ECLI:CZ:US:1997:4.US.357.96
sp. zn. IV. ÚS 357/96
Usnesení
IV. ÚS 357/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 19. února 1997 ve věci ústavní stížnosti 1) V.K., 2) ing. L.K., 3) O.K., všech zastoupených advokátem JUDr. T.Sch., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 1996, čj. 19 Co 300/96-76, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 2. 1996, čj. 18 C 256/93-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, potvrzujícímu citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10, jímž návrh na uložení povinnosti žalovanému BP., s. p. v likvidaci, zaplatit stěžovatelům částku Kč 443 320,-- s příslušenstvím byl zamítnut a stěžovatelům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně českému státu soudní poplatek ve výši Kč 17 736,- a na náhradě nákladů řízení Kč 250,--, stěžovatelé uvádějí, že
2 - IV. ÚS 357/96
napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení článku 36 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a tím i článku 10 Ústavy ČR, jakož i k porušení článku 1 a článku 11 Listiny a článku 1 Dodatkového protokolu k úmluvě, a tím i článku 10 Ústavy ČR. K porušení článku 38 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy došlo především tím, že Obvodní soud pro Prahu 10 zcela ignoroval stěžovateli předložené důkazy, zejména znalecký posudek ing. R.R. a jeho následnou výpověď, kterými stěžovatelé prokázali škodu ve výši uplatněného nároku. Soud dále odmítl nárok stěžovatelů na základě zcela vadného tvrzení, že oprávněná osoba má nárok na náhradu škod vzniklých na vydávaných nemovitostech teprve po účinnosti restitučního zákona. Rozsudkem Městského soudu v Praze bylo pak rozhodnuto po jediném, zcela formalistickém, ústním jednání, aniž by se tento soud, byť jen pokusil, provést důkazní řízení důkazními prostředky navrženými stěžovateli v odvolání či se zabýval jejich námitkami proti napadenému rozsudku. Navíc se tento soud nezabýval ani přezkoumáním části výroku napadeného rozsudku týkajícího se soudního poplatku a nákladů řízení, neboť tento nárok byl uplatněn v režimu restitučního zákona. Rozsudkem Městského soudu v Praze byly tedy porušeny článek 1, článek 11 a článek 36 odst. 1 Listiny a dále článek 1 Dodatkového protokolu tím, že tento soud v odvolacím řízení bez dalšího akceptoval právní názory soudu prvého stupně. V doplňujícím podání k ústavní stížnosti z 11. 11. 1996 stěžovatelé dále uvádějí, že pokud obecné soudy zamítly žalobu s odůvodněním, že nárok stěžovatelů na náhradu škody z důvodu zanedbání péče řádného hospodáře nelze přiznat proto, že k tomuto jednání osobou povinnou došlo před účinností restitučního zákona, učinily tak v rozporu s článkem 11 Listiny a článkem 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, a tím i v rozporu s článkem 110 Ústavy ČR, takže svými rozhodnutími porušily i článek 36 odst. 1 Listiny a článek 6 odst. 1 Úmluvy. Spolu s přechodem vlastnického práva k věci dochází totiž i k cesii práv, které měl původní vlastník tohoto majetku, tedy stát, vůči jeho správci, na nabyvatele. Nárok na náhradu škody z důvodu zanedbání péče řádného hospodáře, který má osoba oprávněná vůči
3 - IV. ÚS 357/96
osobě povinné podle jednotlivých ustanovení restitučních zákonů, není proto nárokem novým, ale jedná se o cesii existujícího nároku vůči osobě povinné, jako správci svěřeného jí majetku ve státním vlastnictví. Uplatněný nárok je proto třeba považovat za součást vlastnického práva nabyvatele. Ze všech uvedených důvodů navrhují proto stěžovatelé zrušení napadených rozsudků.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Z ústavního principu nezávislosti soudu (článek 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané citovaným ustanovením, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. V tomto směru zjistil Ústavní soud z obsahu spisu 18 C 256/93 Obvodního soudu pro Prahu 10, že tento soud provedl v projednávané věci celou řadu důkazů, a to také posudkem a výpovědí znalce ing. R.R., který ve své výpovědi při jednání dne 18. 7. 1995 uvedl, že se nemůže konkrétně vyjádřit k tomu, jaké škody na předmětných nemovitostech vznikly, resp. co konkrétně žalovaný zanedbal v období od listopadu 1990 do února 1991, neboť toto nelze zjistit. Krajský soud ve svém rozhodnutí, obdobně jako Obvodní soud pro Prahu 10, konstatuje, že zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, nabyl účinnosti teprve dnem 1. 11. 1990 a teprve od této doby mohla vznikat práva a povinnosti podle tohoto zákona, včetně povinnosti organizace nakládat s vydávanými věcmi s péčí řádného hospodáře podle ustanovení §22 odst. 1 citovaného zákona. Mělo-li tedy k porušení uvedené povinnosti ze strany žalovaného dojít, muselo by se tak stát v období od 1. 11. 1990 do 6. 2. 1991, kdy došlo k registraci dohody o vydání nemovitostí stěžovatelům. Porušení povinností řádného hospodáře v uvedeném období však prokázáno nebylo. Přitom třeba vzít v úvahu i to, jak dále konstatuje městský soud, že zákon č. 403/1.990 Sb. se vztahuje pouze na odstranění následků některých majetkových křivd a neodstraňuje
4 - IV. ÚS 357/96
následky jiných křivd a jinými způsoby, než jak jsou v něm uvedeny. Podle názoru městského soudu třeba považovat za správný i výrok o povinnosti stěžovatelů zaplatit soudní poplatek a náklady řízení, neboť stěžovatelé se domáhají práva na náhradu škody nikoli podle citovaného restitučního zákona, takže není možno aplikovat ani jeho ustanovení §23 odst. 3. K uvedeným závěrům Ústavní soud dodává, že podle ustanovení §11 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, stejně jako organizace nemůže proti oprávněným osobám uplatňovat podle tohoto zákona žádné finanční nebo jiné nároky související s vydávanými věcmi, rovněž oprávněná osoba, které byla věc vydána, nemůže proti organizaci uplatňovat jiné nároky související s vydávanou věcí, než jsou uvedeny v tomto zákoně. Za takový nárok uvedený v zákoně lze nepochybně považovat i nárok na náhradu škody podle ustanovení §22 odst. 2 citovaného zákona, kterou by organizace způsobila porušením povinnosti zakotvené v odst. 1 citovaného ustanovení, tj. povinnosti s odňatými věcmi až do jejich vydání oprávněným osobám nakládat s péčí řádného hospodáře. Porušení takové povinnosti se stěžovatelům, jak správně konstatovaly obecné soudy, nepodařilo prokázat, neboť nelze zjistit, že by ke škodám na odňatých věcech došlo ve zcela krátkém údobí od 1. 11. 1990 do 6. 2. 1991. Nárok stěžovatelů poukazujících na cesii práv, které měl stát vůči jeho správci, na nabyvatele, jde podle názoru Ústavního soudu již zcela stranou účelu zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, vymezujícího v ustanovení §2 skutkovou podstatu odškodnitelných následků majetkových křivd, jež tímto zákonem mají být zmírněny. Stěžovatelé v této souvislosti zcela pomíjí ustanovení §10 odst. 1 zákona, podle něhož věc se vydává oprávněné osobě ve stavu, v němž se nachází ke dni uzavření dohody, a uplatňují tak nárok, který vzhledem k již citovanému ustanovení §2 zákona v tomto zákoně uveden není. Za tohoto stavu věci mohou se proto stěžovatelé stěží dovolávat i aplikace ustanovení §23 odst. 3 zákona týkajícího se soudního poplatku, takže ani v tomto směru nelze obecným soudům nic vytknout.
K tvrzenému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů
5 - IV. ÚS 357/96
tedy podle názoru ústavního soudu v projednávané věci nedošlo, i když ani Ústavní soud nemá pochyb o tom, že i v takových či obdobných případech může docházet k majetkovým křivdám, nicméně k takovým křivdám, jejichž následky zákonodárce nezamýšlel zmírnit. Všechny uvedené skutečnosti a závěry považuje Ústavní soud za natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 19. února 1997
prof. JUDr. Vladimír Čermák soudce zpravodaj