ECLI:CZ:US:1997:4.US.258.97
sp. zn. IV. ÚS 258/97
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti O.H., zastoupeného advokátem JUDr. B.K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 1994, č. j. 4 Cdo 72/94-64, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 21. 7. 1997 doručena ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedenému rozhodnutí, kterým bylo ve věci o vydání nemovitostí zamítnuto dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 1992, č. j. 12 Co 206/92-27, a odmítnuto dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 3. 1992, č. j. 9 C 145/91-17, pro jeho nepřípustnost.V potvrzujícím rozsudku odvolacího soudu byla vyslovena přípustnost dovolání podle §238 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, neboť stěžejní právní otázka spočívala v posouzení oprávněnosti vznesené námitky promlčení nároku na vydání majetku z dědictví. Důvodem zamítnutí žaloby byla ta skutečnost, že po rozhodnutí státního notářství v řízení o dědictví uplynula tříletá promlčecí lhůta, kterou stanovil občanský zákoník č. 141/1950 Sb. pro uplatnění nároku na vydání dědictví.
Podle názoru stěžovatele došlo napadeným rozsudkem k porušení čl. 11 odst 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, kterými se zaručuje dědění a podmínky, za jakých je možné zbavit osobu vlastnického práva, jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy zaručující spravedlivý proces vedený nezávislým a nestranným soudem. Proto navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a současně i prominutí zmeškání lhůty k podání ústavní stížnosti, a to s přihlédnutím k ustanovení §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a §58 o.s.ř.
Při posuzování návrhu se Ústavní soud nejprve zaměřil na splnění náležitostí tak, jak je požaduje zákon č . 182/1993 Sb. (dále jen "zákon"). Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona lze podat ústavní stížnost ve lhůtě šedesáti dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona), případně dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. V daném případě lhůta pro podání ústavní stížnosti počala plynout dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 1994, č. j. 4 Cdo 72/94-64. Ústavní stížnost byla podána dne 18. 7. 1997 (podle razítka podací pošty) a je tedy zcela evidentní čehož si je vědom i stěžovatel, když žádá o prominutí zmeškané lhůty, že se tak stalo po uplynutí zákonné lhůty.
Ústavní soud připomíná, že kogentní ustanovení §72 odst. 2 zákona neumožňuje prominutí ani prodloužení lhůty, jejíž běh a délku upravuje. Z tohoto důvodu nelze tedy aplikovat ustanovení §63 zákona týkající se subsidiárního použití ustanovení §58 o.s.ř. o prominutí zmeškání lhůt. Přiměřené použití občanského soudního řádu je možné pro řízení před Ústavním soudem pouze za podmínky, že zákon č. 182/1993 Sb. nestanoví nic jiného.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost, která byla podána po lhůtě stanovené pro její podání, podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, aniž by byl právní zástupce stěžovatele vyzýván k odstranění vad návrhu (předložení plné moci k zastupování).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. 9. 1997
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj