Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11.12.1997, sp. zn. IV. ÚS 218/95 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-2 ], paralelní citace: N 160/9 SbNU 381 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:4.US.218.95

sp. zn. IV. ÚS 218/95 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti Ing. B.T. a MUDr. A.T., oba zastoupeni JUDr. J.B., advokátkou v K.V, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 1995, sp. zn. 10 Co 98/95, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a vedlejších účastníků B.a M.T., zastoupených JUDr.V. V., advokátem Advokátní kanceláře v P., takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30.června 1995, sp.zn. 10 Co 98/95, se z r u š u j e . Odůvodnění: Stěžovatelé podali Ústavnímu soudu dne 24.8.1995 ústavní stížnost, kterou se domáhají zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 10 Co 98/95, ze dne 30.6.1995, kterým jim bylo uloženo "vydat žalobcům (v řízení před Ústavním soudem vedlejším účastníkům) dům čp. 470 se stavební parcelou 792 o výměře 320 m2 a dále parcelu, zahradu, č.p. 793 o výměře 1 033 m2 v K. V., to vše zapsané na LV 450 pro k.ú. K.V., a to do 3 dnů od právní moci rozsudku". Tímto rozsudkem byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v K. V. ze dne 29.11.1994, sp. zn. 7 C 40/92, s tím, že ve výrokové části upřesnil Krajský soud v Plzni jako soud odvolací správné očíslování parcel ve smyslu přečíslování, ke kterému došlo v roce 1975. Dovolání stěžovatelů proti tomuto rozsudku odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 628/97, ze dne 21.8.1997, jako nepřípustné odmítnuto, když v dané věci nebyl shledán žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §237 o.s.ř. Stěžovatelé v obsahu ústavní stížnosti poukazují na nezákonnost výše citovaných rozsudků obecných soudů s tím, že postup těchto soudů podle jejich názoru představuje zpolitizovaný proces a namítají porušení čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Poukazují na to, že obecné soudy, pokud nešlo o pouhé opomenutí, zřejmě porušily zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v platném znění, konkrétně jeho ust. §8 odst. 4, kde je výslovně stanoveno, že pozemek, k němuž je zřízeno právo osobního užívání, se nevydává, stěžovatelům bylo přitom k předmětným pozemkům právo osobního užívání v roce 1978 zřízeno. Dále namítají, že na pozemcích byly umístěny stavby, a proto nebylo možno pozemek vydat i z důvodů obsažených v §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění. Dále poukazují na to, že ze strany obecných soudů došlo k porušení o.s.ř. v tom směru, že soud o své vůli sám rozšířil původní žalobní petit (žalobci se původně domáhali pouze vydání rodinného domu čp. 470 v D.). Rovněž poukazují na skutečnost, že se soud nezabýval zásadní námitkou, že osobami oprávněnými podle zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění, nejsou žalobci - sourozenci T., v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastníci, nýbrž jejich rodiče manželé J. a ing. J.T. Ze spisu Okresního soudu v K. V., sp.zn. 7 C 40/92, Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastníci (v řízení před obecnými soudy žalobci) se domáhali žalobou o vydání nemovitosti, doručenou okresnímu soudu dne 10.2.1991, vydání rozsudku, jímž by stěžovatelům byla stanovena povinnost vydat jim rodinný dům čp. 470 v D., zapsaný na LV č.. 271 pro kat. území D., do 31. března 1992. Okresní soud v K. V. po provedeném řízení rozhodl svým rozsudkem ze dne 29.11.1994 tak, že "oba žalovaní jsou povinni vydat žalobcům dům č. 470 se stavební parcelou č. 574 a parcelou č. 114/14, pod adresou K.V., vše zapsané na LV č. 271 pro katastrální území K.V. u Katastrálního úřadu v K. V., a to do 3 dnů od právní moci rozhodnutí". Jak je patrno z odůvodnění rozsudku, dospěl Okresní soud v K. V. k závěru, že "oba žalobci prokázali, že jsou osoby oprávněné podle §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění, neboť od 2.7.1969 byli vlastníky předmětné nemovitosti, postupní a darovací smlouva ze dne 2.7.1969 (kterou předmětné nemovitosti na vedlejší účastníky převedli jejich rodiče manželé J. a ing. J.T.) nikdy nebyla prohlášena za neplatnou výrokem soudu a oba žalobci jsou od svého narození až dosud českými státními občany. Předmětné nemovitosti převzal stát dle §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. bez právního důvodu, když v rámci realizace výroku o propadnutí majetku v rozsudku Okresního soudu v K. V. ze dne 10.7.1972, čj. 4 T 105/72-70, byla vzata do soupisu předmětná nemovitost.Ta však byla v té době již ve vlastnictví žalobců, nikoliv jejich rodičů, jichž se trestní odsuzující výrok týkal. Tudíž po právu nemohlo na stát přejít vlastnické právo k nemovitosti v rámci konfiskace majetku rodičů žalobců, neboť v té době již jim toto právo nesvědčilo." Ve vztahu k žalovaným - stěžovatelům - dospěl Okresní soud v K. V. k závěru, že jsou osobami povinnými podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť jako osoby fyzické nabyly věc od státu, jenž získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 citovaného zákona, a to v rozporu s tehdy platnými předpisy, a dále na základě protiprávního zvýhodnění. Rozpor s tehdy platnými předpisy spočívá v tom, že podle čl. 2 směrnice MF ČSR bylo povinností Městského národního výboru K. V. nabídnout nemovitost ke koupi dosavadnímu uživateli, kterým byl M. T. starší (dědeček vedlejších účastníků), kterému užívací právo svědčilo přímo z postupní a darovací smlouvy ze dne 2.7.1969. Proti tomuto rozsudku soudu I. stupně podali stěžovatelé odvolání, ve kterém namítali jednak nezákonnost rozsudku, jednak podjatost soudu, a dále poukazovali mimo jiné na skutečnost, že nad rámec výzvy a žalobního petitu okresní soud rozhodl nejen o povinnosti vydat rodinný dům ve výroku blíže specifikovaný, ale i pozemek jím zastavěný a přilehlou zahradu, k nimž bylo stěžovatelům řádně zřízeno právo osobního užívání a na nichž došlo následně i k vybudování vedlejších staveb v souladu se stavebními předpisy. Ve svém odvolání také poukázali na to, že ve výrokové části rozsudku uvedené pozemky byly označeny chybnými čísly a byl v něm odkaz na chybný list vlastnictví. Současně uvedli, že nepopírají, že ve vztahu k žalobcům došlo ze strany státu ke způsobení majetkové křivdy, nicméně mají za to, že její odstranění je třeba napravit ve smyslu §13 zákona č. 87/1991 Sb. vyplacením finanční náhrady. O tomto odvolání stěžovatelů rozhodoval Krajský soud v Plzni, který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu I. stupně potvrdil ve znění, v němž upřesnil výrok rozsudku soudu I. stupně správným označením nemovitostí tak, jak jsou v současné době zapsány v evidenci katastrálního úřadu. Tento rozsudek však potvrdil s odlišným odůvodněním. Jak plyne z tohoto odůvodnění, dospěl krajský soud jako soud odvolací k závěru, že v daném případě stát převzal věci bez právního důvodu, když podmínky pro postup podle §453a o.z., ve znění platném do 31.3.1991, nebyly splněny.Vlastníci nemovitosti - vedlejší účastníci - se totiž nemohli v roce 1969 jako nezletilé děti dopustit takového protiprávního jednání, jímž by se trvale zbavili možnosti věc obvyklým způsobem užívat. Proto jsou v postavení, kdy pouze žádají vydání věci, k níž vlastnictví vlastně nikdy neztratili a která je stěžovateli zadržována. Oba žalobci se totiž stali vlastníky na základě postupní a darovací smlouvy ze dne 2.7.1969. Na jejich vlastnickém právu nemohlo nic změnit ani rozhodnutí Okresního soudu v K. V., který rozsudkem ze dne 10. 7.1972, čj. 4 T 105/72-70, odsoudil jejich rodiče podle §109 odst.2 trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a vyslovil propadnutí majetku. V daném případě tak přichází v úvahu postup podle §126 o.z., v platném znění, kde jsou upravena práva vlastníka na ochranu vlastnictví proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje, zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu je neoprávněně zadržuje.K námitce stěžovatelů ohledně pozemků dospěl odvolací soud k závěru, že je bezpředmětná, neboť podle §218 o.z., ve znění platném do 31.12.1991, s převodem vlastnictví ke stavbě zřízené na pozemku přecházelo na nabyvatele i právo osobního užívání pozemku. Proto pokud žaloba směřovala k vydání domu, lze ji chápat jako žalobu na vydání těch nemovitostí, které se staly předmětem jak postupní a darovací smlouvy z roku 1969, tak i předmětem pozdější kupní smlouvy včetně dohody o osobním užívání pozemků, které se dle §872 o.z., s účinností k 1.1.1992, ex lege transformovalo na vlastnictví fyzické osoby . Ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti pak Krajský soud v Plzni, jako účastník řízení, poukazuje na to, že obsah ústavní stížnosti stěžovatelů je shodný se stanovisky jimi předkládanými před obecnými soudy. K námitkám stěžovatelů o odlišném právním hodnocení dané problematiky ze strany odvolacího soudu doplňuje, že se podle jeho názoru nelze ztotožnit při hodnocení zjištěných skutečností dané věci s aplikací §453a o.z., neboť toto ustanovení odporuje čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Protože v posuzované věci je tato skutečnost významnou okolností, odvolací soud ji posoudil v kontextu s provedenými důkazy a dospěl k závěru, že podmínky pro ochranu vlastnického práva v dané věci jsou splněny (§126 o.z. v platném znění). Dále krajský soud ve svém vyjádření zdůraznil, že nesouhlasí s uplatněnou námitkou stěžovatelů o tom, že při hodnocení daného případu nelze pominout §6 odst. 1 písm. f) zákona č. 87/1991 Sb., neboť v dané věci jde o jiný případ, kdy právě nabyvatelé, jako nezletilé děti, opustili spolu s původními vlastníky nemovitosti v roce 1969 území republiky. V tomto momentu, tj. vzhledem k věku žalobců v době opuštění republiky, spatřuje odvolací soud nezákonnost dalšího postupu souvisejícího s převzetím nemovitosti ze strany státu. Odvolací soud vycházel přitom z §9 o.z. před novelou, podle kterého nezletilí mají způsobilost jen k takovým právním úkonům, které jsou svojí povahou přiměřené rozumové a mravní (nyní po novele volní) vyspělosti odpovídající jejich věku. Podle názoru odvolacího soudu oba tehdy nezletilí žalobci nemohli uskutečnit ten právní úkon, který má na zřeteli §453a o.z. před novelou. Dále krajský soud ve svém vyjádření zaujímá stanovisko k tvrzení stěžovatelů týkajícímu se neumožnění nahlédnutí jejich právní zástupkyní do spisu a k námitce podjatosti soudu se závěrem, že tato tvrzení jsou neopodstatněná. B.T.a M.T. jako vedlejší účastníci (v původním řízení žalobci) ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti v podstatě uvádějí, že podle jejich názoru ústavní stížnost nemá znaky potřebné pro návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem. Poukazují na to, že stěžovatelé nemohli být v řízeních před obecnými soudy kráceni na svých procesních právech, když u okresního soudu proběhlo celkem 8 jednání a u odvolacího soudu proběhla 3 jednání, při nichž měly procesní strany plnou možnost navrhovat důkazy a vyjádřit svá stanoviska k důkazům protistrany. Dále se ve svém vyjádření zabývají okolnostmi, za nichž došlo k převodu rodinného domu ze státu na stěžovatele, a v závěru navrhují zamítnutí ústavní stížnosti. Ústavní soud dospěl po posouzení obsahu ústavní stížnosti a po seznámení se s obsahem vyžádaného spisu Okresního soudu v K. V., sp.zn. 7 C 40/92, i s obsahem vyjádření Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a B.T. a M.T., jako vedlejších účastníků řízení, k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. V daném případě nelze totiž pominout procesní stránku věci, když Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, při řešení případu opustil režim zákona č. 87/1991 Sb. a věc posoudil z hlediska obecné úpravy ochrany vlastnického práva v občanském zákoníku, aniž však v řízení vydání jeho rozhodnutí předcházejícím dal možnost stěžovatelům se k tomuto posouzení vyjádřit a uplatnit tak námitky, které právě obecná úprava - na rozdíl od zákona č. 87/1991 Sb. - například v možnosti namítat vydržení vlastnického práva připouští, a to navíc za situace, kdy sami vedlejší účastníci svůj návrh na vydání nemovitosti opírali o restituční předpis. Odvolací soud tak v podstatě porušil zásadu dvojinstančního řízení a ve svých důsledcích tak uvedeným postupem zasáhl do práva stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud také nemohl pominout tvrzení stěžovatelů o tom, že obecné soudy rozhodly nad rámec vedlejšími účastníky uplatněného žalobního petitu. V uvedeném směru z obsahu připojeného spisu plyne, že vedlejší účastníci se svou žalobou u soudu domáhali skutečně pouze vydání domu a především k tomuto předmětu řízení se před soudem I. stupně také provádělo dokazování. K řádné změně návrhu - jeho rozšíření na povinnost vydat vedlejším účastníkům také shora označené pozemky - nedošlo ani v průběhu odvolacího řízení. Po zahájení odvolacího jednání, konaného 23.5.1995, sice právní zástupce vedlejších účastníků navrhl vydání rozsudku, jímž by stěžovatelům kromě povinnosti vydat rodinný dům byla stanovena povinnost vydat i předmětné pozemky, sám však tento přednes označil pouze za upřesnění návrhu a učinil tak u jednání, u něhož nebyli stěžovatelé ani jejich právní zástupce přítomni, a proto i kdyby tento přednes považoval odvolací soud za rozšíření návrhu, bylo jeho povinností takto: změněný návrh doručiti stěžovatelům, což se nestalo a navíc o přípustnosti této změny návrhu nebylo vydáno rozhodnutí ve smyslu §95 odst. l o.s.ř. V důsledku nerespektování postupu stanoveného v ustanovení §95 o.s.ř. pak obecné soudy rozhodly v případě předmětných pozemků nad rámec uplatněného návrhu v rozporu s ustanovením §153 odst. 2 o.s.ř. Ústavní soud také v uvedeném postupu spatřuje zásah do práva stěžovatelů na spravedlivý proces. Proto z uvedených důvodů rozsudek Krajského soudu v Plzni pro rozpor s čl 36 odst. l Listiny základních práv a svobod uvedené právo zaručujícím zrušil §82 odst. l, 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 11. prosince 1997