ECLI:CZ:US:1997:4.US.40.97.1
sp. zn. IV. ÚS 40/97
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti M.B., zastoupeného advokátem JUDr. J.V., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 10. 1996, č.j. 21 Co 124/96-197,
Ustavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 5. 2. 1997 doručena ústavní
stížnost, která směřuje proti výše uvedenému rozhodnutí.
Předmětným rozhodnutím odvolací soud ve věci samé změnil rozsudek
Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 1995, č.j. 7 C
72/91-164, v té části týkající se domu v T. stojícího na parcele označené jako zastavěná plocha č. 275/2 tak, že žalovaný S.,
je povinen uzavřít s žalobcem, v tomto řízení stěžovatelem, dohodu o vydání předmětné nemovitosti. Proti této části výroku připustil dovolání. V části týkající se zastavěné plochy č. 275/2 o výměře 1622 m a provozního objektu na této parcele rozsudek soudu I. stupně potvrdil, když dospěl k závěru, že tento pozemek nelze vydat, neboť je na něm umístěna
IV. ÚS 40/97
stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem. Návrhu, aby bylo proti této části výroku připuštěno dovolání, odvolací soud nevyhověl.
Podle názoru stěžovatele tím, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně, porušil jeho základní právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Toto porušení spatřuje v tom, že obecné soudy hodnotily provedené důkazy v rozporu s ustanovením §132 občanského soudního řádu, když některé z provedených důkazů při svém rozhodování zcela pominuly a vycházely pouze z důkazu jednoho, a to jednoho ze znaleckých posudků. Proto stěžovatel navrhuje zrušení uvedené části napadeného rozsudku.
Při posuzování návrhu se Ústavní soud nejprve zaměřil na splnění náležitostí tak, jak je požaduje zákon č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu (dále jen "zákon"). Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona lze podat ústavní stížnost ve hutě šedesáti dnů. Tato
lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona) případně dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. V daném případě lhůta pro podání ústavní stížnosti počala plynout dnem 5.12.1996, tj. dnem, kdy
nabylo právní moci rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 10. 1996, č.j. 21 Co 124/96-197. Byla-li tedy ústavní stížnost podána dne 4. 2. 1997 (podle razítka podací pošty), tj. 62. den, stalo se tak již po uplynutí zákonné šedesátidenní lhůty. Ústavní soud připomíná, že kogentní ustanovení §72 odst. 2 zákona neumožňuje prominutí ani prodloužení lhůty, jejíž běh a délku upravuje.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost, která byla podána po lhůtě stanovené pro její podání, podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona odmítnout, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Na závěr Ústavní soud konstatuje, že tuto skutečnost nemůže změnit ani to, že stěžovatel podal zároveň proti rozsudku odvolacího soudu, resp. té části výroku, která je napadána ústavní stížností, dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Pokud se takto stěžovatel rozhodl a dosud není zřejmé, zda dovolání je přípustné, měl vedle toho podat ústavní stížnost v zákonné lhůtě šedesáti dnů. Jak je výše uvedeno, tato lhůta nebyla však stěžovatelem dodržena.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. 2. 1997
JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj