ECLI:CZ:US:1997:4.US.259.96
sp. zn. IV. ÚS 259/96
Usnesení
IV. ÚS 259/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti V.U., zastoupeného advokátem Mgr. J.Č., proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 Cmo 171/96, ze dne 12.7.1996, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 Cmo 171/196, ze dne 12.7.1996, kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 25 Cm 430/93, ze dne 22.2.1996. Tímto usnesením Krajský soud v Hradci Králové nevyhověl návrhu stěžovatele na přiznání osvobození od soudních poplatků v řízení, v němž stěžovatel podal dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 Cmo 604/94, ze dne 26.10.1995. Dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 25 Cm 430/93, ze dne 29.11.1993, jako soudu I. stupně, který uložil stěžovateli povinnost zaplatit A., a.s., částku 1. 392.000,- Kč z důvodu nezaplacených splátek dle smlouvy
- 2 - IV. ÚS 259/96
o úvěru. Stěžovatel neuznává platnost této smlouvy o úvěru, a proto využil možnosti dovolání k soudní ochraně svého práva. Vzhledem k tomu, že v několika posledních letech zaznamenal stěžovatel jako podnikatel ve své podnikatelské činnosti ztrátu, představuje pro něho soudní poplatek za dovolání ve výši 55.680,- Kč, jak uvádí v důvodech ústavní stížnosti, nepřekonatelnou překážku v uplatnění jeho práva, a proto požádal o osvobození od tohoto soudního poplatku ve smyslu ustanovení §138 o.s.ř. Návrhem napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, potvrzující rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, o nepřiznání osvobození od soudního poplatku, představuje podle názoru stěžovatele dotčení jeho ústavně zaručených základních práv stanovených v čl. 1 Listiny základních práv a svobod, v č1. 14 odst. 1 větě první Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, v čl. 26 téhož paktu a konečně v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel spatřuje porušení uvedených ústavně zaručených práv v tom, že jím napadené rozhodnutí předem vyloučilo podnikatele z možnosti získat osvobození od soudních poplatků s odůvodněním, že jejich sociální tíseň je součástí podnikatelského rizika. Rozhodnutí podle stěžovatele nesprávně hodnotilo především to, jak se do nepříznivé situace dostal, a nikoliv to, jaké skutečné jsou jeho osobní, rodinné a majetkové poměry.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud ČR připojil spis Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 25 Cm 430/93. Z tohoto spisu zjistil, že stěžovatel měl obtíže již se zaplacením soudního poplatku za odvolání. K jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků za dovolání provedl Krajský soud v Hradci Králové šetření ohledně jeho osobních a majetkových poměrů dotazem na K.ú. v T. ohledně případného vlastnictví nemovitosti a na O.ř., Policie ČR ohledně vlastnictví motorového vozidla. Vyžádal si i prohlášení stěžovatele o jeho osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Ve svém rozhodnutí z 22.2.1996 krajský soud osvobození od soudních poplatků nepřiznal s odůvodněním, že sama skutečnost, že podnikatel je neúspěšný při podnikání, není důvodem osvobození od soudního poplatku, přičemž konstatoval, že údaje o majetkových poměrech
3 - IV. ÚS 259/96
stěžovatele jsou zjevně nevěrohodné. Vrchní soud v Praze, jako odvolací soud, usnesením ze dne 12.7.1996 rozhodnutí soudu I. stupně o nepřiznání osvobození od soudních poplatků potvrdil a své rozhodnutí odůvodnil konstatováním, že soud I. stupně zkoumal majetkové poměry stěžovatele, přičemž samotné tyto poměry však nelze bez dalšího akceptovat jako výslovný a jediný důvod pro nebo proti přiznání osvobození od soudních poplatků. Při posuzování, zda jsou dány důvody pro toto osvobození, je nutno přistupovat zcela individuálně. V uvedeném případě je pak třeba přihlédnout ke skutečnosti, jak uvádí dále vrchní soud, že stěžovatel je podnikatelem, přičemž podnikání je spojeno s podnikatelským rizikem, které však nelze přenášet na stát.
Především je třeba zdůraznit, že Ústavnímu soudu, jak již mnohokrát ve svých nálezech uvedl, nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost rozhodnutí obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a nemůže si přisvojovat právo neomezeného dohledu nad jejich činností. Není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským zákonem, trestním zákonem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně není zásahem do ústavně zaručených práv, přitom uvedená zásada má význam i pro otázku hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Porušení ústavně zaručených práv však v posuzovaném případě ústavní soud neshledal. Se stěžovatelem sice lze obecně souhlasit v tom, že u účastníků soudního řízení, kteří jsou podnikateli, nelze předem a bez dalšího vylučovat použití ustanovení §138 o.s.ř. Soud při rozhodování o žádostech o přiznání osvobození od placení soudních poplatků vždy musí pečlivě zjišťovat a zvažovat osobní, majetkové, výdělkové a sociální poměry žadatelů, ať jde o osoby fyzické nebo právnické. V posuzovaném případě však soudy zkoumaly majetkové poměry stěžovatele, zabývaly se otázkou, zda vlastní majetek větší hodnoty a současně vážily i špatnou finanční situaci v důsledku neúspěšného podnikání a jestliže po uvážení všech uvedených okolností neshledaly důvody pro přiznání osvobození od soudních poplatků ve smyslu ustanovení §138 o.s.ř., nelze jejich rozhodnutí považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Z uvedených důvodů proto byl
4 - IV. ÚS 259/96
návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 1997
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj