ECLI:CZ:US:1997:4.US.168.97
sp. zn. IV. ÚS 168/97
Usnesení
IV. ÚS 168/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti J.P., směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 1 Cao 368/96, ze dne 15. 4. 1997, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 21 Ca 223/94, ze dne 27. 9. 1996, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud ČR obdržel dne 16. 5. 1997 podání stěžovatele, které nemá náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb. pro návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, označené jako "odvolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 4. 1997", jímž se tento odvolává proti uvedenému rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci. Rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 21 Ca 223/94, ze dne 27. 9. 1996, který zrušil přezkoumávané rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, č. 390 318 401, ze dne 1. 6. 1994, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele o plný invalidní důchod z důvodu nesplnění podmínek ustanovení §29 zákona č. 100/1988 Sb., neboť stěžovatel nebyl zaměstnán po dobu potřebnou pro nárok na tento důchod. Krajský soud v Ostravě současně vrátil věc k dalšímu řízení České správě sociálního zabezpečení s tím, aby tato vycházela z té skutečnosti, že stěžovatel od 1. 4. 1994 splňuje podmínky plné invalidity podle ustanovení §29 odst. 2 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb. Ve svém odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě stěžovatel namítal, že podmínky plné invalidity splňuje již od roku 1975 a invalidita byla příčinou toho, že od doby přiznání částečného invalidního důchodu v roce 1975 nemohl nastoupit žádné zaměstnání. Vrchní soud v Olomouci však konstatoval, že soud I. stupně vycházel při svém rozhodnutí především z odborných lékařských posudků, posudkových komisí Ministerstva práce a sociálních věcí, které vydaly své posudky v řádném složení a na základě studia a vyhodnocení veškeré dostupné zdravotní dokumentace stěžovatele. Uvedl, že nemá pochybnosti o správnosti, úplnosti a přesvědčivosti závěrů uvedených posudkových komisí, a že ani v průběhu odvolacího řízení nevyšlo najevo, že by stěžovatel trpěl konkrétním zdravotním postižením, které by nebylo posudkovými komisemi zhodnoceno. Proto rozsudek jako věcně správný potvrdil.
2 IV. ÚS 168/97
V ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje svůj nesouhlas s rozsudkem vrchního soudu formou odvolání se k Ústavnímu soudu. Domnívá se, že Vrchní soud v Olomouci neměl splněny předpoklady pro vydání rozsudku, neboť lékařské posudky obou posudkových komisí byly neúplné a líni nepravdivé. Uvedly soud v omyl tím, že vypustily podstatné a rozhodující skutečnosti o jeho úrazu z roku 1973 a zdravotních následcích tohoto úrazu. V důsledku neodpovídajícího léčení se dále zhoršil jeho zdravotní stav poškozený již střelným zraněním z května 1945 s následnou vysokou amputací levé nohy. Stěžovatel považuje svůj nárok na plný invalidní důchod již od roku 1975 za prokazatelný a obrací se proto na Ústavní soud, aby byla napravena křivda ještě z totalitní éry, neboť o plný invalidní důchod žádal již několikrát,
a přesto mu nebyl přiznán.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 1 Cao 368/96. Pravomoci, v jejichž rámci může Ústavní soud rozhodovat, jsou založeny v čl. 87 Ústavy ČR a dále vymezeny zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Těmito právními předpisy je ústavní soud vázán i v řízení o ústavních stížnostech. Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, neplní funkci třetí instance v systému obecných soudů za předpokladu, že tyto postupují ve shodě se zásadami stanovenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti a není ani vrcholem jejich soustavy. Nenáleží mu vykonávat ve vztahu k obecným soudům přezkumnou pravomoc a nepřísluší mu proto posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, proti němuž byla podána ústavní stížnost. V ústavní stížnosti stěžovatel opakuje důvody, obsažené v předchozích dvou podaných opravných prostředcích, a i ústavní stížnost chápe a označuje jako další odvolání. Smyslem řízení o ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, kdy stěžovatel již vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Stěžovatel však ve svém podání nenamítá dotčení svého ústavně zaručeného základního práva tak, jak to vyžaduje ustanovení §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a ani Ústavní soud neshledal nic, co by nasvědčovalo tomu, že byly porušeny ústavněprávní principy, zakotvené zejména v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Rozhodnutí o nároku na invalidní důchod je závislé především na odborném lékařském posouzení, které v přezkumném soudním řízení ve věcech důchodového zabezpečení zákon svěřuje posudkovým komisím Ministerstva práce a sociálních věcí (§4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.). V posuzovaném případě obecné soudy vycházely ve svých rozhodnutích z lékařských posudků vyhotovených dvěma rozdílnými zákonem určenými posudkovými komisemi a Ústavní soud nemá důvod obsah těchto posudků zpochybňovat.
Po celkovém posouzení je třeba považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, a proto jako taková musela být Ústavním soudem podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnuta, aniž by soud stěžovatele dále vyzýval k odstranění formálních vad jeho podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 1997 JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj
;