ECLI:CZ:US:1997:4.US.384.97
sp. zn. IV. ÚS 384/97
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti P.T., zastoupeného advokátkou Mgr. A.A., proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 12. 1996, č. j. E 1592/95-34, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 1997, č. j. 29 Co 126/97- 44, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 14. 10. 1997 a doplněno dne 27. 11. 1997, se stěžovatel domáhá zrušení v závětí uvedených usnesení, kterými bylo pravomocně rozhodnuto o nařízení provedení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu stěžovatele do určeného náhradního bytu. Stěžovatel namítá, že obě uvedená rozhodnutí porušují jeho ústavně zaručená práva, zejména jeho právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod - dále jen "Listina"), a právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení těchto práv spatřuje zejména v tom, že soudy zcela pominuly jeho výhrady pokud jde o kvalitu bytové náhrady. Po celou dobu soudního řízení se totiž marně domáhal respektování ustanovení §712 odst. 2 občanského zákona. Jako nájemci mu byla dána výpověď z nájmu bytu podle ustanovení §711 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku, a proto mu měl být přidělen byt podle místních podmínek zásadně rovnocenný bytu, který je povinen vyklidit. Navzdory tomu však je nyní exekučně vystěhováván do bytu, který je podstatně menší a tedy nepřiměřený pro potřebu jeho a jeho rodiny. Přesto však soudy jeho argumentaci odmítly, když ze zmiňovaného ustanovení §712 odst. 2 občanského zákoníku považovaly za relevantní pouze tu část, která říká, že náhradním bytem je byt, který podle velikosti a vybavení zajišťuje lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho domácnosti, ne však již druhou část tohoto ustanovení, která hovoří o právu na zásadně rovnocenný byt. Dále stěžovatel uvádí, že zde nebyly žádné důvody hodné zvláštního zřetele ani jiné skutečnosti, které by mohly vést k přivolení k přestěhování do bytu zcela zřejmě neodpovídajícího zákonným podmínkám.
Stěžovatel současně požádal vzhledem k probíhajícímu exekučnímu řízení, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených usnesení, jejichž neprodleným výkonem by mu mohla být způsobena citelná újma na právech. Dále pak požádal, aby Ústavní soud rozhodl co nejrychleji.
Po zvážení výše uvedených důvodů dospěl soudce zpravodaj k názoru, že věc je naléhavá, a proto podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, rozhodl o návrhu bez ohledu na pořadí, ve kterém došel. Po zvážení všech skutečností však byl nucen konstatovat, že návrh je nezbytné odmítnout, a to z následujících důvodů.
Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí v řízení vykonávacím. Při rozhodování o provedení nařízeného výkonu rozhodnutí musí obecné soudy vycházet z vykonávaného rozsudku, který je jeho podkladem (je tzv. exekučním titulem). Soudy tedy nemohou v tomto řízení samy rozhodovat, jaká bytová náhrada povinnému příslušela se zřetelem k použitému výpovědnímu důvodu, tedy vlastně nepřímo přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí. Je nesporné, že povinnost stěžovatele vyklidit byt byla podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 21 C 176/93, ze dne 8. 10. 1993, který nabyl právní moci dne 2. 12. 1993, vázána na bytovou náhradu ve formě "náhradního bytu", tedy jednu z forem, které zná ustanovení §712 odst. 2 občanského zákoníku. Stěžovateli tedy nebylo přiznáno právo na "přiměřený náhradní byt" - tedy byt dle místních podmínek zásadně rovnocenný bytu, který měl být vyklizen. Pro obě zmíněné formy je pak společné pouze to, že byt má být takový, aby zajišťoval lidsky důstojné ubytování. Není úkolem Ústavního soudu, aby se v současné fázi řízení zabýval tím, zda toto rozhodnutí bylo věcně správné.
Je velmi pravděpodobné, že výše zmíněný rozdíl mezi pojmy "přiměřený náhradní byt" a "náhradní byt" patrně stěžovateli nebyl znám, tato neznalost zákona však nemůže být důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti. Jinak řečeno, Ústavní soud by se věcí mohl zabývat pouze v případě, že by ústavní stížnost byla podána po vyčerpání všech dostupných právních prostředků proti výroku, který soud učinil v řízení nalézacím. Kromě toho je na překážku meritornímu projednání věci i skutečnost, že výkon rozhodnutí vyklizením bytu byl pravomocně nařízen již usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 8. 1995, ve spojení s potvrzujícím výrokem rozhodnutí odvolacím soudem ze dne 22. 3. 1996, sp. zn. 29 Co 35/96. Pouze o provedení výkonu rozhodnutí mělo být rozhodnuto dodatečně. Také v tomto směru tedy lhůta pro podání ústavní stížnosti proti samotnému nařízení výkonu rozhodnutí již uplynula. Lze tedy shrnout, že stěžovatel se formou stížnosti proti rozhodnutí v exekučním řízení, které je v řadě poslední, domáhá de facto revize rozsudků v řízení nalézacím, kde lhůty pro jejich případnou změnu dávno uplynuly.
Z výše uvedených důvodů byl soudce zpravodaj nucen rozhodnout o podané stížnosti tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 1 písm. c) cit. zákona o Ústavním soudu, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. 12. 1997
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj