ECLI:CZ:US:1997:4.US.170.95
sp. zn. IV. ÚS 170/95
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl, za souhlasu účastníků řízení bez ústního jednání, v senátě, o ústavní stížnosti J.O.Z. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16.2.1995, sp. zn. 13 Co 306/94, takto:
Ústavní stížnost se zamítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá
rozsudek Okresního soudu ve Zlíně, sp. zn. ll C 240/92, ze dne
15.2.1994, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, sp. zn.
13 Co 306/94, ze dne 16.2.1995.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu ve Zlíně,
sp. zn. 11 C 240/92, který si připojil, byl ústavní stížností
napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně potvrzen rozsudek
Okresního soudu ve Zlíně, čj. 11 C 240/92-40, ze dne 15.2.1994,
jímž tento soud, jako soud I. stupně, nejprve zamítl návrh
stěžovatele opírající se o zákon č. 173/1990 Sb. na určení, že
stěžovatel "je oprávněnou osobou, neboť mu byl majetek odňat dle
zákona č. 187/1949 Sb. a v této souvislosti mu vznikl restituční
nárok vůči žalovanému - v.d.i. O. ve Z. - na vrácení majetkových
práv" a dále byl tímto rozsudkem zamítnut návrh stěžovatele
i v jeho další části, v níž se domáhal, aby žalovanému byla
stanovena povinnost uzavřít s ním ve lhůtě 30 dnů dohodu
o navrácení majetkových práv, jakož i povinnost stěžovateli vydat
nemovitosti - O. č.p. 325 st. pl., parcelu č. 404 a pozemek p.č.
186/1 - zahrada, zapsaných v knihovní vložce č. 990 v k.ú. M.,
a to ve stavu ke dni uzavření dohody. Soud I. stupně, jak uvedl
v odůvodnění svého rozhodnutí, vycházel ze zjištění, že majetková
práva k předmětným nemovitostem byla stěžovateli skutečně odňata
zákonem č. 187/1949 Sb. a k datu 31.3.1948 byl stěžovatel jejich
vlastníkem, tudíž z tohoto pohledu je podle zákona č. 173/1990
Sb., ve znění pozdějších novel, stěžovatel oprávněnou osobou,
zároveň však učinil právní závěr, že žalovaný není povinnou
organizací, kterou má na mysli ustanovení §2 zákona č. 173/1990
Sb., ve znění pozdějších novel, neboť není právním nástupcem
dobrovolné tělovýchovné organizace, sám není tělovýchovnou
organizací, žádná tělovýchovná činnost také není předmětem jeho
činnosti a nenabyl vlastnictví k předmětným nemovitostem poté, kdy
majetková práva byla odňata stěžovateli zákonem č. 187/1949 Sb.,
ale nabyl je smlouvou ze dne 27. 2. 1966 o úplatném převodu
majetku v socialistickém vlastnictví dle §349 a 350 zákona č.
109/1964 Sb., a to od dřívějšího vlastníka těchto nemovitostí ZV
ROH Krajské odbytové a zásobovací základny s tehdejším sídlem
G. - M.
Krajský soud v Brně, který rozhodoval o odvolání stěžovatele,
napadený rozsudek, jak již výše uvedeno, jako věcně správný
potvrdil, přičemž v poměru k prvé části výroku rozsudku soudu I.
stupně tak učinil v podstatě proto, že ve smyslu §80 písm. c)
o.s.ř. neshledal na straně stěžovatele naléhavý právní zájem na
tom, aby bylo určeno, že stěžovatel je osobou oprávněnou, za
situace, kdy tento současně žaloval na plnění a žaloba na určení
tak ztratila své opodstatnění. Pokud jde o druhou část výroku
soudu I. stupně, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele na plnění,
potvrdil jeho věcnou správnost odvolací soud v podstatě
s odůvodněním, že restituční zákony - zákon č. 173/1990 Sb., ve
znění zákona č. 247/1991 Sb., a zákona ČNR č. 232/1991 Sb., ve
znění zákona ČNR č. 312/1991 Sb., - umožňují uplatnit nároky na
navrácení majetkových práv u právního nástupce organizace uvedené
v §2 zákona č. 68/1956 Sb. Toto ustanovení svěřovalo organizování
a řízení dobrovolné tělovýchovné organizace jediné - dobrovolné
tělovýchovné organizaci. Právním nástupcem této organizace se na
základě usnesení mimořádného sjezdu ČSTV, konaného dne 25.3.1990,
staly dvě národní organizace, a to Český svaz tělesné výchovy
a subjekty v něm sdružené a Slovenské sdruženie TV a subjekty
v něm sdružené a dále Československá konfederace sportovních
a tělovýchovných svazů, tělovýchovné jednoty a kluby a sportovní
a tělovýchovné svazy. Tvrzení stěžovatele, že povinnou osobou je
každý subjekt, který se stal vlastníkem majetku po jeho odnětí
právoplatnému vlastníku, nemá podle krajského soudu oporu ve
výkladu aplikovaných restitučních zákonů. Označeného žalovaného
- v.d.i. O. - nelze považovat za právního nástupce subjektu,
označeného v ustanovení §2 zákona č. 68/1956 Sb., a nelze mu
proto dle restitučních zákonů ukládat povinnost k uzavření dohody
o navrácení majetkových práv ke sporným nemovitostem.
Proti tomuto rozhodnutí směřuje ústavní stížnost stěžovatele,
který v jejích důvodech polemizuje s uvedenými právními závěry
obecných soudů, jimž zejména vytýká, že s poukazem na ustanovení
§2 zákona č. 173/1990 Sb. v souvislosti s ustanovením §2 zákona
č. 68/1956 Sb. nepřisvědčily tomu, že by povinnou osobou měl být
žalovaný, tj. v.d.i.O. - vedlejší účastník. Stěžovatel naopak
tvrdí, že povinnou osobou ve smyslu shora označených restitučních
zákonů by měl být každý poslední subjekt, který se stal vlastníkem
nemovitostí po jejich odnětí ve smyslu zákonů z doby nesvobody. Ve
vztahu k samotným rozsudkům obecných soudů nedovozuje přímo
porušení svých ústavně zaručených práv, poukazuje však na
nedostatek ustanovení §2 zákona č. 173/1990 Sb., v platném znění,
který spatřuje v tom, že tímto ustanovením zákonodárce zúžil okruh
povinných osob. Toto ustanovení proto považuje za odporující čl.
4 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod
(dále jen "Listina"), znovu poukazuje na smysl restitučních
zákonů, v nichž je vydání majetku oprávněným osobám umožněno od
každého jejich posledního držitele. Jestliže tedy zákon č.
173/1990 Sb. označuje za povinnou organizaci pouze právního
nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb., opírá se
tento předpoklad o zákon z doby nesvobody, a stěžovatel proto
uvedené ustanovení považuje za neslučitelné s Listinou
v označených článcích, a proto také současně s ústavní stížností
podal ve smyslu §74 zákona č. 182/1993 Sb. návrh na zrušení části
uvedeného ustanovení, pokud váže uplatnění nároků na právního
nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb.
S ohledem na tento návrh stěžovatele na zrušení části
zákonného ustanovení bylo řízení o jeho ústavní stížnosti
usnesením ze dne 6.2.1996 přerušeno. Tento spojený návrh
stěžovatele byl pak usnesením Ústavního soudu ze dne 16.4.1996
odmítnut jako nepřípustný poté, co bylo zjištěno, že obsahově
shodný návrh podala Ústavnímu soudu také skupina poslanců
Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. V řízení o uvedeném návrhu
skupiny poslanců měl stěžovatel ve smyslu §35 odst. 2 věta druhá
zákona č. 182/1993 Sb. postavení vedlejšího účastníka. Plénum
Ústavního soudu pak dne 10.12.1996 nálezem, sp. zn. Pl. ÚS 46/95,
rozhodlo o návrhu skupiny poslanců na zrušení mimo jiné také části
ustanovení §2 zákona č. 173/1990 Sb. tak, že návrh byl zamítnut,
když nebyl shledán rozpor s ústavními zákony a mezinárodními
smlouvami podle čl. 10 Ústavy, z důvodů, které jsou podrobně
uvedeny v odůvodnění tohoto nálezu, uveřejněného ve Sbírce zákonů
pod č. 24/1997, kde mimo jiné Ústavní soud také konstatoval, že
okruh povinných osob zákonodárce v napadeném restitučním předpisu,
v němž na rozdíl od jiných zákonů restitučních jsou osobami
oprávněnými osoby právnické, vymezil způsobem, který vyjadřuje
jeho legitimní politickou vůli na základě principu, jímž je
zmírnění následků některých majetkových křivd.
V odůvodnění uvedeného nálezu se Ústavní soud také zabýval
rozhodovací praxí obecných soudů v této oblasti a zjistil, že ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, kterou vydává Nejvyšší
soud ČR, byl pod č. 9 z roku 1996 publikován rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 5.5.1994, který obsahuje následující
stanovisko: "Podle ustanovení §2 zákona č. 247/1991 Sb. se
navracejí majetková práva České obci sokolské a ostatním znovu
vzniklým dobrovolným organizacím, která jim byla odňata zákony č.
187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb., a to podle stavu
k 31.3.1948. Nároky na vrácení uvedených majetkových práv bylo
třeba uplatnit u právního nástupce organizací uvedených v §2
zákona č. 68/1956 Sb. do 31.12.1991. Povinným právním nástupcem je
každý subjekt, který takový odňatý majetek ke dni účinnosti zákona
č. 173/1990 Sb. držel." Z uvedeného lze tedy, jak Ústavní soud
v tomto nálezu konstatoval, dovodit, že byl-li nárok na vrácení
majetku řádně a včas uplatněn oprávněnou organizací u zákonem
definovaného subjektu, je nerozhodné, jaké typy právního
nástupnictví restituční nároky sledují. Konečně pak v odůvodnění
uvedeného nálezu poukázal Ústavní soud na svůj nález, sp. zn. Pl.
ÚS 48/95, podle něhož v situaci, kdy určité ustanovení právního
předpisu umožňuje dvě interpretace, přičemž jedna je v souladu
s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy
a druhá je s nimi v rozporu, není dán důvod zrušení tohoto
ustanovení, neboť při jeho aplikaci je úkolem soudů interpretovat
dané ustanovení ústavně konformním způsobem. Podle názoru pléna
Ústavního soudu okruh subjektů povinných k navrácení majetku nově
vzniklým dobrovolným organizacím není vymezen tak úzce, jak tvrdil
navrhovatel, a povinným subjektem může být i stát, pokud se
převzetím majetku odňatého podle uvedených zákonů stal právním
nástupcem organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. a tento
majetek držel v den účinnosti zákona č. 173/1990 Sb., tedy l.
června 1990. Z uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že
okruh povinných osob v uvedených zákonech byl stanoven na základě
legitimní politické vůle zákonodárce a že napadená ustanovení
citovaných zákonů nejsou v rozporu s ústavními zákony
a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a nenarušují ústavní
pořádek České republiky. Z uvedených důvodů byl návrh skupiny
poslanců zamítnut.
Krajský soud v Brně ve svém písemném vyjádření k obsahu
ústavní stížnosti poukázal na to, že postavení stěžovatele se
neliší od postavení České obce sokolské, resp.jejích sokolských
jednot. K odstranění majetkových křivd vzniklých těmto dobrovolným
organizacím směřoval zákon č. 173/1990 Sb., ve znění pozdějších
změn a doplňků, jakož i zákon ČNR č. 232/1991 Sb., ve znění
pozdějších změn a doplňků. Jak vyplývá z restitučních zákonů,
nemohly být odčiněny všechny křivdy, které byly spáchány porušením
právních předpisů, o nichž se zmiňuje stěžovatel ve své ústavní
stížnosti. Ve smyslu uvedených restitučních předpisů krajský soud
vykládal pojem povinné osoby a z tohoto výkladu vycházel také jeho
rozsudek, na jehož odůvodnění také v celém rozsahu odkázal
a současně navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná
odmítnuta.
Vedlejší účastník, v.d.i.O.Z., se k obsahu ústavní stížnosti
písemně nevyjádřil.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu
Okresního soudu ve Zlíně, dospěl k závěru, že ústavní stížnost
není důvodná.
Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR jsou vykonatelná rozhodnutí
Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Byl tedy
i senát Ústavního soudu, rozhodující o ústavní stížnosti
stěžovatele, ve smyslu uvedeného článku Ústavy vázán výše uvedeným
názorem pléna Ústavního soudu ČR, který v ustanovení §2 zákona č.
173/1990 Sb., v platném znění, které bylo obecnými soudy v ústavní
stížnosti napadených rozhodnutí aplikováno, rozpor s čl. ll odst.
l a 3 a čl. 4 odst. 3 Listiny neshledal.
Ve vztahu k ústavní stížností napadenému rozsudku stěžovatel
porušení žádného ze svých ústavně zaručených práv výslovně
nenamítal, a proto za této situace senát Ústavního soudu zkoumal,
zda v poměru ke stěžovateli nebylo rozhodnutími obecných soudů
zasaženo do jeho práva na soudní ochranu tak, jak toto vyplývá
z čl. 36 odst. 1 Listiny. Za stavu, kdy ze zjištění učiněných
obecnými soudy na základě provedeného dokazování vyplývá, že
stěžovatelem v žalobě označený žalovaný - v.d.i. O. - nabyl
předmětné nemovitosti nikoliv od právního nástupce organizace
uvedené v ustanovení §2 zákona č. 68/1956 Sb., nýbrž od ZV ROH
Krajské odbytové a zásobovací základny v Malenovicích, nelze
závěrům obecných soudů vytýkat protiústavnost, když shora citovaný
judikát, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu ČR pod č. 9 z roku 1996, v němž je ustanovení §2 zákona č. 173/1990 Sb., v platném znění, interpretováno - jak
Ústavní soud dal v plenární věci shora označené najevo - ústavně
konformním způsobem, sice částečně přisvědčil názoru stěžovatele
v tom, že povinnou osobou je každý další subjekt, který odňatý
majetek držel, nicméně tak tomu je jen za splnění podmínky, že
nárok na vrácení majetku byl oprávněnou osobou v zákonem stanovené
lhůtě uplatněn u právního nástupce organizací, uvedených
v ustanovení §2 zákona č. 68/1956 Sb., a právě tato podmínka
v posuzovaném případě splněna není. Závěrům obecných soudů nelze
než přisvědčit, a to přesto, že tyto v podstatě bez povšimnutí
ponechaly fakt, na který v průběhu řízení před nimi ani sám
stěžovatel neupozornil, totiž že ZV ROH Krajské odbytové
a zásobovací základny převáděl předmětný majetek na vedlejšího
účastníka v.d.i. O. teprve v roce 1966, tedy poté, co tento
majetek měl být s ohledem na zákon č. 68/1956 Sb. převeden do
vlastnictví ČSTV, a nezabýval se proto otázkou platnosti
hospodářské smlouvy z roku 1966, na základě které byl předmětný
majetek převeden na v.d. i. O. Ani tento fakt však nemůže změnit
nic na výše uvedeném závěru Ústavního soudu o tom, že právo na
soudní ochranu stěžovatele porušeno nebylo, neboť i kdyby bylo
možno učinit závěr o neplatnosti uvedené hospodářské smlouvy, pak
tato okolnost by nemohla nic změnit na tom, že v návrhu
stěžovatele, opírajícím se o restituční zákon č. 173/1990 Sb., byl
jako žalovaný označen subjekt (u něhož také stěžovatel svůj nárok
opírající se o zákon č. 173/1990 Sb. uplatnil), který není právním
nástupcem organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. Vzhledem
k tomu, že Ústavní soud, jak je patrno ze shora uvedených důvodů,
v postupu obecných soudů zásah do ústavně zaručených práv
stěžovatele neshledal, byla jeho ústavní stížnost zamítnuta (§82
odst. l zákona č. 182/1993 Sb.).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne l. července 1997