ECLI:CZ:US:1997:4.US.335.96
sp. zn. IV. ÚS 335/96
Usnesení
IV. ÚS 335/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti J.Z., zastoupeného advokátem JUDr. V.V., proti rozhodnutí Policie České republiky, ze dne 29. 8. 1996, č. j. PSM-359/VS-96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 4. 12. 1996 doručena ústavní stížnost, směřující proti výše uvedenému rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno základní právo zaručené v čl. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, který je mezinárodní smlouvou ve smyslu čl. 10 Ústavy České republiky. Jak bylo Ústavním soudem zjištěno z přiložených rozhodnutí, SK nevyhověla odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Policie České republiky, O.ř. v O., ze dne 5. 8. 1996, č.j. OROP-370/ZBR-96, kterým byla zamítnuta jeho žádost o vydání zbrojního průkazu z důvodu nesplnění podmínky bezúhonnosti ve smyslu ustanovení §40 odst. 1 písm. e) zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu. Stěžovatel je toho názoru,
IV. ÚS 335/96
že ústavně zaručené právo bylo porušeno právě v důsledku aplikace ustanovení §40 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanoveními §44 odst. 1 písm. d) a §44 odst. 2 zákona č. 288/1995 Sb. vymezující pojem "bezúhonnosti" pro účely tohoto zákona. Tato dvě ustanovení považuje za protiústavní, protože výrazně narušují zásadu rovnosti v právech a bezdůvodně diskriminují rozsáhlý okruh subjektů, když omezují přístup konkrétních jedinců ke zbrani ve veřejném zájmu a nepřihlíží k zahlazení odsouzení. Stěžovatel v této souvislosti namítá, že ve své podstatě výše citovaná ustanovení rovněž nerespektují čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Stěžovatel se proto domáhá zrušení napadeného rozhodnutí ústavním soudem, neboť je toho názoru, že vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Zároveň stěžovatel navrhuje, aby ustanovení §44 odst. 1 písm. d) ve znění "...neuvedeným v písmenech a) a b), jestliže byl spáchán úmyslně a neuplynulo aspoň deset let od pravomocného odsouzení nebo od ukončení výkonu trestu odnětí svobody v případě, že byl tento trest uložen..." a ustanovení §44 odst. 2 ve znění "...při posuzování bezúhonnosti osoby se nepřihlíží k zahlazení odsouzení podle zvláštního zákona... 13/" byla nálezem Ústavního soudu zrušena.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Jak vyplývá z podané stížnosti, je stěžovatel názoru, že tato podmínka v jeho případě splněna byla, Ústavní soud však tento názor nesdílí. Nově platný zákon č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu, je totiž konstruován jinak, nežli dříve platný zákon č. 147/1983 Sb., když připouští přezkoumání rozhodnutí v odvolacím řízení správním. Podle hlavy druhé, části páté o.s.ř. (§247 a násl.) je možné proti každému pravomocnému
IV. ÚS 335/96
správnímu rozhodnutí podat žalobu. Tento princip tzv. generální klauzule doplňuje negativní enumerace, tedy v §248 o.s.ř. provedený výpočet výjimek z tohoto obecného principu. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí učiněná podle zákona č. 288/1995 Sb. v této negativní enumeraci obsažena nejsou, je nepochybné, že stěžovatel proti napadenému pravomocnému rozhodnutí správního orgánu takovou žalobu podat mohl. Neučinil-li tak, nesplnil podmínku stanovenou v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Dále je třeba konstatovat, že podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě šedesáti dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 cit. zákona). Jak je patrné z obsahu ústavní stížnosti, nabylo napadené rozhodnutí ze dne 29. 8. 1996 právní moci dne 4. 10. 1996. Byla-li tedy ústavní stížnost podána dne 3. 12. 1996 (podle razítka podací pošty), stalo se tak až 61. den, tedy po uplynutí zákonné šedesátidenní lhůty. Z toho vyplývá, že i pokud by byly splněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti, musela by být odmítnuta pro opožděné podání (§43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. f) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnout jako nepřípustnou, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Pokud bylo takto rozhodnuto o ústavní stížnosti, má toto rozhodnutí zásadní význam i pokud jde o návrh vznesený ve smyslu ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb., neboť nebylo-li možné ústavní stížnost meritorně projednat pro její nepřípustnost, odpadá tím současně i předpoklad projednání návrhu na zrušení ustanovení §44 odst. 1 písm. d) a §44 odst. 2 zákona č. 288/1995 Sb. K takovému návrhu není totiž stěžovatel již s ohledem na ustanovení §64 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.
IV. ÚS 335/96
aktivně legitimován (viz též usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95, publikované pod č. 22, svazek 4, Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 1997
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj