ECLI:CZ:US:1997:4.US.361.97
sp. zn. IV. ÚS 361/97
Usnesení
IV. ÚS 361/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 19. listopadu 1997 ve věci ústavní stížnosti B., zastoupené advokátem Mgr. J.K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 1997, čj. 17 Co 230/97-66, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, potvrzujícímu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19. 3. 1996, čj. 10 C 194/94-42, jímž žaloba na uložení povinnosti žalovanému zaplatit stěžovateli částku 619 482,- Kč byla zamítnuta, stěžovatel uvádí, že rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v článku 37 Listiny základních práv a svobod, obsahující demonstrativní výčet záruk na spravedlivý proces. Toto stěžovatelovo právo bylo porušeno tím, že soud prvého stupně nedovolil provést, a to navzdory stěžovatelově návrhu, upřesnění označení účastníka na straně žalovaného v souladu s postupem, který je uveden v ustanovení §43 o. s. ř. Soud však nepostupoval podle tohoto ustanovení a přidržel se
- 2 - IV. ÚS 361/97
stanoviska, že v projednávané věci je nutný postup podle ustanovení §92 odst. 2 o. s. ř. a že stěžovatel je povinen provést záměnu účastníků. Toto procesní pochybení obecných soudů mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a stěžovatel proto navrhuje, aby napadený rozsudek byl zrušen.
Z obsahu spisu 10 C 194/94 Obvodního soudu pro Prahu 7 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal u tohoto soudu dne 27. 5. 1994 žalobu na zaplacení částky 619 482,- Kč, přičemž jako žalovaného označil Českou republiku - Ministerstvo vnitra ČR. Při jednání dne 16. 2. 1995 zástupce stěžovatele setrval na žalobě tak, jak byla podána, stejně jako na účastnících řízení tak, jak jsou uvedeni v žalobě, přičemž současně uvedl, že mu není známo, jak Ministerstvo vnitra může nabývat práv a povinností a z čeho vyplývá, že má samostatnou subjektivitu. Po vyjádření žalovaného požádal zástupce stěžovatele, aby žalovaný byl označen jako Ministerstvo vnitra. Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 8. 3. 1995, čj. 10 C 194/94-13, nepřipustil, aby z řízení vystoupil Český stát - Ministerstvo vnitra ČR a na jeho místo nastoupilo Ministerstvo vnitra ČR, a to s poukazem na ustanovení §92 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaný se záměnou účastníků nesouhlasil. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 8. 1995, čj. 25 Co 322/9532, usnesení soudu prvého stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. V důvodech tohoto rozhodnutí uvedl městský soud, že stěžovateli nelze přisvědčit v tom, že v projednávané věci jde o vadu podání, spočívající v nesprávném označení účastníka řízení, kteroužto vadu lze odstranit postupem podle ustanovení §43 o. s. ř. Nepřisvědčil však ani žalovanému, že stěžovatel uvedeným projevem při jednání dne 16. 2. 1995 zamýšlel navrhnout záměnu účastníků ve smyslu ustanovení §92 odst. 2 o. s. ř., neboť stěžovatelův projev je v tomto směru nejasný a nelze z něj dovodit, jaký procesní úkon tím činí, tedy např. i procesní úkon ve smyslu ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. Po vydání tohoto zrušujícího usnesení vyzval Obvodní soud pro Prahu 7 stěžovatele ke konkretizaci jeho vyjádření ze dne 16. 2. 1995, přičemž stěžovatel na tuto výzvu reagoval tak, že žádá o upřesnění žalované strany na Ministerstvo vnitra ČR. Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl poté již citovaným rozsudkem ze dne 19. 3. 1996 tak, že žalobu zamítl, a to pro nedostatek pasivní legitimace na straně žalovaného, a to České republiky - Ministerstva vnitra ČR. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek soudu prvého stupně napadeným rozhodnutím potvrdil. V důvodech tohoto rozhodnutí uvedl městský soud, že v podané žalobě stěžovatel zcela zjevně jako žalovaného označil stát ve smyslu ustanovení §21 občanského zákoníku, neboť podle tohoto ustanovení může stát (Česká republika) být účastníkem
3 - IV. ÚS 361/97
občanskoprávních vztahů a je právnickou osobou. Podle ustanovení §21 o. s. ř. má stát i procesní způsobilost, přičemž podle odst. 2 za něj jedná pracovník toho státního orgánu, jehož se věc týká. Jménem státu musí tedy vždy vystupovat příslušný orgán státní správy a ten musí být v žalobě uveden, jak se v projednávané věci také stalo. Jestliže v průběhu řízení projevil stěžovatel snahu změnit označení žalovaného pouze na Ministerstvo vnitra, které je zcela samostatným subjektem s vlastní právní subjektivitou, potom změna jednoho subjektu na jiný subjekt jinou formou než záměnou účastníků podle §92 odst. 2 o. s. ř. nepřichází v úvahu. Stěžovatelem navrhovaný postup opravy podání není namístě proto, že žalovaný byl v původní žalobě zcela přesně označen, a nejde tedy o vadu podání.
Jakkoli Ústavní soud již v celé řadě svých nálezů vyslovil, že každý právní úkon je třeba posuzovat především s přihlédnutím k jeho obsahu, lze stěží, vzhledem k tomu, co bylo výše konstatováno, v kontextu celého řízení vytknout obecným soudům, že by se uvedené zásady nepřidržovaly. Zejména závěry Městského soudu v Praze jeví se ústavnímu soudu jako zcela případné a logické, neboť nesprávným podáním, jež hraje svou roli při aplikaci ustanovení §43 o. s. ř., je skutečně jen takové nedostatečné označení účastníků řízení, jež neumožňuje jejich přesnou identifikaci. Tak tomu v projednávané věci však není, neboť stěžovatel ve své žalobě žalovaného provedeným označením identifikoval zcela přesným způsobem. Problém spíše existoval na straně stěžovatele potud, že, jak sám uvedl při jednání dne 16. 2. 1995, neměl jasno ve věci právní subjektivity Ministerstva vnitra. Možným nepříznivým důsledkům, vyplývajícím z tohoto faktu, mohl stěžovatel čelit postupem naznačeným v citovaném zrušujícím usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 1995, a to přistoupením dalšího účastníka, tedy Ministerstva vnitra podle ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř., stěžovatel však tak neučinil.
Všechny uvedené skutečnosti a závěry jsou natolik evidentní, že Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 1997
JUDr. Vladimír Čermák soudce zpravodaj