ECLI:CZ:US:1997:4.US.6.97
sp. zn. IV. ÚS 6/97
Usnesení
IV. ÚS 6/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti M.R., zastoupeného advokátem JUDr. V.P., proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 19 C 25/96, ze dne 31.5.1996, a usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 35 Co 300/96, ze dne 30.9.1996, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud ČR obdržel ústavní stížnost stěžovatele, kterou se tento s odvoláním na porušení čl. 22 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhá zrušení obou shora citovaných rozhodnutí.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 19 C 25/96, podal stěžovatel u uvedeného soudu žalobu proti žalované politické straně DEU, jíž se domáhal soudního přezkoumání rozhodnutí orgánu uvedené strany dle §16a zákona č. 118/1994 Sb. Obvodní
2 - IV. ÚS 6/97
soud pro Prahu 9 svým usnesením, sp. zn. 19 C 25/96, ze dne 31.5.1996, vyslovil ve věci svou místní nepříslušnost s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu l0 jako soudu místně příslušnému. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodoval městský soud v Praze, který svým usnesením, sp. zn. 35 Co 300/96, ze dne 30.9.1996, usnesení soudu I. stupně zrušil a řízení zastavil pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, když dospěl k závěru, že věc nespadá do pravomoci soudu.
Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjišťuje, že stěžovatel stížností napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká porušení Ústavy ČR, spočívající v dotčení jeho ústavně zaručeného základního práva stanoveného v čl. 22 Listiny a v čl. 6 Úmluvy, kdy v rozporu s uvedeným článkem úmluvy mu byla soudem odepřena spravedlnost. K uvedenému zjištění je třeba zdůraznit, že Ústavnímu soudu, jak již mnohokrát ve svých nálezech uvedl, nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost rozhodnutí obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a nemůže si přisvojovat právo neomezeného dohledu nad jejich činností. Není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským zákonem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně není zásahem do ústavně zaručených základních práv. Pokud jde o namítané porušení stěžovatelova základního práva, obsaženého v ustanovení čl. 22 Listiny a zaručujícího, že zákonná úprava všech politických práv a svobod a její výklad a používání musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti, představuje tento článek obecné ustanovení, navazující na jedno ze základních ustanovení ústavy (čl. 5). Jde o obecnou legislativní, interpretační a aplikační zásadu koncentrující podstatu politických práv v demokratickém právním státě, která je dále promítnuta do právního zakotvení jednotlivých základních práv a svobod stanovených v oddílu druhém hlavy druhé Listiny. Sama však tato zásada, vyjadřující ideu politického pluralismu, není ustanovením stanovícím základní právo, jehož se lze jako konkrétního nároku domáhat. K tvrzenému dotčení čl. 6 Úmluvy
3 - IV. ÚS 6/97
Ústavní soud konstatuje, že namítané odepření spravedlnosti, resp. porušení základního práva, aby věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým soudem, jak výslovně stanoví uvedený článek, nelze spatřovat pouze ve skutečnosti, že po provedeném řízení soudy nevyhověly návrhu stěžovatele. Uvedený článek Úmluvy vypočítává náležitosti spravedlivého procesu představující základ práva na spravedlivý proces. Stěžovatel neuvádí,v čem konkrétně z hlediska těchto náležitostí spočívalo pochybení soudu při poskytování soudní ochrany jeho právům, v němž by bylo možno spatřovat dotčení stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal posuzovanou stížností tvrzené porušení základních práv a svobod stěžovatele, zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, byl návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 1997
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj