ECLI:CZ:US:1997:4.US.201.97
sp. zn. IV. ÚS 201/97
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti D.R., zastoupené advokátem JUDr. J.Š., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 25. 6. 1996, č. j. 29 Co 395/96-72, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 25. 3. 1996, č. j. Nc 261/94-60, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 10. 4. 1997, č. j. 29 Co 255/97-106, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 28. 2. 1997, č. j. Nc 261/94-99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu bylo dne 9. 6. 1997 doručeno podání označené jako ústavní stížnost, které bylo po odstranění vad návrhu doplněno podáním doručeným dne 17. 10. 1997 a následně dne 25. 11. 1997. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí pro rozpor s čl. 10 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplývá z obsahu přiložených kopií napadených rozhodnutí, rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 25. 6. 1996, č. j. 29 Co 395/96-72, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 25. 3. 1996, č. j. Nc 261/94-60, kterým byla stěžovatelka omezena ve způsobilosti k právním úkonům tak, že je oprávněna nakládat s finančními prostředky do výše svého měsíčního invalidního důchodu, jinak není způsobilá vykonávat žádné jiné právní úkony. Uvedené rozhodnutí nabylo právní moci dne 27. 8. 1996. Dalším z napadených rozhodnutí je rovněž usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 10. 4. 1997, č. j .29 Co 255/97-106, potvrzující usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 28. 2. 1997, č. j. Nc 261/94-99, kterým bylo rozhodnuto o přenesení místní příslušnosti podle §177 odst. 2 občanského soudního řádu na Okresní soud v Jablonci nad Nisou, v jehož obvodu má D.R. trvalé bydliště a také se v tomto bydlišti zdržuje, a proto je v jejím zájmu, aby opatrovnictví bylo vedeno u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že o pravomocném rozhodnutí, kterým byla omezena ve způsobilosti k právním úkonům, se dozvěděla až z usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 28. 2. 1997, č. j. Nc 261/94-99. S rozhodnutím nesouhlasí, neboť bylo jednáno bez její přítomnosti a bez přítomnosti jejího právního zástupce. Rovněž tak nesouhlasí s provedeným znaleckým řízením, které považuje ze strany znalce za podjaté, a proto žádá o provedení přezkumného řízení jejího zdravotního stavu nezávislou psychiatrickou léčebnou. Stěžovatelka zároveň sdělila, že Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozhodl usnesením ze dne 10. 9. 1997, č. j P 166/97-115, o ustanovení opatrovníka-města Ž. Proti tomuto rozhodnutí podala dne 26. 9. 1997 odvolání. Stěžovatelka ke svým tvrzením, vztahujícím se převážně k jejímu zdravotnímu stavu, přiložila pak obsáhlý důkazní materiál. Ústavní stížnost obsahuje rovněž návrh, aby soudce zpravodaj rozhodl s ohledem na osobní a majetkové poměry stěžovatelky o tom, že náklady jejího zastoupení zcela zaplatí stát.
Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti, kterému za předpokladu respektování ústavně zaručených základních lidských práv a svobod nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí, dospěl po posouzení předložené ústavní stížnosti a přiložené spisové dokumentace k následujícím závěrům. Pokud jde o rozhodnutí soudů vztahujících se k omezení způsobilosti k právním úkonům, stěžovatelka byla v tomto řízení zastoupena advokátem a Ústavní soud neshledal nic, co by s ohledem na postavení stěžovatelky zakládalo při aplikaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu neústavnost postupu soudů ve věci. Ústavní soud však považuje za základní pro posouzení těchto napadených rozhodnutí tu skutečnost, že návrh, který směřuje proti nim, je třeba odmítnout, podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon"), neboť se jedná o návrh, který byl podán po lhůtě stanovené v ustanovení §72 odst. 2 zákona. Podle tohoto ustanovení lze podat ústavní stížnost ve lhůtě šedesáti dnů, která počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona). Jestliže tedy napadené rozhodnutí nabylo právní moci dne 27. 8. 1996 a ústavní stížnost byla podána až dne 6. 6. 1997, stalo se tak po uplynutí zákonné lhůty.
V rozhodnutích vztahujících se k přenesení místní příslušnosti nespatřuje Ústavní soud žádná pochybení, neboť obecné soudy rozhodovaly jak z procesního hlediska, tak z hlediska ochrany zájmů stěžovatelky, v souladu se zákonem, aniž by tento postup zakládal protiústavnost. Proto lze návrh stěžovatelky v tomto směru považovat za zjevně neopodstatněný, a jako takový byl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona rovněž odmítnut, navíc s poukazem na to, že řízení o ustanovení opatrovníka bylo již pravomocně ukončeno. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nelze rozhodnout o tom, že náklady na zastoupení zcela zaplatí stát (§83 odst. 1 zákona).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. 12. 1997
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj