ECLI:CZ:US:1997:4.US.302.96
sp. zn. IV. ÚS 302/96
Usnesení
IV. ÚS 302/96
ČESKÁ REPUBLIKA
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti V.M., zastoupeného advokátkou JUDr. L.S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 1996, č.j. 18 Co 239/96-47, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 4. 11. 1996 doručena ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedenému rozhodnutí s tvrzením, že došlo k porušení čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a dále čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel zejména poukazuje na to, že otázka povinné osoby z hlediska uzavření dohody o vydání věci měla být posuzována podle právních předpisů platných v době, kdy oprávněný mohl uplatnit svůj nárok, tj. po účinnosti nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. Tak, jak vykládá ustanovení §4 zákona č. 87/1991 Sb. Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí, dostaly by se osoby oprávněné na základě nálezu č. 164/1994 Sb. do nerovnoprávného postavení oproti oprávněným osobám uplatňujícím restituční nároky v původní
IV. ÚS 302/96
zákonné lhůtě, proto by takto již nikdy nemohly zpět nabýt své vlastnictví. Vzhledem k uvedenému navrhuje stěžovatel zrušení napadeného rozhodnutí.
Jak vyplývá z přiloženého rozhodnutí Městského soudu v Praze, id. 1/6 nemovitostí, která je předmětem restitučního sporu, přešla z majetku státu do majetku obce P., a to na základě zákona č. 172/1991 Sb. Tento spoluvlastnický podíl nebylo možné vydat na základě nálezu č. 164/1994 Sb., protože tímto nálezem došlo pouze k rozšíření okruhu osob oprávněných, které mohly po 1.11.1994 uplatnit nárok na vydání věci proti osobám povinným, který je stále vymezen v §4 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb. Povinnými osobami proto nejsou osoby, které po účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., tj. po 1. 4. 1991, nabyly věc do vlastnictví v souladu se zákonem.
Městský soud v Praze pak ve svém rozsudku ve smyslu ustanovení §238 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu vyslovil přípustnost dovolání s tím, že za otázku po právní stránce zásadního významu považuje vymezení okruhu povinných osob při změně vlastníka sporné věci v návaznosti na nález č. 164/1994 Sb.
K dotazu Ústavního soudu učiněného u Obvodního soudu pro Prahu 8 bylo dne 22. 11. 1996 sděleno, že dovolání bylo podáno dne 4. 10. 1996 a nyní je k projednání u Nejvyššího soudu ČR.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě šedesáti dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Ustanovení §75 odst. 1 výše uvedeného zákona stanoví, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
IV. ÚS 302/96
Po posouzení výše uvedených skutečností Ústavní soud shledal, že návrh stěžovatele je nutné považovat za předčasný. Za této situace Ústavní soud dospěl k závěru, že podaný návrh je nepřípustný, a proto byl podle š 43 odst. 1 písm. f) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnut, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 1997
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj