ECLI:CZ:US:1997:4.US.334.96
sp. zn. IV. ÚS 334/96
Usnesení
IV. ÚS 334/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti M.H., zastoupeného advokátem JUDr. V.S., proti usnesení Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 9 To 159/96, ze dne 22. 10. 1996, a usnesení Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. Nt 1171/96, ze dne 8. 9. 1996, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud ČR obdržel dne 4. 12. 1996 ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 9 To 159/96, ze dne 22. 10. 1996, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti rozhodnutí soudce Okresního soudu Plzeň - město sp. zn. Nt 1171/96, ze dne 8. 9. 1996. Tímto rozhodnutím byla prodloužena lhůta trvání vazby stěžovatele do 29. 12. 1996, tedy o tři měsíce. Stěžovatel je toho názoru, že výše uvedenými usneseními bylo dotčeno jeho ústavně zaručené základní právo obsažené v článku 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Uvedený článek Listiny, stejně jako ustanovení 5 7 odst. 2 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, stanoví, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. V oblasti trestního soudnictví pak je tento ústavní princip promítnut v §26 trestního řádu, který stanoví, že k provádění úkonů v přípravném řízení je příslušným okresní soud, v jehož obvodě je činný státní zástupce, který podal příslušný návrh, a takto příslušný soud je příslušný k provádění všech úkonů soudu po celé přípravné řízení. Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením soudce Okresního soudu v Karlových Varech, stížností napadené usnesení o prodloužení trvání vazby však v tomto přípravném řízení s dosud neskončeným vyšetřováním vydal Okresní soud Plzeň - město, který stěžovatel s odkazem na výše uvedená zákonná ustanovení považuje za místně nepříslušný. Jeho rozhodnutí napadl stěžovatel stížností, která však byla Krajským soudem v Plzni jako soudem
2 IV. ÚS 334/96
odvolacím zamítnuta. Navrhovatel spatřuje ve stížností napadených rozhodnutích porušení svého ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce, jemuž byl takto nezákonně oddat, a navrhuje proto jejich zrušení Ústavním soudem.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a připojil spis K.ú.v. v P., Policie ČR, sp. zn. ČVS: KVV 27/22-96. Krajský soud v Plzni ve svém písemném vyjádření především konstatoval, že stížností napadené usnesení krajského soudu se nijak nezabývalo otázkou příslušnosti soudu, který rozhodoval o prodloužení lhůty trvání vazby, a to z důvodu, že stížnost stěžovatele proti rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-městu, sp. zn. Ni. J171/96, ze dne 8. 9. 1996, nepříslušnost soudu nenamítala a byla zaměřena ke zcela jiným otázkám. Tato stěžovatelova námitka se objevila až ve stížnosti stěžovatele proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. Nt 1430/96, ze dne 17. 12. 1996, kterým byla prodloužena lhůta trvání vazby stěžovatele do 25. 1. 1997, a Krajský soud v Plzni se s touto námitkou vypořádal ve svém usnesení, sp.zn. 9 To 33/97, ze dne 23. 1. 1997, jímž rozhodl o této stěžovatelově stížnosti, a na které v plném rozsahu odkazuje.
Z připojeného spisu K.ú.v., Ústavní soud zjistil, že v posuzovaném případě byla příslušnost okresního soudu založena návrhem okresního státního zástupce v K.V., na uvalení vazby, čj. 3 Zt 127/96, s navazujícím vzetím stěžovatele do vazby soudkyní Okresního soudu v Karlových Varech díle 30. 1. 1996, sp. zn. Nt 8/96. Usnesením vyšetřovatele K.ú.v. však bylo podle §20 odst. 1 trestního řádu dne 21. 6. 1996 rozhodnuto o spojení trestní věci obviněných M.U., M.H. a A.D., vedené vyšetřovatelem OÚV K., pod dvěma spisovými značkami, ČVS: OVV-176/96 a ČVS: OVV-339/96, s trestní věcí obviněných ppor. R.Z., npor. J.K. a ppor. R.Ch., vedenou K.ú.v. v P., pod sp. zn. ČVS: KVV-27/22-96, ke společnému řízení s tím, že věc bude nadále vyšetřována vyšetřovatelem K.ú.v. v P., pod sp. zn. ČVS: KVV-27/22-96. Ke spojení věcí došlo z důvodu vzájemné spojitosti a provázanosti trestné činnosti všech výše uvedených obviněných. Proti tomuto usnesení o spojení věcí ke společnému řízení byla přípustná stížnost oprávněných osob, jichž se usnesení přímo dotýkalo. Stížnost uplatněná obviněným K. však byla usnesením KSZ v P., sp. zn. 2 KZv 29/96, ze dne 24. 7. 1996, zamítnuta jako nedůvodná, neboť byly dány důvody ke společnému řízení. Po spojení trestních věcí ke společnému řízení byl dozor nad předmětným přípravným řízením vykonáván KSZ, a to podle ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., U jednacím řádu SZ, které stanoví, že krajský státní zástupce vykonává dozor nad přípravným řízením konaným vyšetřovateli policie činnými u k.ú.v. a jemu na roveň postavených úřadů a nad policejními orgány v obvodu své působnosti. Krajský státní zástupce, který pak následně podal návrh na prodloužení lhůty trvání vazby, tak učinil u toho okresního soudu, v jehož obvodě má své sídlo, tj. u Okresního soudu Plzeň - město. Jde tedy o případ, který má na mysli ustanovení §26 trestního řádu ve svém druhém odstavci, podle něhož je příslušným okresním soudem soud podle předchozího prvního odstavce, tj. soud, v jehož obvodě je činný státní zástupce, který podal příslušný návrh, pokud nedojde k postoupení věci z důvodu příslušnosti jiného státního zástupce Činného mimo obvod tohoto soudu. Článek 38 odst. 1 Listiny stanoví, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu a soudce stanoví zákon.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by v daném případě rozhodoval soud věcně a místně nepříslušný, nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele, že stížností napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce. Ústavní soud současně konstatoval, že stěžovatel se s námitkou nepříslušnosti soudu obrátil na ústavní soud, aniž by ji předtím uplatnil ve své stížnosti proti usnesení soudce Okresního soudu Plzeň - město. Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 1997
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj