ECLI:CZ:US:1997:4.US.226.97
sp. zn. IV. ÚS 226/97
Usnesení
IV. ÚS 226/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 13. srpna 1997 ve věci ústavní stížnosti S.O., zastoupeného advokátkou JUDr. K.V., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 1997, čj. 18 Co 321/95-150, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze, potvrzujícímu rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 4. 4. 1995, čj. 6 C 224/91-125, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele na uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí, ve výroku tohoto rozsudku blíže uvedených, stěžovatel uvádí, že odvolací soud sice přisvědčil jeho názoru, že podle tehdy platné vyhlášky č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku, byl k účinnosti smlouvy o převodu nemovitosti na občana nezbytný souhlas nadřízeného orgánu převádějící státní organizace, nicméně tento souhlas dovodil pouze z rozhodnutí o přidělení pozemků do osobního užívání, a to i pozemku, na němž se nachází předmětná nemovitost,
- 2 - IV. ÚS 226/97
ačkoli toto rozhodnutí se této nemovitosti netýká. Zmíněný souhlas nebyl tedy učiněn určitě a srozumitelně. Současně poukazuje i na to, že zrušením výroku o propadnutí majetku nikdy nepřestal být vlastníkem specifikované nemovitosti, jak bylo obecně konstatováno v nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 173/95. Z uvedených důvodů navrhuje proto s poukazem na porušení článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení napadeného rozsudku.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. V tomto směru zjistil Ústavní soud z obsahu spisu 6 C 224/91 Okresního soudu Praha - západ, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze byl potvrzen již citovaný rozsudek Okresního soudu Praha - západ, zamítající stěžovatelovu žalobu na uložení povinnosti k uzavření dohody na vydání předmětných nemovitostí. K námitce stěžovatele, že kupní smlouva, kterou dům ve V. bývalý MNV V. převedl na žalované, je absolutně neplatná proto, že k ní nebyl dán souhlas nadřízeného orgánu, krajský soud uvedl, že v době uzavření a registrace zmíněné smlouvy platila vyhláška č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku. Podle §19 odst. 2 této vyhlášky k účinnosti smlouvy o úplatném převodu vlastnictví národního majetku na občana bylo třeba schválení přímo nadřízeného orgánu státní organizace. Tento orgán mohl stanovit, při kterých převodech vlastnictví není tohoto schválení třeba. Citovaná vyhláška nestanovila formu udělovaného souhlasu, který v projednávané věci lze dovodit právě z rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání vydaného ONV dne 16. 9. 1986. Tímto rozhodnutím byl totiž přidělen do osobního užívání žalovaných i pozemek zastavěný převáděným rodinným domkem, jakož i zahrada. Pokud by ONV s převodem předmětného rodinného domku nesouhlasil, nevydal by ani zmíněné rozhodnutí o přidělení pozemků do osobního užívání. Toto hodnocení důkazů obecnými soudy, stejně jako právní závěry z nich vyvozené, nelze podle
3 - IV. ÚS 226/97
názoru Ústavního soudu považovat za extrémní v tom smyslu, že by již šly stranou ústavně zakotvené podmínky vázanosti soudce zákonem (článek 95 odst. 1 Ústavy ČR) . Jakkoli totiž v ustanovení §19 odst. 2 vyhlášky č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku, bylo stanoveno, že k účinnosti smlouvy o úplatném převodu je v těchto případech třeba schválení přímo nadřízeného orgánu státní organizace, možno souhlasit s názorem, že pro způsob tohoto schválení nebyla stanovena žádná zvláštní forma. Navíc uvedený souhlas nebyl citovanou vyhláškou upraven nepodmíněně, neboť právě nadřízený orgán mohl stanovit, při kterých převodech vlastnictví není schválení vůbec třeba. Citované ustanovení §19 odst. 2 uvedené vyhlášky bylo tedy svou povahou odlišné kupř. od ustanovení §490 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., kdy souhlas o převodu budovy v soukromém vlastnictví, resp. souhlas
o převodu nebo nájmu zemědělského (lesního) pozemku, byl vyžadován nepodmíněně a jeho nedostatek nemohl být zhojen ani registrací smlouvy. V projednávané věci došlo k registraci smlouvy rozhodnutím Státního notářství ze dne 7. 10. 1986, tedy až poté, co ONV vydal své rozhodnutí ze dne 16. 9. 1986 o přidělení stavebního pozemku se zahradou do osobního užívání žalovaných. Stěžovatel v tomto ohledu přehlíží, že ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, umožňující domáhat se restitučního nároku také vůči fyzickým osobám, sleduje sankcionovat jednání těch, kteří různými způsoby právní předpisy bud' přímo porušovali nebo je obcházeli, o takový případ však v projednávané věci podle názoru Ústavního soudu zjevně nejde.
Pokud pak jde o námitku stěžovatele, týkající se otázky právních účinků výroků o zrušení vedlejších trestů propadnutí majetku, odkazuje ústavní soud na stanovisko ze dne 11. 3. 1997, čj. Pl. ÚS st. 4/97, v němž poukázal na to, že rozhodnutí
o soudní rehabilitaci nekonstituují, a to bez dalšího, nabytí vlastnictví k nemovitostem, resp. k jinému majetku, u něhož byl vysloven trest propadnutí nebo zabrání. Ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, váže totiž úpravu podmínek uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků
jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků na zvláštní zákon, kterým je možno rozumět také zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (§19 a §20). Při úvaze o tom, zda právě citované ustanovení §23 odst. 2 je, či není v rozporu zejména s článkem 11 odst. 1 Listiny, je podle názoru pléna ústavního soudu nutno vycházet z toho, že smyslem a účelem tohoto ustanovení je v prvé řadě také ochrana původního vlastníka, a to především vzhledem k možné námitce vydržení. Ustanovení §23 chrání tedy právo každého vlastnit majetek potud, že se mu náhrady dostane v každém případě, i když nikoli vždy cestou naturální restituce. V tomto stanovisku přisvědčilo plénum Ústavního soudu právnímu názoru IV. senátu Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 20/97, odchylného od právního názoru Ústavního soudu ČR vysloveného v nálezu sp. zn. II. ÚS 173/95, jehož se stěžovatel dovolává.
Všechny uvedené skutečnosti a závěry jsou tedy natolik evidentní, že Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.
Proti usnesení ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 1997 JUDr. Vladimír Čermák,
soudce zpravodaj