ECLI:CZ:US:1997:4.US.189.97
sp. zn. IV. ÚS 189/97
Usnesení
IV. ÚS 189/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti JUDr. V.J., zastoupeného advokátkou JUDr. S.P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 1997, č. j. 6 Cmo 847/94-81; ve spojení s usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 6. 12. 1993, č. j. 44 Cm 381/92--68, za účasti Vrchního soudu v Praze, zastoupeného předsedou senátu JUDr. S.B., jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 2. 6. 1997 doručena včas podaná ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedenému rozhodnutí potvrzující usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 6. 12. 1993,. č. j. 44 Cm 381/92-68, kterým byla stěžovateli jako zástupci žalované strany uložena pořádková pokuta ve výši Kč 10 000,-. Uvedené rozhodnutí, bylo odůvodněno tím, že zástupce žalované strany svou neúčastí na ústním jednání dne 26. 11. 1993, aniž by se omluvil, hrubě ztížil postup řízení.
IV. ÚS 189/97
Stěžovatel považuje rozhodnutí obecných soudů za věcně evidentně zcela nesprávná a tvrdí, že byl jimi porušen čl. 90, věta první, Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 9 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Uvádí, že mu bylo doručeno předvolání adresované žalované straně a nikoli jemu, a to ne na den 26. 11. 1993, ale na den 29. 11. 1993. Na toto předvolání pak reagoval přípisem ze dne 12.11.1993 adresovaným krajskému
obchodnímu soudu a vyrozuměl o něm i žalovanou stranu. Jeho dohoda s klientkou o poskytování právní pomoci zněla tak, že se s ní bude dostavovat k ústnímu jednání, pokud se jej ona sama bude účastnit a pokud o jeho
osobní se dostavení požádá. Podle těchto instrukcí tedy jednal, podle jejího přání se k ústnímu jednání nedostavil a za to mu byla ve sporu o Kč 11 850,47 uložena pokuta ve výši Kč 10 000,-. Stěžovatel poukazuje dále na skutečnost, že vrchní soud téměř po třech letech a čtyřech měsících usnesení soudu I. stupně potvrdil, s odkazem na ustanovení §25 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu.
Porušení výše zmíněných ústavně zaručených práv, a to konkrétně čl. 90 Ústavy, spatřuje stěžovatel zejména v tom, že nelze někomu vnucovat práva, jichž on nežádá, a ukládat jinému povinnosti, které tento ze zákona nemá. K tomu dodává, že ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny má každý právo na právní pomoc, ale nikoli povinnost ji zcela využívat. Porušení č1. 2 odst. 3 a čl. 3 odst. 3 Listiny stěžovatel shledává v tom, že obecné soudy ho nutily dostavit se proti vůli žalované strany k soudu, a za to, že uplatnil právo jmenované, způsobily mu újmu uložením nepřiměřeně vysoké pokuty. V této souvislosti pak odkazuje na čl. 9 odst. 1 Listiny, když uvádí, že dostavení se advokáta k soudu je nutno chápat jako práci nebo službu, k níž ale nikdo nesmí být nucen. K porušení práva na spravedlivý proces uvádí, že Vrchní soud v Praze, pokud měl pochybnosti o tvrzení stěžovatele ohledně důvodů neúčasti na ústním jednání, měl tyto skutečnosti prověřit dotazem položeným jeho klientce, což neučinil. Stěžovatel proto
IV. ÚS 189/97
navrhuje zrušení obou napadených rozhodnutí.
Ústavní soud si vyžádal k předložené ústavní stížnosti vyjádření od Vrchního soudu v Praze, ve kterém předseda senátu plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a dodal, že z obsahu spisu vyplývá, že důvody pro uložení pořádkové pokuty byly dány, neboť stěžovatel se opakovaně nedostavil k jednání, ač obsílku obdržel, a o následcích nedostavení se k jednání byl poučen. Neúčast na jednání byla také důvodem několikerého odročení. Stěžovatel převzal právní zastoupení a z toho mu plynuly povinnosti, tedy i povinnost účastnit se jednání u soudu, přičemž plná moc udělená klientem nemohla být ani v tomto omezena pokyny klienta. V plnění zákonných povinností stěžovatel spatřuje porušování základních práv a svobod, avšak zcela přehlíží to, jak se dále uvádí ve vyjádření, že svým jednáním naplnil zákonné důvody pro uložení pořádkové pokuty, tedy že ztěžoval postup řízení.
Ústavní soud si dále jako podklad pro své rozhodnutí vyžádal i spis vedený u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 44 Cm 381/92, s jehož obsahem se seznámil.
Podle článku 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nezabývá se proto případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským soudním řádem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody, zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní soud v těchto intencích posoudil ústavní stížnost a obě napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný. Stěžovatel totiž v ústavní stížnosti napadá, stejně jako ve svém odvolání, právní názor Vrchního soudu v Praze týkající se povinnosti právního zástupce účastnit se ústního jednání.V ničem jiném v podstatě pochybení nespatřuje. Navíc obdobné argumenty použil již ve svém odvolání proti usnesení o uložení pořádkové pokuty.
IV. ÚS 189/97
Jak Ústavní soud již mnohokrát opakoval, není soudem nadřízeným obecným soudům ani jakousi náhradní instancí v případě, že není připuštěno dovolání. To, že soud rozhodl způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, nezakládá ještě neústavnost.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. 10. 1997
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj