ECLI:CZ:US:1997:4.US.172.97
sp. zn. IV. ÚS 172/97
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti H., zastoupené advokátkou JUDr. I.K., proti usnesení Rozhodčího soudu České republiky a AK České republiky ze dne 20. 3. 1997, sp. zn. Rsp 32/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 20. 5. 1997 doručena ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedenému rozhodnutí s tvrzením, že došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Usnesením Rozhodčího soudu byla konstatována jeho příslušnost k projednání a rozhodnutí věci ve sporu vyplývajícího ze smlouvy č. 4-075-43/EMP uzavřené mezi E., a H., v době mezi 3. 11. 1994 a 29. 11. 1994, a to o úhradu částky ve výši USD 192 716,53 a Kč 268 159,65, které má zaplatit H., jako strana žalovaná. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že na posuzovaný spor se vztahuje Úmluva o řešení občanskoprávních sporů vznikajících ze vztahů hospodářské a vědeckotechnické spolupráce v rozhodčím řízení uzavřená v M., dne 26. 5. 1972 (vyhláška č. 115/1974 Sb.), podle které mají být spory ze smluv o provedení stavebních a montážních prací projednány u rozhodčího soudu ve státě žalované strany nebo - podle ujednání stran - ve třetím smluvním státu této Úmluvy. Rozhodčí soud vzal za prokázané, že smlouva byla uzavřena v době účinnosti "úmluvy" jak pro Českou republiku tak i pro Polskou republiku.
Podstatou ústavní stížnosti je námitka nedostatku pravomoci Rozhodčího soudu, neboť stěžovatelka nesouhlasí s argumentací uvedenou v napadeném rozhodnutí. Podle jejího názoru, aby byla dána pravomoc Rozhodčího soudu mezinárodní smlouvou, musela by Úmluva být účinná nikoli v době uzavření smlouvy, ale v době zahájení řízení, jak vyplývá z ustanovení §11 odst. 1 občanského soudního řádu ve spojení s ustanovením §30 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. K tomu pak uvádí, že řízení bylo zahájeno až dne 4. 6. 1996, tj. v době, kdy pro oba státy již Úmluva neplatila. Stěžovatelka z toho dovozuje, že rozhodčí soud měl řízení zastavit. Navíc k zastavení řízení měl přistoupit i proto, že stěžovatelka, jak dále uvádí, neprojevila vůli podrobit se rozhodčímu řízení, neboť nedošlo k uzavření takové doložky. Napadeným rozhodnutím, proti kterému není přípustné odvolání, se cítí stěžovatelka dotčena na svém právu domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a na právu na soudce určeného zákonem, v tomto případě občanským soudním řádem. Z těchto důvodů navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost jedině tehdy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušené její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Podle tohoto ustanovení jde tedy o otázku, zda napadené rozhodnutí je rozhodnutím neboli zásahem orgánu veřejné moci. Veřejnou mocí se rozumí taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech nebo povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí od vůle subjektu. V případě stěžovatelky nelze tedy považovat rozhodnutí Rozhodčího soudu o jeho pravomoci za zásah orgánu veřejné moci, neboť Rozhodčí soud dosud nerozhodl o jejích právech a povinnostech vyplývajících z majetkového sporu o zaplacení peněžité úhrady. Navíc je třeba připomenout, že věc, která je předána k zahájení projednání senátem může být po ukončení rozhodčího řízení podrobena přezkoumání obecným soudem, jak to ostatně vyplývá z ustanovení §31 a násl. zákona č. 216/1994 Sb.
Za daných okolností tedy Ústavnímu soudu nepřísluší, aby se zabýval vznesenými námitkami. Ústavní soud nemůže ani nahrazovat ani se stavět do role další instance, která by přezkoumávala taková rozhodnutí procesního charakteru, proti kterým sice nelze podat opravný prostředek, která jsou však součástí určitého řízení, v rámci kterého taková možnost a mechanismus přezkumu existuje.
Ústavní soud konstatuje, že neshledal porušení namítaných práv. Ústavní stížnost považuje za návrh zjevně neopodstatněný, a proto ji podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 1997
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj