ECLI:CZ:US:1997:4.US.45.97
sp. zn. IV. ÚS 45/97
Usnesení
IV. ÚS 45/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ing. J.M., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud ČR obdržel dne 7.2.1997 podání stěžovatelé označené jako "ústavní stížnost proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod", která nemá náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb. pro návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem. Z obsahu podání lze dovodit, že stěžovatel se cítí být poškozen jednáním policisty P.P., který podle tvrzení stěžovatele mu měl způsobit dne 23.6.1993 ublížení na zdraví, v souvislosti s akcí prováděnou Policií ČR. V důsledku jednání jmenovaného policisty utrpěli také psychický šok manželka stěžovatele a jeho syn, přitom v domě, kde stěžovatel bydlí, utrpěla také celá jeho rodina prováděnou akcí újmu na dobrém jménu a pověsti. V závěru svého podání stěžovatel uvádí, že trvá na svém právu, aby tato jeho záležitost byla projednána ve smyslu hlavy páté, čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
- 2 - IV. ÚS 45/97
Podle §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná běžet dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Z obsahu podání stěžovatele je patrno, že k jím tvrzenému zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených práv a svobod mělo dojít 23.6.1993. Tímto dnem tedy počala stěžovateli běžet 60 denní lhůta k podání ústavní stížnosti ve vztahu k tomuto zásahu. Pokud tedy podal Ústavnímu soudu svůj návrh teprve dnem 7.2.1997, stalo se tak po uplynutí uvedené zákonné lhůty pro podání ústavní stížnosti, a proto musel být jeho návrh z tohoto důvodu odmítnut podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb.
Pro úplnost je třeba dodat, že k projednání návrhu na náhradu škody, případně návrhu na ochranu osobnosti, jsou příslušné obecné soudy, nikoliv Ústavní soud.
Pokud by stěžovatel mínil napadnout usnesení obvodního státního zástupce ze dne 13.1.1997, o němž se ve svém podání zmiňuje, pak je třeba, aby tak učinil kvalifikovanou ústavní stížností podanou prostřednictvím zvoleného právního zástupce.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 1997
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj