ECLI:CZ:US:1997:4.US.264.97
sp. zn. IV. ÚS 264/97
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti V.A.P., zastoupené advokátem JUDr. P.K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 1997, č. j. 18 Co 436/96-93, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 23. 7. 1997 doručena ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedenému rozhodnutí, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 10. 1995, č. j. 16 C 72/95-59. Rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatelky jakožto právní nástupkyně původního žalobce, kterou se domáhal určení podílů vlastnictví ke konkrétně uvedeným nemovitostem v k.ú. V. Obecné soudy totiž dospěly k závěru, že žalobce neměl uplatnit určovací žalobu ve smyslu ustanovení §80 občanského soudního řádu, ale domáhat se vydání předmětných nemovitostí podle zákonů č. 119/1990 Sb. a č. 87/1991 Sb. K návrhu žalobce odvolací soud vyslovil přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. s tím, že za otázku zásadního právního významu považuje posouzení, zda zrušením rozhodnutí, kterým bylo v trestním řízení rozhodnuto podle §287a zákona č. 87/1950 Sb. o připadnutí majetku státu, dochází k obnově vlastnického práva k tomuto majetku, a zda je v takovém případě dán naléhavý právní zájem na určení tohoto vlastnického práva podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř.
Stěžovatelka nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, když konstatuje, že na uplatnění jejích vlastnických práv se nevztahuje zákon č. 87/1991 Sb. a za zásadní právní otázku pak považuje to, zda na základě rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 1994, sp. zn. Tz 34/92, došlo k obnově právních vztahů ex tunc.Vytýká odvolacímu soudu, že hodnocení této otázky se zcela vyhnul a ponechal ji otevřenou s tím, že připustil dovolání. Napadeným rozsudkem tak došlo ke stěžovatelkou tvrzenému porušení čl. 4 Ústavy České republiky a čl. 1, 3 a 11 Listiny základních práv a svobod.
Na základě dotazu učiněného u Obvodního soudu pro Prahu 2 bylo Ústavnímu soudu sděleno, že žalobkyně podala dovolání, které mu došlo dne 13. 6. 1997, a spis byl dne 8. 7. 1997 zaslán Nejvyššímu soudu ČR.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. K tomu je třeba připomenout, že je věcí odvolacího soudu samotného, zda na základě vlastního uvážení dospěje k názoru, že se jedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, a proto vysloví přípustnost dovolání, nebo zda rozhodnutí nepovažuje za tak zásadní a dovolání nepřipustí. Otázka takové úvahy obecného soudu je výrazem jeho nezávislosti a Ústavní soud není oprávněn tuto otázku přezkoumávat. Ústavní soud rovněž sdílí názor obsažený v judikatuře Evropské komise pro lidská práva, podle kterého pravidlo vyčerpání opravných prostředků vyžaduje použít všechny právní prostředky dostupné podle vnitrostátního práva, které jsou v zásadě účinné a postačující k tomu, aby se jejich prostřednictvím dosáhlo nápravy. Za účinný a adekvátní opravný prostředek pak považuje takový, který může ještě podstatně ovlivnit rozhodnutí o meritu věci. V daném případě je třeba konstatovat, že vyslovení přípustnosti dovolání, s ohledem na posouzení otázky zásadního právního významu, je rozhodnutím, které v sobě nepochybně takovou možnost zahrnuje.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že podaný návrh je nepřípustný, a proto byl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. f) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnut, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. 9. 1997
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj