ECLI:CZ:US:1997:4.US.389.97
sp. zn. IV. ÚS 389/97
Usnesení
IV. ÚS 389/97 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele K.J., zastoupeného advokátem JUDr. Š.R., proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 21 C 145/95, ze dne 20. 6. 1996, a Městského soudu v Praze, sp. zn. 19 Co 543/96, ze dne 21. 5. 1997, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, zrušení rozsudků obecných soudů shora označených.
Jak je patrno Z Obsahu příloh - rozsudků shora označených - bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 21 C 145/95, ze dne 20. 6. 1996, zrušeno spoluvlastnictví stěžovatele a prof. MUDr. M.H., DrSc., V.H. a Mgr. I.Š. - v řízení před obecnými soudy žalobců - k rodinnému domu čp. 1935 se stavební parcelou č. 1616 a zahradami č. 1617/1 a 1617/2 zapsaných u Katastrálního úřadu P. na LV č. 567 pro obec P., k.ú. Z., nemovitosti přikázány do spoluvlastnictví žalobců, a to každému rovným dílem, s tím, že tito jsou povinni vyplatit stěžovateli společně a nerozdílně na úplné vyrovnání jeho nároku z titulu spoluvlastnictví částku 458 334,- Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku: Rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 19 Co 543/96, ze dne 21.5.1997, byl k odvolání všech účastníků řízení uvedený rozsudek soudu 1. stupně ve výrocích o zrušení podílového spoluvlastnictví a o přikázání nemovitosti žalobcům potvrzen a ve výroku o náhradě změněn tak, že žalobcům byla stanovena povinnost zaplatit stěžovateli společně a nerozdílně částku 342 717,- Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku.
2 IV. ÚS 389/97
Těmito rozsudky obecných soudů bylo, podle tvrzení stěžovatele uváděného v jeho ústavní stížnosti, porušeno jeho ústavní právo stanovené čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť zákonem stanovená možnost rozdělení podílového spoluvlastnictví ve svých důsledcích znamená pro něj nucené odejmutí vlastnického práva, jež musí splňovat ústavní podmínky, mezi něž patří i povinnost poskytnutí náhrady. Za přiměřenou náhradu je nutno chápat hodnotový ekvivalent vyjádřený v penězích; jež umožňuje dle místních podmínek obstarání obdobné věci, jaká byla představována jeho podílem, jenž byl přisouzen ostatním spoluvlastníkům. Za takovou náhradu pak podle názoru stěžovatele nelze považovat oběma soudy stanovenou náhradu z důvodů, které dále v ústavní stížnosti rozvádí. V závěru pak dovozuje, že stanovená náhrada za jeho spoluvlastnický podíl neodpovídá reálné hodnotě jeho podílu, nebyla tedy řádným způsobem určena tak, aby odpovídala všem hlediskům při stanovení ceny tržní. Soudy nepostupovaly v souladu s ustanovením §142 odst. 1 o.z. a porušily tak jeho základní právo vyplývající z čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v tvrzení, že napadenými rozsudky došlo k porušení čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, které stěžovatel spatřuje v nesprávném stanovení finanční náhrady za jeho spoluvlastnický podíl na nemovitostech, k nimž bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví účastníků. V zásadě tedy ústavní stížnost směřuje proti výroku rozsudku soudů obou stupňů, jímž byla žalobcům stanovena povinnost vyplatit stěžovateli finanční náhradu na vyrovnání podílu, o zbývajících výrocích napadených rozsudků se ústavní stížnost nezmiňuje a protiústavnost jim nevytýká. Právě ve výroku o výplatě finanční náhrady za spoluvlastnický podíl stěžovatele byl však rozsudek soudu 1. stupně odvolacím soudem změněn a je proto proti jeho rozhodnutí v tomto výroku evidentně ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné dovolání. Stěžovatel také, jak Ústavní soud zjistil dotazem u Obvodního soudu pro Prahu 10, dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podal, dovolací soud však zatím o podaném dovolání nerozhodl. Za tohoto stavu, kdy, jak shora uvedeno, je přípustnost dovolání evidentní a dovolací soud se jím bude muset zabývat věcně, nelze učinit jiný závěr než ten, že zatím v případě stěžovatele nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. I zákona č. 182/1993 Sb.), resp. zatím o prostředku k ochraně jeho práva nebylo rozhodnuto, a proto Ústavní soud musel jeho stížnost jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. f) citovaného zákona odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 1997
JUDr. Eva Zarembová soudce zpravodaj