ECLI:CZ:US:1997:4.US.289.97
sp. zn. IV. ÚS 289/97
Usnesení
IV. ÚS 289/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 24. září 1997 ve věci ústavní stížnosti V.Č., zastoupeného advokátem JUDr. M.K., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 4. 1997, čj. 3 T 11/97-78, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13.6. 1997, čj. 8 To 258/97-91, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel uvádí, že postupem Městského soudu v Praze došlo k porušení článku 38 odst. 2 a článku 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a to zejména proto, že řízení před soudem prvého stupně bylo provedeno v jeho nepřítomnosti, ačkoli tuto nepřítomnost omluvil. I když byly splněny formální podmínky, umožňující rozhodování v jeho nepřítomnosti ve smyslu ustanovení §202 odst. 2 trestního řádu, nebyly naplněny jeho podmínky materiální v tom smyslu, že k aplikaci citovaného ustanovení může dojít jen výjimečně. Obecné soudy také nevzaly v úvahu, že stěžovatel v celém řízení neměl obhájce. Jakkoli v daném případě není
2 IV. ÚS 289/97
dána zákonná nutnost povinné obhajoby, odpovídalo by stěžovatelovo zastoupení, chtěl-li si obhájce zvolit, zásadám spravedlivého procesu. Z těchto, jakož i dalších důvodů, navrhuje proto stěžovatel zrušení napadených rozhodnutí.
Z obsahu spisu 3 T 11/97 Obvodního soudu pro Prahu 10 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 uznán vinným trestným činem zpronevěry podle ustanovení §248 odst. 1, 2 trestního zákona a odsouzen za to k trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců nepodmíněně. V důvodech tohoto rozsudku odkazuje Obvodní soud pro Prahu 10 nejen na znalecký posudek z oboru grafologie, z něhož vyplývá, že podpisy na potvrzeních stěžovatele ze dne 29. 2. 1994 a 18. 5. 1994, v nichž připouští, že nepředal převzatou částku Kč 140 000,- J.L. a že tuto částku poškozeným dluží, ale rovněž hodnotí výpovědi obou poškozených, potvrzujících skutkový děj, totiž že stěžovatel v realitní kanceláři jako zástupce prodávající J.L. uvedenou částku od kupujících převzal s tím, že ji předá prodávající, nicméně tak neučinil, takže poškození byli nuceni J.L. uvedenou částku uhradit opětovně. Městský soud v Praze, jenž rozhodoval o odvolání stěžovatele, v důvodech zamítavého rozhodnutí se mimo jiné vypořádal i s odvolacím důvodem, opřeným o to, že hlavní líčení bylo provedeno ve stěžovatelově nepřítomnosti, a to tak, že zdůvodnil, proč v projednávané věci bylo možno považovat podmínky uvedené v §202 odst. 2 trestního řádu za splněny.
Z ústavního principu nezávislosti soudu (článek 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu). Jestliže tedy obecné soudy při svém rozhodování respektují, jak se v posuzované věci také stalo, podmínky dané ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu, jakož i ustanovením §125 trestního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" toto hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavní soud nemá důvodu k pochybnostem i pokud jde o aplikaci ustanovení §202 odst. 2 trestního řádu, neboť vzhledem k nepochybným zjištěním ze strany obecných soudů lze tuto aplikaci považovat, byť má výjimečnou povahu, za opodstatněnou. Z citovaného trestního spisu rovněž neplyne, že by stěžovatel v tomto řízení, v němž nebyly dány důvody pro nutnou obhajobu, žádal vzhledem k tomu, že nebyl zastoupen, o odročení jednání.
Obsah uvedeného spisu 3 T 11/97 Obvodního soudu pro Prahu 10 nenasvědčuje tedy tomu, že by postupem obecných soudů došlo k zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv, přičemž tato skutečnost se Ústavnímu soudu jeví natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 24. září 1997 JUDr. Vladimír Čermák
soudce zpravodaj