ECLI:CZ:US:1997:4.US.240.97
sp. zn. IV. ÚS 240/97
Usnesení
IV. ÚS 240/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti N.V.D., zastoupeného advokátem JUDr. B.G., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 1997, sp. zn. 44 To 773/97, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 5. 1997, sp. zn. Nt 175/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 8. 7. 1997 doručena včas podaná ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že došlo k porušení čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina" ). Napadeným rozhodnutím
Městského soudu v Praze byla zamítnuta stížnost stěžovatele jako obviněného proti rozhodnutí Obvodního soudu v Praze 7, kterým byla prodloužena lhůta trvání vazby o jeden měsíc, tedy do 24. 6. 1997, a to z důvodů podle §67 písm. a) a b) trestního řádu.
Stěžovatel je toho názoru, že další prodloužení vazby není
IV. ÚS 240/97
založeno na uvedení konkrétních skutečností zakládajících obavu a tedy i zákonný důvod k útěkové a koluzní vazbě. V této souvislosti odkazuje na příslušná ustanovení trestního řádu a na nálezy č. 214/1994 Sb. a č. 293/1996 Sb. K tomu pak dodává, že od doby, kdy byl vzat do vazby, tj. dne 24. 8. 1996, se po dobu tří následujících měsíců nekonal žádný vyšetřovací úkon a že samotný záznam o sdělení obvinění nevyhovuje požadavkům §160 odst. 1 tr. řádu. Stěžovatel dále poukazuje na to, že trestní řízení probíhá s průtahy a trpí závažnými a neodstranitelnými procesními vadami, což je zaviněno postupem vyšetřovatele a nezákonným získáním důkazů, k čemuž pak bylo vedeno řízení o ústavní stížnosti a rozhodnuto nálezem ze dne 22. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 287/96, o zrušení příkazů k domovní prohlídce. Jako další námitku k tvrzenému porušení ústavního práva pak stěžovatel uvádí skutečnost, že o návrhu státního zástupce na prodloužení vazby rozhodoval jiný nežli zákonný soud a zákonný soudce. Za zákonný soud stěžovatel považuje Obvodní soud pro Prahu 6, který vydal usnesení o jeho vzetí do vazby dne 25. 8. 1996, sp. zn. 6 Nt 347/96, a nikoli Obvodní soud pro Prahu 7. V tomto směru se pak dovolává nálezu ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/95. Stěžovatel proto žádá, aby Ústavní soud vydal nález, v němž bude konstatovat stěžovatelem namítaná porušení ústavně zaručených základních práv a svobod a obě napadená rozhodnutí zruší.
V souladu s postupem stanoveným v ustanovení §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si soudce zpravodaj vyžádal od účastníků a vedlejšího účastníka vyjádření. Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze ve svém vyjádření ze dne 26. 8. 1997 plně odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí, pokud jde o důvody vazby útěkové a koluzní. K námitce ohledně údajných průtahů ve vyšetřování pak uvedla, že některé z průtahů byly zaviněny obstrukcemi ze strany obhájců a že vzhledem k rozsáhlosti věci co do počtu pachatelů a náročnosti prováděných úkonů, a to zejména výslechů obviněných za účasti tlumočníků, nedošlo ve věci k podstatným průtahům. Pokud pak jde o námitku vztahující se ke sdělení obvinění, měl se obhájce
IV. ÚS 240/97
stěžovatele v tomto směru podle Městského soudu v Praze obrátit na příslušného státního zástupce. K poslední výtce, že o návrhu rozhodoval jiný než zákonný soud a zákonný soudce, konstatuje, že se jedná o mylný právní výklad obhájce, který zcela pomíjí ustanovení §26 odst. 2 věta druhá trestního řádu. Předsedkyně senátu má za to, že k porušení zákona nedošlo.
Obvodní soud pro Prahu 7 jako další účastník ve svém vyjádření podaném dne 28. 8. 1997 uvedl, že obdobné výtky zdlouhavého a nezákonného postupu orgánů policie při vyšetřování trestné cennosti stěžovatele jsou obsahem všech podání a opravných prostředků, a proto se k nim nevyjadřuje. K uváděné místní nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 7 pak poukazuje na to, že shodná problematika byla předmětem podané ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 85/97, a má tedy za to, že nebyla porušena práva stěžovatele podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Z výše uvedených důvodů proto navrhuje ústavní stížnost zamítnout.
Vedlejší účastník, Obvodní státní zastupitelství, ve svém vyjádření ze dne 27. 8. 1997 uvedl, že žádost o prodloužení vazební lhůty byla odůvodněna tím, že vazební důvody podle §67 písm. a) a b) tr. řádu trvají i nadále. Obviněnému N.V.D. skončilo povolení k pobytu cizince na území ČR již v roce 1996, stejně jako dalším spoluobviněným. Vazební důvod podle §67 písm. b) tr. řádu byl odůvodněn tím, že obvinění jsou stíháni pro jednání, kterého se dopustili ve spolupachatelství, k trestní činnosti vypovídali rozdílně, měnili své výpovědi a byla důvodná obava, že při pobytu na svobodě by mařili vyšetřování tím, že by navzájem ovlivňovali své výpovědi. Důvodem k prodloužení vazby byla nutnost vrácení vyšetřovacího spisu k doplnění podle §174 odst. 2 písm. d) tr. řádu mimo jiné také proto, že obviněný trval na účasti svého obhájce JUDr. B.G., při seznámení se s výsledky vyšetřování. Ten, ačkoliv byl řádně a včas vyrozuměn, se nedostavil a se spisem se neseznámil. Závěrem svého vyjádření pak vedlejší
IV. ÚS 240/97
účastník uvedl, že Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 4. 7. 1997, sp. zn. 2 T 41/97, rozhodl podle §72 odst. 1 tr. řádu o propuštění všech obviněných z vazby na svobodu a podle §314c odst. 1 písm. c) tr. Řádu vrátil věc státnímu zástupci k došetření.
Ústavnímu soudu byl dne 22. 9. 1997 doručen přípis právního zástupce stěžovatele, ve kterém uvádí, že stěžovatel byl propuštěn z vazby na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 7. 1997, sp. zn. 2 T 41/97, a zároveň jeho trestní věc vrácena státnímu zástupci k došetření s odůvodněním, že není v dokumentačním materiálu žádný důkaz a nelze k tíži obviněných, kteří jsou ve vazbě více jak deset měsíců, jim přičítat neúplné a nesprávné objasnění obvinění, které jim bylo kladeno za vinu. To podle právního zástupce potvrzuje tvrzení stěžovatele o tom, že vazba v jeho věci je nedůvodná, časově nepřiměřená a v přímé souvislosti s průtahy a procesními pochybeními ze strany orgánů činných v trestním řízení.
Ústavní soud náležitě posoudil vznesené námitky, avšak nedospěl k závěru, že stěžovatel by byl dotčen na ústavně garantovaných právech či svobodách, které namítal. Podstatu ústavní stížnosti lze totiž spatřovat v nesouhlasu s trváním vazebních důvodů založeném na opakujících se námitkách obsažených již v řízení přípravném a stejně tak i v řízení o ústavní stížnosti, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 8. 1997, sp. zn. IV. ÚS 85/97, odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. Přesto považuje Ústavní soud za potřebné opětovně zdůraznit, že výklad "konkrétních skutečností" odůvodňujících vazbu je především věcí obecných soudů. Ty musí při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci v průběhu trestního řízení posoudit, zda další trvání důvodů vazby, popř. zda vazba vůbec, je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Kritéria pro toto
IV. ÚS 240/97
posouzení je třeba vyvodit vždy z povahy trestní věci a osoby obviněného či obžalovaného, jeho osobních poměrů a rozsahu potřebného dokazování. Nakonec i výsledkem nezávislého rozhodování soudu v tomto směru je skutečnost, že Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl dne 4. 7. 1997 o propuštění stěžovatele na svobodu.
K další námitce stěžovatele ohledně vadného záznamu o sdělení obvinění, které podle jeho názoru neobsahuje skutkové okolnosti zakládající úmyslné zavinění, lze konstatovat, že Ústavní soud za daných okolností není oprávněn toto posuzovat a tak zasahovat do činnosti obecného soudu, neboť jen ten je povolán k tomu, aby rozhodl o vině a trestu za trestný čin. Rovněž nemůže obstát ani námitka ohledně průtahů v řízení, neboť Ústavní soud zde neshledal nic, co by překračovalo meze ústavnosti. Pokud jde o poslední tvrzení týkající se porušení práva na zákonného soudce, k obdobné námitce se Ústavní soud vyjádřil již v usnesení ze dne 21. 8. 1997, sp. zn. IV. ÚS 85/97, a nesdílí proto názor stěžovatele, že postup soudu ve smyslu ustanovení §26 tr. řádu byl neústavní.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem soudce zpravodaj rozhodl o podané ústavní stížnosti tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. 11. 1997
JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj