyjádření k předložené ústavní stížnosti od Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení. Ten v podstatě odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že je v souladu s dosavadní judikaturou.
IV. ÚS 160/97
Ústavní soud se dále seznámil s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 10 C 49/94, který si za účelem získání podkladů pro své rozhodnutí vyžádal.
Ústavní soud je při posuzování ústavní stížnosti a rozhodování o ní především povinen respektovat, a to s odvoláním na již ustálenou judikaturu, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Předpokladem ovšem zůstává, že tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. V těchto intencích ústavní soud posuzoval podanou ústavní stížnost, avšak nedospěl k závěru, že by činností soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv. Ústavní soud především poukazuje na skutečnost, že argumenty uvedené v ústavní stížnosti jsou pouze opakováním argumentů uváděných v průběhu celého soudního řízení. Jde tedy de facto o polemiku se závěry odvolacího i dovolacího soudu. To, že po provedeném řízení tyto soudy nevyhověly stěžovatelce a vyslovily právní názor, se kterým se ona neztotožňuje, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti. Přesto Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že v postupu soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo tomu, že mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a učiněnými právními závěry na straně druhé by byl extrémní nesoulad vybočující z mezí ústavnosti. Ujednání bylo soukromoprávní povahy a obě strany byly sobě navzájem rovnými subjekty. Takové ujednání je založeno na principu autonomie vůle smluvních stran, které má své vyjádření v č. 2 odst. 3 Listiny - "každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá". Pokud se stěžovatelka dovolává porušení čl. 4 odst. 1 Listiny, pak takové tvrzení zjevně není, s ohledem na výše uvedené skutečnosti, opodstatněné. Ústavní soud proto rozhodl o ústavní stížnosti tak, že ji odmítl podle ustanovení 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
IV. ÚS 160/97
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. 9. 1997
JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj