ECLI:CZ:US:1997:4.US.221.96
sp. zn. IV. ÚS 221/96
Usnesení
IV. ÚS 221/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti JUDr. J.B., zastoupené advokátem JUDr. K.K., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 5. 1996, č. j. 11 Co 64/96-149, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, zastoupeného předsedkyní senátu JUDr. A.B., jako účastníka řízení, a S. a F.R., zastoupených advokátem JUDr. F.Z., jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 9. 8. 1996 doručená včas podaná ústavní stížnost, po výzvě k odstranění vad doplněná podáním doručeným dne 16. 9. 1996, která směřuje proti výše uvedenému rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno základní právo stěžovatelky zaručené jí v čl. 90 Ústavy České republiky tím, že nebyla zákonem stanoveným postupem poskytnuta ochrana jejím právům. Dále pak stěžovatelka namítá porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")', neboť její
IV. ÚS 221/96
věc nebyla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v její přítomnosti tak, aby se mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod garantující spravedlivé a veřejné projednání záležitosti v přiměřené lhůtě nezávislým a nestranným soudem. Hlavním důvodem k uvedenému tvrzení je podle stěžovatelky skutečnost, že napadeným rozhodnutím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 7. 9. 1995, č.j. 16 C 3072/92-113, který, ač měl rozhodnout o včas a řádně uplatněném restitučním
nároku, rozhodl pouze o jejím pozměněném návrhu, což krajský soud připustil. Tento návrh pak v rozporu s vůlí zákonodárce projevenou v zákoně a v rozporu s logikou věci označil za nově podaný či nově uplatněný restituční nárok a vzhledem k době, kdy byl takto nově uplatněn, ho jako návrh uplatněný po 31. 12. 1992, tedy po zákonné lhůtě, zamítl.
Jak stěžovatelka uvádí v dosti obsáhlém zdůvodnění své ústavní stížnosti, k soudu podala dne 4. 12. 1992 žalobu, ve které se domáhala, aby S. a F.R. byla uložena povinnost s ní uzavřít dohodu o vydání konkrétně uvedených nemovitostí, dále pak aby bylo určeno, že je vlastnicí těchto nemovitostí, aby bylo uloženo výše jmenovaným vydat jí jídelnu skládající se z konkrétně uvedených částí nábytku a další nespecifikované movité věci a dále pak navrhla vydání předběžného opatření, aby bylo zakázáno odpůrcům disponovat s nemovitostí a jejím zbylým zařízením. Tento poslední návrh vzala zpět v březnu 1993. Stěžovatelka po vlastním vyhodnocení postupu soudů v předmětném řízení pak dochází k závěru, že Krajský soud v Ústí nad Labem byl povinen přezkoumat všechny tři části žalobního petitu, ale rozhodoval pouze o částečném rozsudku soudu I. stupně, tedy v první části žalobního petitu. Dále uvádí, že krajský soud měl zrušit napadený částečný rozsudek soudu I. stupně a vrátit věc k novému projednání, aby mohlo být rozhodnuto i o zbývajících částech návrhu. Místo toho však odvolací soud připustil změnu žalobního petitu v části první z dohody na vydání nemovitostí na přechod vlastnického práva stěžovatelky
IV. ÚS 221/96
k nemovitostem s prekluzí dnem 4. 5. 1995, tedy dnem, kdy oznámila krajskému soudu, že konfiskace je neplatná a jde o přechod vlastnického práva na stěžovatelku. Stěžovatelka považuje názor odvolacího soudu za nesprávný, neboť se nejednalo o změnu žalobního petitu, ale o změnu právního důvodu za stejných skutkových okolností od počátku řízení. Zároveň konstatuje, že v odvolacím řízení nebylo rozhodnuto o zbývajících částech petitu, ve kterých byl specifikován návrh na určení vlastnických práv k nemovitostem a na vydání jídelny. Ústavní stížností se proto stěžovatelka domáhá zrušení napadeného rozhodnutí.
V souladu s postupem stanoveným v zákoně č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, bylo vyžádáno vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem a vedlejších účastníků.
Jak vyplývá z vyjádření předsedkyně senátu krajského soudu, ta v podstatě odmítá tvrzení porušení základních práv. Pro stručnost zcela odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
Podle právního názoru vedlejších účastníků k žádnému porušení uvedených ústavně zaručených základních práv stěžovatelky nedošlo. Jak uvádějí, oba soudy byly nezávislé a nestranné a jednání bylo vždy veřejné. Doba, v níž byla záležitost projednána, byla rovněž přiměřená, zejména s přihlédnutím k povaze a složitosti věci a také k četnosti procesních úkonů stěžovatelky, jimiž své tvrzené nároky měnila nebo brala zpět. Její posouzení spravedlivého projednání věci pak považují za nepřesvědčivé, neboť stěžovatelka v podstatě nesouhlasí s právním posouzením věci. Závěrem svého vyjádření proto navrhují, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Ústavní soud si v souvislosti s opatřením podkladů pro své rozhodnutí dále vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 16 C 3072/92, s jehož obsahem se seznámil. Uvedený soud zároveň přiložil i spis vedený pod sp. zn. 10 C 1100/91 ve
IV. ÚS 221/96
věci určení osobní totožnosti.
Ústavní soud při posuzování skutečností uvedených v ústavní stížnosti respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů
(čl. 91 Ústavy České republiky) a nemůže tudíž vykonávat přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl třetí instancí v systému všeobecného soudnictví nebo náhradní instancí v případě, že procesní předpisy nepřipouštějí dovolání. Předpokladem výše uvedeného však zůstává, že obecné soudy ve své činnosti a rozhodnutích postupuji v souladu s procesními principy stanovenými v hlavě páté Listiny.
Je nepochybné, že povinností soudů bylo v předmětné věci, stejně jako je tomu v ostatních restitučních věcech, zhodnotit, zda jsou splněny všechny zákonné podmínky pro uplatnění restitučních nároků. Aby soud mohl posuzovat splnění těchto podmínek, musí z hlediska procesního za všech okolností zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení. V předmětné věci tedy bylo povinností soudu zabývat se mimo jiné tím, čeho se v rámci žaloby stěžovatelka domáhala, popř. jakou změnu žalobního petitu navrhovala.
Z vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že soudy obou stupňů se zabývaly všemi částmi návrhu a i jeho navrženou změnou. Postup soudů v tomto ohledu byl v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, nevybočil z mezí ústavnosti, a proto v něm nelze spatřovat odepření práva na soudní ochranu. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že ten, kdo se chce domáhat svých práv u nezávislého a nestranného soudu, není zbaven povinnosti tak činit stanoveným postupem. Navíc je třeba konstatovat, že řízení před soudem I. i II. stupně probíhalo za účasti stran sporu, s možností vyjádřit se ke všem předloženým návrhům a k prováděnému dokazování. K námitce stěžovatelky, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě, lze jen dodat, že ani v tomto ohledu neshledal Ústavní soud žádné pochybení vzhledem k charakteru projednávané věci, její
IV. ÚS 221/96
složitosti a s přihlédnutím k rozsahu stěžovatelkou učiněných procesních úkonů. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, je zde zcela jasně a srozumitelně popsán a vysvětlen postup a způsob, jakým oba soudy rozhodovaly a k jakým právním závěrům v tomto směru dospěly. Skutečnost, že po provedeném řízení se stěžovatelka neztotožňuje s napadeným rozhodnutím, nezakládá sama o sobě důvod pro podání ústavní stížnosti, která v podstatě jen opakuje argumenty přednesené před obecnými soudy.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že v dané věci nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv uváděných stěžovatelkou. Na základě těchto skutečností rozhodl proto o ústavní stížnosti tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítl, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 1997
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj