ECLI:CZ:US:1997:4.US.394.97
sp. zn. IV. ÚS 394/97
Usnesení
IV. ÚS 394/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 5. prosince 1997 ve věci ústavní stížnosti P.S., zastoupeného advokátem JUDr. R.H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 1997, čj. 22 Co 246/97-54, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 3. 1997, čj. 16 C 252/95-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel uvádí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nevztahuje-li se totiž na projednávanou věc zákon č. 403/1990 Sb. a lze-li vzhledem k dikci §20 tohoto zákona mít za to, že k tornu také směroval úmysl zákonodárce, potom je logické a nutné zabývat se myšlenkou, který zákon by mohl tuto problematiku upravovat. Je bez diskuze, že odejmout vlastnické právo státní mocí a tento fakt odškodnit zlomkem reálné hodnoty věci je postup, který je v rozporu s lidskými právy a obecnou morálkou, což znamená, že jde o situaci definovanou v ustanovení §6 odst.
- 2 - IV. ÚS 394/97
2 zákona č. 87/1991 Sb. Zákon č. 87/1991 Sb. okruh problematiky, na kterou se vztahuje, vymezuje negativně, tedy tím způsobem, že se nevztahuje na ty případy, které jsou upraveny zvláštním zákonem. Představovalo by porušení rovnosti občanů před zákonem, pokud by pouze ta skutečnost, že k přechodu vlastnického práva na stát došlo podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., měla vést k závěru, že takovou věc restituovat nelze. Stěžovatelův případ však žádným zvláštním zákonem upraven není. Ze všech těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto stěžovatel zrušení napadených rozhodnutí.
Z obsahu spisu 16 C 252/95 Obvodního soudu pro Prahu 2 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel uplatnil u tohoto soudu podáním, došlým dne 25. 10. 1995, restituční nárok, opírající se o ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., s tím, že vlastnictví k předmětným nemovitostem sice přešlo na stát podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., vzhledem k pouze symbolickému odškodnění z titulu smlouvy, uzavřené dne 28. 9. 1949 mezi VB a ČSR, však nelze postupovat podle zákona č. 403/1990 Sb. Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozhodnutím stěžovatelův návrh zamítl s odůvodněním, že pokud došlo k odnětí věci podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., nelze na projednávanou věc aplikovat zákon č. 87/1991 Sb. Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvého stupně potvrdil, když dovodil, že oba restituční zákony upravují zcela samostatné okruhy následků majetkových křivd a způsobů jejich zmírnění, a nejde tudíž o vztah zákona speciálního k zákonu obecnému.
Stěžovateli by nepochybně bylo možno přisvědčit v tom, že odpověď, na otázku o možnosti uplatňování případných nároků, které vyplynuly z majetkových křivd a jiných křivd, k nimž došlo v tzv. rozhodném období, jakož i na otázku postupu při uplatňování takových nároků, hledat především v ustanoveních zákona č. 87/1991 Sb., nicméně však pouze tehdy, nejde-li o případy, na něž se vztahuje zvláštní zákon, tedy i zákon č. 403/1990 Sb. (§1 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů). O takový případ však jde v projednávané věci, v níž vlastnictví k předmětným nemovitostem přešlo na stát podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru (§1 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů). Jakkoli zákon č. 403/1990 Sb. a zákon č. 87/1991 Sb. mají společné to, že jako restituční zákony směřují k odstranění následků majetkových křivd, nelze tento jejich vztah chápat jako vztah speciálního k obecnému, tedy tak, že zákon č. 87/1991 Sb. by jaksi "doplňoval" zákon č.
3 - IV. ÚS 394/97
403/1990 Sb. i tam, kde případ evidentně spadá pod režim zákona č. 403/1990 Sb. Stěžovatel se, bez dalšího, podřídil vylučujícím účinkům ustanovení §20 zákona č. 403/1990 Sb. a "opustil" režim tohoto zákona, ačkoli současně tvrdí, že poskytnuté odškodnění je natolik symbolické, že se již vymyká pojmu "zmírnění následků majetkových křivd" (§2 zákona č. 403/1990 Sb.). Jinými slovy, stěžovatel měl volit cestu, spadající pod režim zákona č. 403/1990 Sb., a v tomto řízení s poukazem na účel tohoto zákona prosazovat svůj restituční nárok. Neučinil-li tak, nemůže již sledovaného cíle dosáhnout na bázi zákona č. 87/1991 Sb.
Všechny uvedené skutečnosti a úvahy se Ústavnímu soudu jeví natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 5. prosince 1997
JUDr. Vladimír Čermák
soudce zpravodaj