ECLI:CZ:US:1997:4.US.28.97
sp. zn. IV. ÚS 28/97
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti 1) V. K., 2) K. K. a 3) J. M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 1996, sp. zn. 28 Ca 128/96, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 128/96, ze
dne 12. 11. 1996, se z r u š u j e .
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 24. 1. 1997 doručena včas podaná
ústavní stížnost, která směřuje proti soudnímu rozhodnutí, kterým
bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkového
úřadu,ze dne 28. 2. 1996, zn. PÚ 1101/94, o nevydání nemovitosti,
a to pozemku č. kat. 298 o výměře 12 067 m2 v k.ú. Č. Správní
orgán své rozhodnutí odůvodnil zjištěním, že restituční nárok
stěžovatelů nebyl u pozemkového úřadu uplatněn v zákonné lhůtě
podle §13 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů, tj. do 31. 1. 1993. Pokud oprávněné osoby z neznalosti
zákona uplatnily výzvu k vydání zemědělského majetku u Obvodního
soudu pro Prahu 8, byť i ve lhůtě uvedené v ustanovení §13 zákona
č. 229/1991 Sb., pak takovou výzvu považuje pozemkový úřad za
neúčinnou.
Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že
uplatnění nároku na vydání nemovitosti podle §9 odst. 1 zákona č.
229/1991 Sb. má účinky procesněprávní. Ty jsou ve smyslu
ustanovení §104 odst. 1 občanského soudního řádu zachovány.
K tomu, aby byly zachovány i hmotněprávní účinky, jak dále
konstatuje, musí být splněny hmotněprávní podmínky podle zákona č.
229/1991 Sb. Nesplnění byť jediné podmínky znamená, že požadavku
na vydání majetku nelze vyhovět.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že po neuzavření
dohody o vydání předmětné nemovitosti s osobou povinnou se
domáhali svých nároků (dne 7. 8. 1991) u Obvodního soudu pro Prahu
8, který jejich návrhu vyhověl (rozsudek ze dne 14. 12. 1992, sp.
zn. 14 C 196/91). Na základě odvolání povinné osoby byl rozsudek
soudu I. stupně zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení s tím, aby
řízení bylo doplněno a ve věci znovu rozhodnuto. Obvodní soud pro
Prahu 8 po částečném doplnění řízení zjistil, že předmětný pozemek
měl v rozhodné době charakter orné půdy a tudíž není dána pravomoc
soudu, a proto rozhodl usnesením ze dne 8. 4. 1994, sp. zn. 14
C 196/91, tak, že řízení zastavil a po právní moci usnesení věc
postoupil Pozemkovému úřadu hl.m. Prahy. Stěžovatelé jsou toho
názoru, že rozhodnutím správního orgánu i rozhodnutím Městského
soudu v Praze byla zasažena jejich ústavně zaručená práva uvedená
v čl. 11 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále
jen "Listina"). Uvádějí, že zejména Městský soud v Praze se
neřídil, ani dostačujícím a přesvědčivým způsobem nevypořádal
s ustanovením §104 odst. 1 o.s.ř., podle kterého, nespadá-li věc
do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud
postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení
příslušnému orgánu. Přitom právní účinky spojené s podáním návrhu
na zahájení řízení zůstávají zachovány. Na základě toho pak
dovozují, že uplatnění nároku u soudu podle restitučních předpisů
bylo učiněno řádně a včas a ve svých důsledcích s plným zachováním
právních účinků řádně a včas podaného návrhu u příslušného
správního orgánu. Poukazují rovněž na to, že soud ke svému závěru
o zastavení řízení dospěl až po dlouhém dokazování a na základě
nově zjištěných skutečností, které sám, natož pak účastníci
řízení, neznal. Namítají, že právní názor v otázce ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. je v hrubém rozporu s principem dobré víry.
V tom spatřují vážný zásah do práva vlastnit majetek podle čl. 11
Listiny. Stěžovatelé se rovněž dovolávají svého práva
garantovaného v čl. 38 odst. 2 Listiny, když uvádějí, že před
oběma orgány bylo jednáno a rozhodnuto bez jejich přítomnosti nebo
přítomnosti jejich právního zástupce. Proto navrhují, aby Ústavní
soud vydal nález, kterým napadené rozhodnutí Městského soudu
v Praze zruší.
V souladu s postupem stanoveným v ustanovení §42 odst. 3
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si Ústavní soud vyžádal
vyjádření od Městského soudu v Praze a Magistrátu hl.m. Prahy,
pozemkového úřadu, jako vedlejšího účastníka.
Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze ve svém vyjádření
uvedla, že k porušení čl. 11 Listiny nemohlo dojít, neboť
stěžovatelé vlastníky nemovitosti nejsou. K namítanému porušení
čl. 38 odst. 2 Listiny pak konstatuje, že soud žádné dokazování ve
věci neprováděl a vzhledem k tomu, že šlo pouze o posouzení právní
otázky včasnosti uplatnění restitučního nároku, věc posoudil ve
smyslu ustanovení §250f o.s.ř. jako věc jednoduchou. Závěrem pak
předsedkyně senátu podotkla, že pokud Ústavní soud shledá, že
napadený rozsudek je třeba zrušit, neboť soud rozhodl bez ústního
jednání, aby se také vyslovil k tomu, zda mu přísluší názor
obecného soudu o včasnosti uplatněného restitučního nároku
korigovat a případně tento právní názor přezkoumat.
Vedlejší účastník se svého postavení v tomto řízení přípisem
ze dne 13. 5. 1997 výslovně vzdal.
Při jednání před Ústavním soudem dne 25. 9. 1997 V.K. k dotazu
senátu uvedl, že pozemek, který je předmětem sporu, je dodnes
prázdný a že naprosto nic nebrání jeho vydání. Pokud ví, je
i nadále v územním plánu veden jako pozemek pro výstavbu vilek.
Inženýrská organizace, o které jako od povinné osoby vydání
pozemku žádali, dnes již neexistuje.
Ústavní soud si rovněž vyžádal spis vedený u Městského soudu
v Praze pod sp. zn. 28 Ca 128/96,jakož i správní spis pozemkového
úřadu, zn. PÚ 1101/94, jehož součástí je spis vedený u Okresního
soudu v Praze 8 pod sp. zn. 14 C 196/91. S obsahy všech spisů se
Ústavní soud podrobně seznámil.
Při posuzování věci se Ústavní soud řídil následujícími
úvahami:
Zákon č. 229/1991 Sb. je nepochybně ve vztahu k zákonu č. 87/1991
Sb. předpisem speciálním. Totéž platí ve vztahu k zákonu č.
403/1990 Sb. To ostatně vyjadřuje i judikatura obecných soudů,
především pak stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 7. 1993,
Cpjn 50/73 (č. 34/93 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vztah zmíněných tří restitučních zákonů je tedy takový, že zákon
č. 87/1991 Sb. má povahu nejobecnější restituční úpravy
(samozřejmě jen pokud jde o fyzické osoby) a ve vztahu speciality
jsou k němu jak zákon č. 403/1990 Sb., tak i zákon č. 229/1991 Sb.
Každý z těchto zákonů však zavedl určitou proceduru uplatnění
nároků, včetně odlišného určení lhůt k výzvě povinné osobě, aby
věc vydala a také k uplatnění nároku u soudu nebo správního
(pozemkového) úřadu. Z toho je zřejmé, že nepochybně může dojít,
a v praxi také dochází, k tomu, že nárok uplatněný podle jednoho
restitučního zákona se posléze ukáže být nárokem podle jiného
z nich, a to povětšině v době, kdy lhůty k uplatnění nároků již
uplynuly. Přitom je třeba vidět, že stanovené lhůty jsou velmi
různé (např. zákon č. 403/1990 Sb. lhůtu k podání žaloby
v případě, že povinná osoba věc nevydá, vůbec nestanoví a podle
judikatury se proto právo k podání žaloby promlčuje jako každé
jiné majetkové právo v obecné tříleté promlčecí lhůtě - viz již
cit. R 34/93). Jak u zákona č. 403/1990 Sb., tak i u zákona č.
87/1991 Sb., je jinak režim obdobný, když náležitostí výzvy
k vydání věci je sice uvedení důvodu přechodu majetku na stát,
nikoli však právní hodnocení (takže výzva či žaloba vlastně nemusí
nutně obsahovat označení restitučního zákona, podle kterého je
nárok uplatňován, neboť podle ustanovení §79 odst. 1 o.s.ř. musí
žaloba, mimo jiné, obsahovat jen vylíčení rozhodujících
skutečností a musí být z ní patrno, čeho se žalobce domáhá). Jiná
je však situace, pokud jde o postup podle zákona č. 229/1991 Sb.
Podle tohoto zákona se totiž nárok uplatňuje u pozemkového úřadu
a jeho prekluze je spojena právě s tím, že nárok u tohoto úřadu
nebyl uplatněn řádně a včas. Z toho judikatura obecných soudů (viz
např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 1997, sp. zn. 3
Cdon 362/96) dovodila, že domáhá-li se žalobce vydání věci
z určitých důvodů, je překročením žalobního návrhu, jestliže soud
dovodí, že věc nelze vydat podle zákona č. 403/1990 Sb., nýbrž
podle zákona č. 229/1991 Sb. Pokud tedy soud v řízení o žalobě
oprávněné osoby dospěje k závěru, že uplatněný nárok by se neměl
řídit zákonem č. 403/1990 Sb. nebo zákonem č. 87/1991 Sb., ale
právě zákonem č. 229/1991 Sb., nezbývá mu, nežli řízení podle §104 odst. 1 o.s.ř. zastavit a věc postoupit příslušnému
pozemkovému úřadu. Jiný postup možný není, neboť není dána
pravomoc soudu - o věci se rozhoduje ve správním řízení
a o opravném prostředku rozhoduje příslušný krajský soud ve
správním soudnictví. To je tedy i situace, do které se dostali
stěžovatelé.
Celé jádro věci tedy spočívá na posouzení, jaký výklad
ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. o tom, že právní účinky spojené
s podáním návrhu na zahájení řízení zůstávají zachovány po
postoupení věci příslušnému (zde správnímu) orgánu, je výkladem
ústavně přijatelným. Je nesporné, že nároky oprávněných osob
postupem podle zákona č. 229/1991 Sb. (nehledě na zvláštní situaci
a zvláštní lhůty zavedené zákonem č. 30/1996 Sb.) musely být
uplatněny do 31. 1. 1993. Došlo-li tedy v soudním řízení
k zastavení řízení a postoupení věci pozemkovému úřadu až po tomto
datu, je otázkou, zda se správní řízení považuje za zahájené až
dnem tohoto postoupení nebo naopak již dnem podání návrhu soudu.
Při řešení této otázky nelze podle názoru Ústavního soudu hledat
východisko jen v tom, že občanský soudní řád je předpisem
procesním, zatímco zákon č. 229/1991 Sb. obsahuje jak úpravu
hmotněprávní, tak i normy procesní. Řešení je naopak třeba hledat
v logickém a gramatickém výkladu ustanovení §104 odst. 1 věty
druhé o.s.ř.
Zachovat lze nepochybně jen něco, co tu už bylo a co právě
proto zachováno být také může. Jinak řečeno, zachovat nelze to, co
má teprve nastat. Pokud tedy mají účinky podání návrhu zůstat
zachovány, nezbývá, nežli na ně hledět jako na něco, co tu nutně
muselo být už dříve. Opačný výklad postrádá logiku, neboť pokud
bychom se přiklonili k názoru, že správní řízení se považuje za
zahájené až postoupením věci nepravomocným soudem, jaké zachované
účinky by tu vlastně mohly zbýt? Zachovanými účinky podaného
návrhu lze tedy rozumět pouze to, že zde návrh je, takže se nemusí
podávat nový a že se na tento návrh hledí tak, jako kdyby byl
podán v den doručení žaloby soudu. Jiný smysl ustanovení §104
odst. 1 věta druhá o.s.ř. mít nemůže. Jiné řešení by ani nebylo
spravedlivé, neboť nelze přehlížet existující a zřejmě dlouhodobou
situaci v soudnictví, která vede k tomu, že mnohé lhůty mohou
uplynout dříve, nežli se soud začne vůbec věcí zabývat. Ustanovení
§6 o.s.ř. sice uvádí, že občanské soudní řízení je ovládáno
zásadou rychlosti, realita však za touto zásadou přeci jen poněkud
zaostává. Kromě toho, platí-li v právním státě zásada, že soud zná
právo, bylo by absurdní připustit, aby to, že tento soud po mnohdy
víceletém (v tomto případě takřka tříletém) soudním řízení dospěje
nakonec k závěru, že vlastně není pravomocný o věci rozhodnout,
šlo k tíži těch, kteří se na něj v důvěře v tuto zásadu obrátili.
Konečně pak, pokud jde o tu část vyjádření účastníka řízení
(Městského soudu v Praze), aby Ústavní soud se vyjádřil též
k tomu, zda mu přísluší názor obecného soudu korigovat a případně
přezkoumat, konstatuje Ústavní soud, že za situace, kdy stále
nebyl zřízen Ústavou předvídaný Nejvyšší správní soud a kdy
neexistuje žádný procesní prostředek k dosažení nápravy rozhodnutí
soudů, které rozhodují v tzv. správním soudnictví jako soudy
jediné instance, navíc mnohdy (ostatně i v projednávané věci) bez
nařízení jednání, Ústavnímu soudu nezbývá, nežli uvést, že
existuje-li jako forma obrany jedině ústavní stížnost, je povinen
se jí zabývat. Jak již ostatně Ústavní soud uvedl v řadě svých
rozhodnutí, nedostatky v organizaci soudní moci nemohou jít k tíži
těch, kteří se na soud obracejí jako na ochránce svých práv
a svobod.
Ze všech výše uvedených důvodů rozhodl Ústavní soud tak, jak
je ve výroku uvedeno, kdy dospěl k názoru, že postupem soudu bylo
porušeno právo stěžovatele zakotvené v čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy.
Tím, že v této rozhodně ne jednoduché věci bylo rozhodnuto bez
slyšení účastníků, došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud však na druhé straně nesdílí názor stěžovatelů, že
postupem orgánů veřejné moci byl porušen též čl. 11 Listiny, který
tento soud chápe tak, že chrání především vlastnictví již
konstituované a nelze jím argumentovat v restitučních sporech.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 25. 9. 1997