ECLI:CZ:US:1997:4.US.365.96
sp. zn. IV. ÚS 365/96
Usnesení
IV. ÚS 365/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. R.R., zastoupeného advokátem JUDr. J.S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 1996, č. j. 7 Cmo 446/96-117, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 30. 12. 1996 doručena ústavní stížnost, ve které stěžovatel namítá, že rozsudkem shora uvedeným bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces uvedené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na svobodné podnikání uvedené v čl. 26 odst. 1 Listiny. Stěžovatel v podstatě zastává názor, že napadené rozhodnutí je nesprávné a nespravedlivé, je odůvodněno nesprávnými právními závěry ohledně oprávnění obchodní společnosti R., podat návrh na vyloučení společníka, který je zároveň jedním ze dvou jednatelů společnosti. Proto se domáhá toho, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil napadené rozhodnutí.
IV. ÚS 365/96
K tomu, aby návrh mohl být ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, kvalifikován jako ústavní stížnost, musí splňovat zákonem požadované náležitosti stanovené zejména v ustanoveních §34, §72 a §75. Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) cit. zákona je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost jedině tehdy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. To umožňuje v zásadě napadnout ústavní stížností jakékoli rozhodnutí orgánu státu a jiných orgánů podřazených pod pojem "veřejná moc", které autoritativně rozhodují o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo nebo zprostředkovaně. Základním kritériem je tedy skutečnost, zda příslušný orgán, v daném případě soud, rozhodoval o právech a povinnostech konkrétních subjektů a zda jsou tato práva a povinnosti vykonatelná.
Jak Ústavní soud zjistil z přiložené kopie usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 1996, c. j. 7 Cmo 446/96-117, tímto rozhodnutím bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 6. 1996, č. j. 19 Cm 315/95-98, v napadeném výroku o zastavení řízení ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. S ohledem na toto rozhodnutí se věc dostává do stádia řízení před soudem I. stupně, který musí znovu o věci samé, tj. o návrhu na vyloučení společníka společnosti podle §149 obchodního zákoníku, rozhodnout. V uvedeném sporu nebylo tedy dosud v souladu se zákonem pravomocně rozhodnuto o právech a povinnostech stěžovatele vyplývajících z obchodněprávního vztahu, resp. jeho změny.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
IV. ÚS 365/96
Na základě uvedených skutečností je podání ústavní stížnosti předčasné, a proto je i z hlediska ústavní ochrany bezdůvodné tvrzení, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho i práva na svobodné podnikání. Za této situace je třeba vycházet ze závěru, že podaný návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti je nepřípustný, a proto byl podle §43 odst. 1 písm. f) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnut, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, aniž by byl stěžovatel, resp. jeho právní zástupce; vyzýván k odstranění jiné vady podaného návrhu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 1997
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj