ECLI:CZ:US:1997:4.US.209.97
sp. zn. IV. ÚS 209/97
Usnesení
IV. ÚS 209/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl o návrhu M.S., směřujícímu proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 7 T 115/95, ze dne 5. 10. 1995, usnesení Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 5 To 684/95, ze dne 8. 12. 1995, sdělení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, sp. zn. VZz 72/96, ze dne 4. 11. 1996, a sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR, čj. 7 Tp 64/97, ze dne 1. 4. 1997, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud ČR obdržel dne 13. 6. 1997 podání stěžovatele, které nemá náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb. pro návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, označené jako "stížnost pro porušení zákona", jímž se tento, jak je možno dovodit z obsahu podání, domáhá zrušení shora označených rozhodnutí soudů, neboť, jak uvádí, všechny instance zainteresované v jeho případu se podle jeho názoru dopustily vědomého porušení trestního zákona. Stěžovatel je přesvědčen, že vykonává trest odnětí svobody pro trestný čin, který nespáchal, a napadá shora uvedená rozhodnutí a sdělení pro naprosté nepochopení jeho případu, pro nesprávné hodnocení důkazů a nesprávný výrok o jeho vině. Vynesený odsuzující rozsudek odporuje podle stěžovatele zásadám trestního řízení, podle něj nebyly naplněny základní znaky skutkové podstaty trestného činu, který měl spáchat.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je vázán Ústavou ČR a zákonem o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb. Podle těchto právních předpisů je Ústavní soud povinen postupovat i v řízeních o ústavních stížnostech.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem
2 IV. ÚS 209/97
orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Podle odst. 2 uvedeného ustanovení lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Vyjádření Vrchního státního zastupitelství a Ministerstva spravedlnosti ČR ke stěžovatelovým podnětům k podání stížnosti pro porušení zákona nemají charakter rozhodnutí, případně opatření či jiného zásahu orgánu veřejné moci, jde jen o přípis informující o způsobu vyřízení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona. Samotná stížnost pro porušení zákona (a tím méně pak podnět k jejímu podání) jako mimořádný opravný prostředek není podle ustálené judikatury Ústavního soudu považována za poslední prostředek k ochraně práva ve smyslu shora citovaného ustanovení, neboť nejde o prostředek ochrany práva poskytnutý stěžovateli , ale ministru spravedlnosti.
Za tohoto stavu je proto třeba návrh stěžovatele, Ústavnímu soudu podaný dne 11. 6. 1997, považovat za návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem pro jeho podání, když tato 60 denní zákonná lhůta, jak plyne ze shora citovaného ustanovení, počala stěžovateli plynout právní mocí odsuzujícího trestního rozsudku, tj., jak Ústavní soud zjistil dotazem u Okresního soudu v Karviné, dnem 8. 12. 1995. Z uvedených důvodů byl proto návrh stěžovatele podle ti 43 odst. I písm. b) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnut, aniž by soud dále stěžovatele vyzýval k odstranění formálních vad jeho podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 1997
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj