ECLI:CZ:US:1997:4.US.272.96
sp. zn. IV. ÚS 272/96
Usnesení
IV. ÚS 272/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti J.K., zastoupeného advokátkou JUDr. E.J., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 7. 1996, č. j. 1 Co 431/95-44, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 1995, č. j. 34 C 143/93-28, za účasti Vrchního soudu v Praze, zastoupeného předsedkyní senátu JUDr. L.Ř., jako účastníka řízení, a Ing. V.F., zastoupeného advokátem JUDr. J.L., jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 10. 10. 1996 doručena včas podaná ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že bylo porušeno ústavně zaručené právo na řádný a spravedlivý proces podle čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále právo svobodně vyhledávat a šířit informace, zaručené Ústavou ČR a čl. 17 Listiny.
IV. ÚS 272/96
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla ve věci o ochranu osobnosti uložena J.K., jako žalovanému, povinnost zaplatit Ing. V.F., jako žalobci, částku Kč 60 000,-, ohledně částky Kč 40 000,- byla žaloba zamítnuta a ohledně částky Kč 900 000,- bylo řízení zastaveno. Soud I. stupně po provedeném dokazování, jak je konstatováno v rozsudku odvolacího soudu, vycházel ze zjištění, že v článku redaktora S.T. s názvem "B.", uveřejněném v deníku dne 26. 2. 1993, kdy vydavatelem byl žalovaný, byly o žalobci uvedeny nepravdivé, resp. pravdu zkreslující a difamující údaje. Jednalo se o tvrzení, že žalobce má v prostoru R. nějaký majetek, že si objednal zahraniční služební vůz, že má zařízenou kancelář za Kč 100 000,-, že pracoval jako "uraňák", kde se to pracovníky StB a KGB jen hemžilo, že hostí a nechává se hostit, přičemž nepohrdne ani zbytky od stolu. Zveřejněním těchto údajů tak došlo k neoprávněnému zásahu proti jeho osobnosti a byla mu způsobena újma na občanské cti. Pro závažnost této újmy byla žalobci přiznána podle §13 odst. 2 a 3 občanského zákoníku náhrada nemajetkové újmy ve výši Kč 60 000,-. Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými zjištěnými učiněnými soudem I. stupně, tak i s právním posouzením věci.
Porušení namítaného práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje v tom, že oba soudy vydaly taková rozhodnutí, která jsou založena na extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a vykonanými důkazy na straně druhé. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 84/94. Podle názoru stěžovatele oba soudy zejména na základě výpovědi svědkyně JUDr. H.B. dospěly ke zcela rozporuplným skutkovým zjištěním. Nesoulad rovněž spatřuje i v otázce míry snížení důstojnosti a vážnosti žalobce ve společnosti, což nemá podle jeho mínění oporu v provedených důkazech. Tento rozpor je pak i důsledkem nesprávného právního posouzení věci, když uvádí, že výroky, kterými se cítí žalobce, v tomto řízení vedlejší účastník, dotčen, nejsou objektivně
IV. ÚS 272/96
způsobilé ve značné míře snížit jeho důstojnost a vážnost ve společnosti. Jedná se totiž o výroky, které jsou zčásti ve své podstatě pravdivým tvrzením a zčásti kritikou, která směřovala do mezinárodně sledované problematiky privatizace vojenského prostoru R. Dále poukazuje stěžovatel na to, že obecné soudy nerespektovaly §13 odst. 3 občanského zákoníku, když jejich úvaha o výši přiznané satisfakce neodpovídá skutkovým okolnostem. Stěžovatel proto navrhuje zrušení obou napadených rozhodnutí.
Ústavní soud v souladu s postupem stanoveným v ustanovení §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si vyžádal vyjádření od Vrchního soudu v Praze a vedlejšího účastníka. Předsedkyně senátu ve svém vyjádření plně odkázala na zdůvodnění napadeného rozsudku a dále uvedla, že Vrchní soud v Praze se s odkazem na ustanovení §10 odst. 1 tiskového zákona, když je žalován vydavatel periodika, nezabýval případnou odpovědností autora předmětných výroků, který podle ústavní stížnosti nebyl ke stěžovateli v pracovněprávním vztahu.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření v podstatě odmítá stěžovatelova tvrzení, když uvádí, že důkazy provedené soudem jsou nepochybné a neexistuje mezi nimi žádný rozpor. K tomu pak komentuje jednotlivá tvrzení uveřejněná v článku a skutková zjištění vyplývající z provedených důkazů. Závěrem dodává, že veřejně činný člověk musí vždy počítat s kritikou své osoby, nicméně to neznamená, že by kdokoliv mohl o takové osobě bez dalšího a bez jakéhokoliv postihu veřejně šířit cokoliv, jak se snaží naznačit stěžovatel, a, postižená osoba se nemohla nepravdivým a urážlivým výrokům bránit. Vedlejší účastník proto navrhuje zamítnutí podané ústavní stížnosti.
Ústavní soud se rovněž seznámil s obsahem spisu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 143/93, který si vyžádal.
Ústavní soud je při posuzování ústavní stížnosti
IV. ÚS 272/96
a rozhodování o ní především povinen respektovat, a to s odvoláním na již ustálenou judikaturu, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy), a proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Předpokladem ovšem zůstává, že tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Kromě toho Ústavní soud v uvedené souvislosti zaujal stanovisko, podle kterého z ústavního principu nezávislost soudů podle čl. 82 Ústavy vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v ustanovení §132 občanského soudního řádu. Pokud obecné soudy respektují kautely dané tímto ustanovením, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Právě uvedené konstatování se plně vztahuje i na předmětnou ústavní stížnost. Z vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že soudy obou stupňů vycházely ze skutkového stavu, který byl v rámci dokazování řádně zjištěn, a to za účasti stran sporu a způsobem, který je stanoven příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Soud I. stupně vyslechl účastníky sporu a všechny jimi navržené svědky a posoudil předložené listinné důkazy. Oba soudy svá rozhodnutí odůvodnily v mezích stanovených v §157 odst. 2 občanského soudního řádu. Ústavní soud nezjistil, že by v předmětné věci došlo k namítanému extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a následnými skutkovými zjištěními. Postup obecných soudů v tomto směru, tj. jakými úvahami se řídily při hodnocení všech důkazů, nelze hodnotit jako překračující meze ústavnosti z pohledu práva na řádný a spravedlivý proces. Jestliže se stěžovatel domnívá, že výpovědí svědkyně B. lze zvrátit celý proces dokazování, pak je třeba k tomu podotknout, že tento důkaz do jisté míry prokazující, že obsah článku nebyl důvodem pro odvolání žalobce z funkce, ve svém tvrzení stojí zcela osamoceně proti ostatním důkazům. Závěry plynoucí z jejich hodnocení, tj. že nepravdivým, pravduzkreslujícím a difamujícím tvrzením došlo ke snížení cti
IV. ÚS 272/96
a důstojnosti žalobce ve značné míře, že byla snížena jeho vážnost ve společnosti, v místě bydliště, kde je osoba veřejně známa, a že došlo i ke snížení profesní způsobilosti, přičemž přiznal právo na satisfakci ve formě nemajetkové újmy vyjádřené v penězích v částce Kč 60 000,-, jsou součástí nezávislosti soudního rozhodování. V tomto směru Ústavní soud neshledal, že by byl porušen čl. 90 Ústavy, který zaručuje obdobně jako čl. 36 odst. 1 Listiny právo na soudní ochranu, neboť ta byla nesporně zaručena. Pokud jde o zaručení práva na spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 2 Listiny, rovněž ani zde nedošlo k porušení. Není možné přisvědčit ani námitce ohledně porušení čl. 17 odst. 4 Listiny, který zaručuje právo svobodně vyhledávat a šířit informace, neboť taková námitka nemá za daných okolností a v dané věci náležité ústavněprávní opodstatnění.
Na základě uvedených skutečností Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 1997
JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj