ECLI:CZ:US:1997:4.US.250.96
sp. zn. IV. ÚS 250/96
Usnesení
IV. ÚS 250/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele firmy M-K., proti rozhodnutí F.ř. v O., ze dne 22.2.1996, čj. FŘ/4679/140/94 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.5.1996, sp. zn. 22 Ca 211/96, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí F.ř. v O., čj. FŘ/4679/140/94, ze dne 22.2.1996, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 211/96, ze dne 30. 5. 1996. Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě bylo potvrzeno shora označené rozhodnutí F.ř. Tímto rozhodnutím F.ř. zamítlo odvolání stěžovatele proti rozhodnutí F.ú. O., čj. FÚ-7701/240.94/48/Hb, ze dne 17.5.1994 - platebnímu výměru č. 7701, kterým byla stěžovateli vyměřena darovací daň ve výši 416.385,- Kč v souvislosti se smlouvou, uzavřenou dne 12.10.1993, s prodávající I.S. Své zamítavé rozhodnutí F.ř. v podstatě odůvodnilo skutečností
- 2 - IV. ÚS 250/96
že v daném případě byla prodávaná nemovitost převedena za cenu nižší (4.000.000,- Kč), než kolik činila její cena zjištěná podle zvláštního předpisu (7.821.028,- Kč). Ve shodě s F.ú., dospělo F.ř. k názoru, že stěžovatel nabyl nemovitost na základě právního úkonu, a to zčásti bezúplatně. Na základě výkladu ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí (dále jen "daňový zákon"), ve znění zákona č. 18/1993 Sb., finanční ředitelství dovodilo, že předmětem daně darovací bylo nabytí majetku na základě právního úkonu, a to jinak než smrtí zůstavitele, pokud k němu došlo zcela nebo zčásti bezúplatně, když zákon zde nespojuje nabytí majetku, podléhajícího dani darovací, pouze s úmyslem dárce bezúplatně něco přenechat obdarovanému. Z tohoto důvodu rozdíl mezi cenou sjednanou a cenou zjištěnou považovalo f.ř. za nabytí majetku na základě právního úkonu zčásti bezúplatně, a tedy za předmět daně darovací.
V žalobě podané ke Krajskému soudu v Ostravě stěžovatel namítal nezákonnost rozhodnutí obou f.ú. s poukazem na rozpor výkladu ustanovení daňového předpisu s výkladem historickým, gramatickým a zejména logickým a s ohledem na fakt, že staví na hlavu základní principy tržního mechanismu. Namítal dále rozpor s některými ustanoveními občanského zákona, zejména s ustanovením §34 vymezujícím právní úkon, dovolával se některých přisvědčujících mu názorů v odborných článcích a argumentoval tím, že tento výklad zákona o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, které zaujalo finanční ředitelství, jistě neměl zákonodárce při konstrukci tohoto zákona na mysli.
Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku, kterým potvrdil rozhodnutí f.ř., vycházel při právním posouzení z jinak nesporných skutečností ohledně kupní ceny a ceny zjištěné a z příslušných ustanovení daňového zákona, ve znění platném v době od 1.1.1993 do 31.12.1993. Z nich podle něj vyplývá, že zákonodárce počítal s případy, kdy dojde k diferenci mezi cenou kupní a zjištěnou, přičemž kupní cenu představoval "zčásti úplatný převod", její rozdíl od ceny
3 - IV. ÚS 250/96
zjištěné pak představuje nabytí majetku bezúplatně. Skutečnost, že toto měl zákonodárce na mysli, krajský soud dovodil i z toho, že právě novelou č. 18/1993 Sb. byly tyto úpravy zakotveny do textu několika ustanovení upravujících zčásti úplatný převod nemovitostí odlišně oproti původnímu znění zákona č. 357/1992 Sb. Daňový zákon, ve znění novely č. 18/1993 Sb., nemluví o určitém druhu právního úkonu, např. o smlouvě darovací nebo kupní, ale obecně o právním úkonu. Nejde zde o stanovování dvojakého právního úkonu, jak dovozují některé články z odborné literatury, jde stále o smlouvu kupní, ale zčásti s bezúplatným plněním.
V ústavní stížnosti stěžovatel v zásadě opakuje důvody obsažené v žalobním návrhu na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí správního orgánu podaném ke Krajskému soudu v Ostravě. Zdůrazňuje, že v daném případě šlo jednoznačně o uzavření kupní smlouvy, kdy za sjednanou cenu byla nepochybně prodána celá nemovitost. Odkazuje na obsah právního úkonu, tak jak ho upravuje občanský zákoník a s nímž se výklad daňového zákona dostává do rozporu. Připomíná, že projev vůle účastníků smlouvy nesměřoval k darování, a uvádí paradoxní konsekvence právních důsledků případného promítnutí institutu darování do dalších právních vztahů účastníků smlouvy. Stížností napadená rozhodnutí představují podle stěžovatele dotčení jeho ústavně zaručených základních práv, obsažených v čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k posouzení návrhu připojil soudní spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 211/96, a vládní návrh zákona č. 322/1993 Sb. s důvodovou zprávou. Dále si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě a vedlejšího účastníka.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti nepovažuje stěžovatelem tvrzené porušení základních práv za důvodné. K porušení čl. 4 odst. 1 Listiny uvádí, že stěžovatel zřejmě tímto tvrzením měl na mysli nesprávnou interpretaci ustanovení §l0 písm. a) daňového zákona, ve znění
- 4 - IV. ÚS 250/96
zákona č. 18/1993 Sb., ale i kdyby byl jeho názor správný, mělo by pak jít o porušení čl. 11 odst. 5 Listiny, dovolujícímu ukládat daně jen na základě zákona. K namítanému porušení čl. 11 odst. 1, 3 Listiny stěžovatel nespecifikuje, o co opírá své tvrzení, rozhodování v daňové věci však nemá bezprostřední vztah k otázkám vlastnictví. Vyměření vyšší daně lze sotva považovat za zásah do vlastnického práva jako jednoho ze základních lidských práv. I zde by mohlo přicházet do úvahy jen porušení čl. 11 odst. 5 Listiny. Jde tedy jen o polemiku s výkladem §10 písm. a) daňového zákona, tak jak byl zastáván Krajským soudem v Ostravě. S odkazem na odůvodnění svého rozhodnutí, Krajský soud v Ostravě nepovažuje stěžovatelovu stížnost za důvodnou.
F.ř., ve svém obsáhlém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti zdůrazňuje, že daňový zákon je právním předpisem z oblasti práva veřejného, a proto nelze namítat rozpor tohoto zákona s občanským zákoníkem, který je právním předpisem v oblasti práva soukromého, kdy účastníci soukromoprávních vztahů mají rovné postavení, na rozdíl od daňového řízení, v němž se při splnění podmínek stanovených zákonem ukládají daňovým subjektům určité povinnosti, stanovené k zajištění příjmu státního rozpočtu. V konkrétním případě stěžovatel nabyl nemovitosti na základě kupní smlouvy s tím, že sjednaná cena byla nižší než cena zjištěna dle znaleckého posudku. Z charakteru zákona č. 357/1992 Sb., ve znění zákona č. 18/1993 Sb., které bylo nutno aplikovat plyne, že tento pracuje s právní fikcí darování. Výkladem ustanovení §6 odst. l, §7 odst. 1, §9 odst. 1 a §10 písm. a) daňového zákona, ve znění platném do 31.12.1993, pak dospívá k závěru, že pro stanovení daňové povinnosti stěžovatele nebylo nutné, aby byla uzavřena jednak kupní smlouva na část nemovitosti a jednak smlouva darovací na část zbývající. Stěžovatel nabyl nemovitosti na základě právního úkonu, přičemž sjednaná cena byla nižší než cena zjištěná znaleckým posudkem soudního znalce. Proto se zde uplatnila právní fikce darování, spočívající v tom, že stěžovatel jako kupující nabyl alikvotní hodnotu nemovitosti odpovídající rozdílu vyšší ceny zjištěné a nižší ceny sjednané bezúplatně. F.ř. tak dospívá k závěru, že
5 - IV. ÚS 250/96
stížností napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému porušení základních lidských práv a svobod a ústavní stížnost je proto třeba považovat za zjevně neopodstatněnou.
Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákonu č. 322/1993 Sb., kterým byl změněn a doplněn zákon č. 357/1992 Sb., ve znění zákona č. 18/1993 Sb., uvádí, že dosud platná úprava, kdy základem daně z převodu nemovitostí je cena zjištěná, resp. část ceny zjištěné, připadající na zčásti úplatný převod, byla v roce 1993 přijata jako přechodná. Navrhovanou novelou se mění režim zdanění převodů nemovitostí v případech, kdy je nemovitost převáděna za cenu nižší než je cena zjištěná. Základem již nebude část ceny zjištěné připadající na zčásti úplatný převod. Dojde tím k odstranění zdanění případného rozdílu mezi nižší cenou sjednanou a vyšší cenou zjištěnou daní darovací, která u III. skupiny poplatníků má značně vysokou progresi, což vyvolávalo velmi negativní odezvu.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a vyjádřeními k ní, jakož i s obsahem připojeného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutími finančních orgánů a soudu byla porušena jeho ústavně zaručená práva vyplývající z čl. 11 odst. 1 a 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny. K poukazu stěžovatele na porušení čl. 11 je namístě uvést, že zmíněné ustanovení se týká vlastnického práva. V odstavci 1 tohoto článku se stanoví, že každý má právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Napadenými rozhodnutími však nebylo nijak zpochybněno právo stěžovatele vlastnit majetek. Odst. 3 čl. 11 pak stanoví, že vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých nebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. Toto ustanovení se týká výkonu vlastnického práva a napadenými rozhodnutími tedy nemohlo být porušeno. V daném případě - jak to uvedl ve svém vyjádření již krajský soud - by mohlo dojít k porušení odst. 5 čl. 11 (jehož porušení stěžovatel výslovně nenamítal), jakož i
- 6 - IV. ÚS 250/96
k porušení čl. 4 odst. 1 Listiny, avšak pouze za předpokladu, že by orgány, které ve věci doposud rozhodovaly, při stanovení daňové povinnosti stěžovateli nepostupovaly na základě zákona a v jeho mezích. Zaměřil se proto Ústavní soud především na posouzení věci z hlediska těchto ustanovení, ani v tomto směru však v postupu a rozhodnutí f.ř. a soudu protiústavnost neshledal. Ve věci doposud rozhodující orgány zcela správně vycházely z obsahu právní úpravy, platné v době, kdy byla uzavřena předmětná smlouva o převodu nemovitosti, tj. ze zákona o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí č. 357/1992 Sb., ve znění zákona č. 18/1993 Sb., účinného v době od 1.1.1993 do 31.12.1993. Další novelizace provedená zákonem č. 322/1993 Sb., s účinností od 1.1.1994, totiž výslovně vyloučila zpětnou účinnost uvedeného zákona, když v čl. II. stanovila, že nastala-li před účinností tohoto zákona skutečnost, která byla předmětem daně dědické, darovací a daně z převodu nemovitostí podle zákona č. 357/1992 Sb., ve znění zákona č. 18/1993 Sb., postupuje se podle těchto předpisů i po nabytí účinnosti tohoto zákona, tj. zákona č. 322/1993 Sb.
Podle ustanovení §l0 písm. a) daňového zákona,ve znění platném do 31.12.1993, byla základem daně z převodu nemovitostí cena nemovitosti zjištěná, popřípadě část ceny zjištěné, připadající na zčásti úplatný převod. Ustanovení §9 odst. 1 tohoto zákona pak stanovilo, že předmětem daně z převodu nemovitostí je převod nebo přechod vlastnictví k nemovitostem, pokud k němu dochází zcela nebo zčásti úplatně. Podle §6 odst. 1 tohoto zákona pak bylo předmětem daně darovací nabytí majetku na základě právního úkonu, a to jinak než smrtí zůstavitele, pokud k němu došlo zcela nebo zčásti bezúplatně. Zákonodárce zde přitom výslovně neuvedl pouze smlouvu darovací, nýbrž použil širšího pojmu právní úkon (za nějž lze nepochybně považovat i smlouvu kupní). Základem darovací daně podle §7 odst. 1 tohoto zákona byla cena majetku, který je předmětem této daně, snížená mimo jiné podle písm. c) o úplatu v případě, kdy majetek je nabýván jen zčásti bezúplatně. Z obsahu těchto právních ustanovení bylo možno dovodit úmysl zákonodárce i v případech kupních smluv tu část majetku, jejíž cena odpovídala rozdílu mezi nižší cenou sjednanou a vyšší cenou zjištěnou,
- 7 - IV. ÚS 250/96
považovat pro účely daňové za majetek nabytý bezúplatně a učinit jej tak předmětem daně darovací. Vyplývá to jak z výkladu jazykového, tak zejména z výkladu systematického, při porovnání obsahu právní úpravy zákona č. 357/1992 Sb. a textu obou následujících novel, zvláště v souvislosti s novelizací provedenou zákonem č. 322/1993 Sb. V důvodové zprávě k návrhu tohoto zákona je také výslovně uvedeno, že novelizací dojde k odstranění zdanění případného rozdílu mezi nižší cenou sjednanou a vyšší cenou zjištěnou daní darovací. Stejně jak to učinil soud i f.ř., považuje také Ústavní soud za nutné zdůraznit, že daňové předpisy jsou předpisy práva veřejného a vycházejí z jiných hledisek než předpisy práva soukromého. Za tohoto stavu z důvodů výše uvedených pak výklad, který finanční ředitelství a soud ve svých rozhodnutích zaujaly, nepovažuje Ústavní soud za natolik extrémní, že by jej bylo možno kvalifikovat jako protiústavní, a lze proto učinit závěr, že při stanovení daňové povinnosti stěžovateli postupovaly oba uvedené orgány na základě tehdy platného daňového zákona a v jeho mezích. Nedošlo tedy ani k porušení čl. 11 odst. 5 a čl. 4 odst. 1 Listiny, a proto ze všech důvodů byla ústavní stížnost stěžovatele podle 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnuta.
V Brně dne 28. listopadu 1997
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj