ECLI:CZ:US:1997:4.US.367.96
sp. zn. IV. ÚS 367/96
Usnesení
IV. ÚS 367/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti K.S. a V.S., oba zastoupeni advokátem Mgr. J.B., proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 551/96, ze dne 29. 10. 1996, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se svou včas podanou ústavní stížností domáhají zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29.10.1996, sp.zn. 22 Ca 551/96, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí O.ú., okresního pozemkového úřadu v B., ze dne 29.11.1994, čj. PÚ/5809/94-Ry, kterým bylo určeno, že navrhovatelé jsou spoluvlastníky každý ideální 1/4 pozemků přesně specifikovaných ve výroků rozhodnutí v k.ú. H. Stěžovatelé v obsahu ústavní stížnosti poukazují na to, že ústavní stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, který byl vydán po zrušení předchozího rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, sp.zn. 22 Ca 872/94, nálezem Ústavního soudu ze dne 18.9. 1996, sp.zn. I. ÚS 245/95 (č. 82, svazek 6 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu), nerespektuje obsah odůvodnění výše citovaného nálezu Ústavního soudu v otázce aplikace §21 zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, ve vztahu ke stěžovatelům. Tímto postupem došlo podle názoru stěžovatelů Krajským soudem v Ostravě k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů, konkrétně čl. 87
2 IV. ÚS 367/96
odst. 1 písm. b), čl. 89 odst. 2 a čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud poté, co se podrobně seznámil jak s obsahem spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 551/96, s obsahem spisu Ústavního soudu, sp.zn. I. ÚS 245/95, považuje za nutné zdůraznit, že důvodem zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 25.7.1995, sp.zn. 22 Ca 872/94, nálezem ústavního soudu, sp. zn. 1. ÚS 245/95, ze dne 18.9.1996, byl závěr Ústavního soudu, podle něhož postupem krajského soudu v citovaném řízení došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Výslovně přitom Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu konstatoval, že stěžovatelům nebylo umožněno účastnit se projednání jejich věci před soudem v důsledku nesprávné aplikace §250f o.s.ř. ve znění v době rozhodování Krajským soudem v Ostravě. Argumentem pro závěr, že se v daném případě nejednalo o věc jednoduchou a zásadní právní otázka nebyla řešena, byla pak podle závěru Ústavního soudu skutečnost, že jak správní orgán, tak soudní orgán se vyhnuly bez jakéhokoli zdůvodnění aplikaci §21 zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, podle něhož mohla být stěžovatelům vydána celá nemovitost, pokud ostatní oprávněné osoby nárok neuplatnily. Nutnost vypořádat se se stanoviskem stěžovatelů ve směru k aplikaci §21 zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, byla pak demonstrována Ústavním soudem na uvedení vybraných názorů, publikovaných v odborné literatuře k obsahu §21 zákona č. 221/1991 Sb., v platném znění.
Z připojeného spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 551/96, Ústavní soud zjistil, že v dané věci proběhlo dne 29.10.1996 ústní jednání za přítomnosti obou stěžovatelů (účastníků řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí pozemkového úřadu), kteří se vyjádřili k okolnostem uplatnění nároku podle zákona č. 229/1991 Sb., a dále k právním důsledkům podle jejich názoru z toho vyplývajícím ve vztahu k id. 1/2 původního majetku náležícího vlastnicky jejich matce žijící v době rozhodné pro uplatnění nároku podle zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění. Konkrétně nadále setrvali na právním názoru, uplatněném u ústního jednání jejich právním zástupcem, že podíl své matky nabývají podle §21 zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, v němž není žádné omezení, neboť podle jejich názoru podle tohoto ustanovení nabývají navrhovatelé i díl, na který jinak nárok nemají.
Naopak Krajský soud v Ostravě zaujal ve vztahu k §21 zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, názor, podle něhož nemůže být uvedenému ustanovení přikládán jiný smysl, než ten, který lze z něj přímo zjistit. V odůvodnění svého potvrzujícího rozsudku uvedl, že se jedná o výslovné zakotvení oprávněné možnosti rozdílu mezi rozsahem toho, co bylo vydáno, a toho, na co měla oprávněná osoba "nárok". Více oprávněných osob přichází pak v úvahu v případech, kdy původní vlastník již zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého a v určité skupině oprávněných osob ve smyslu §4 odst. 2 cit. zákona je více osob. Toto ustanovení se nevztahuje na případy, kdy nemovitost byla původně ve spoluvlastnictví více osob, protože za takové situace platí, že jak původní vlastník, tak oprávněná osoba, která na jeho místě vystupuje při uplatnění restitučního nároku, jsou oprávněni pouze v rozsahu jejich původního spoluvlastnického podílu. Po podrobném demonstrování tohoto principu na případ stěžovatelů dospěl pak Krajský soud v Ostravě, ve vztahu k id. 1/2 původního majetku matky stěžovatelů, která k 31.1.1993 jako poslednímu dni pro uplatnění nároku u pozemkového úřadu žila, k právnímu závěru, že stěžovatelé (synové původních vlastníků předmětné nemovitosti) se nemohou stát oprávněnými osobami ve vztahu k spoluvlastnickému podílu své žijící matky, která svůj restituční nárok řádně neuplatnila.
Těžiště ústavní stížnosti směřuje právě k tomuto právnímu závěru, když stěžovatelé tvrdí, že v nálezu ústavního soudu ze dne 18.9.1996, sp.zn. 1. ÚS 245/95, vyslovil Ústavní
3 IV. ÚS 367/96
soud právní názor opačný, z čehož dovozují, že ze strany Krajského soudu v Ostravě byl nerespektováním tohoto právního názoru porušen především čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR a ve spojení s ním pak čl. 87 odst. 1 písm. d) a čl. 90 ústavy ČR.
Ústavní soud tento názor stěžovatelů nesdílí. Z obsahu odůvodnění citovaného nálezu ústavního soudu je zjevné, že v otázce eventuální aplikace §21 zákona č. 229/1991 Sb. na situaci stěžovatelů vyslovil ve vztahu ke Krajskému soudu v Ostravě direktivu v tom směru, že v řízení s nařízeními ústního jednání je povinností soudu vypořádat se se stanoviskem stěžovatelů (navrhovatelů) uplatněným v opravném prostředku podanému proti rozhodnutí pozemkového úřadu. To, že v závěru svého odůvodnění byly citovány názory publikované v odborné literatuře, nelze podle názoru ústavního soudu považovat samo o sobě za závazný právní názor Ústavního soudu. Navíc citace uvedená v odůvodnění nálezu není v rozporu s právními závěry vyslovenými v rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 29.10.1996, sp.zn. 22 Ca 551/96 (když v situaci neuplatnění restitučního nároku matkou stěžovatelů, která by byla v případě uplatnění mimo jiné i osobou oprávněnou ve vztahu k spoluvlastnickému podílu po jejím zemřelém manželovi, přirostl tento její podíl jejím synům).
K vlastní interpretaci §21 zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, považuje Ústavní soud za vhodné upozornit, že obdobné ustanovení obsahuje i zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd (§9), tak zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (§3 odst. 3). Z judikatury obecných soudů vyplývá, že pojem "věc celá" je třeba vykládat tak, že se nejedná vždy o celou nemovitost ve smyslu fyzickém, ale o to, co bylo konkrétní osobě odňato, tedy i spoluvlastnický podíl.
V rozhodnutí publikovaném pod č. 36/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek k §3 odst. 1 a 2 a §9 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. byl vysloven právní názor, podle něhož "další oprávněné osobě (ve smyslu §3 odst. 1 a 2 zákona č. 403/1990 Sb.) lze vydat v případě spoluvlastnictví k věci pouze ten spoluvlastnický podíl, který náležel osobě, jíž byl odňat. Jestliže ostatní spoluvlastnické podíly k věci náležely jiným osobám, nelze tu použít §9 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., vztahující se na případy, kdy z dalších oprávněných osob po původním vlastníku se o vydání věci, která mu vlastnicky patřila, přihlásí jen některé z nich."
I Ústavní soud ve vztahu k pojmu "celá" věc ve výše uvedených souvislostech zaujal ve vztahu k §9 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., v platném znění, právní názor ve věci, sp. zn. I. ÚS 113/94 (č. 40, svazek 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle něhož "není možné, aby vznikl osobám nárok na vydání věci, jdoucí nad nárok jejich předchůdce, jak to vyplývá z ust. §3 zákona č. 403/1990 Sb., podle něhož spoluvlastnický podíl má samostatný právní režim a samostatně je nutno posuzovat i jednotlivé nároky."
Ústavní soud se s výše uvedenými právními závěry ztotožňuje a je toho názoru, že jsou uplatnitelné i při aplikaci §21 zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, podle něhož "jeli oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní jen některé z nich, vydá se jim věc celá." V důsledku toho dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelů je neopodstatněná, když Krajský soud v Ostravě respektoval pokyn ústavního soudu, aby se vypořádal s tvrzením stěžovatelů o eventuální aplikovatelnosti §21 zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, na jejich konkrétní situaci, a to poté, co je při nařízeném ústním jednání vyslechl. To, že Krajský soud v Ostravě zaujal právní názor pro stěžovatele nepříznivý, samo o sobě nezakládá porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než aby ústavní stížnost stěžovatelů podle §43 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl.
4 IV. ÚS 367/96
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 1997
JUDr. Eva Zarembová soudce zpravodaj