ECLI:CZ:US:1997:4.US.70.97
sp. zn. IV. ÚS 70/97
Usnesení
IV. ÚS 70/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti 1) K.U., 2) M.U., 3) Z.U. a 4) J.V., všichni zastoupeni advokátkou JUDr. E.Ř., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 8. 1996, sp. zn. 12 Co 139/94, za účasti Krajského soudu v Brně, zastoupeného předsedou senátu JUDr. J.B., jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 26. 2. 1997 doručena včas podaná ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedenému rozhodnutí, kterým byl potvrzen ve věci samé rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 16. 12. 1993, sp. zn. 6 C 833/91. Rozsudkem soudu I. stupně byl zamítnut návrh navrhovatelů K. a Z.U., aby odpůrci V. a J.M. byli uznáni povinnými uzavřít s nimi písemnou dohodu o vydání zahrady p.č. 110/3 o výměře 577 m2 v k.ú. R. a dále podat návrh na zahájení řízení o povolení zápisu vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Rozhodnutí je odůvodněno tím, že v průběhu
IV. ÚS 70/97
řízení nebylo prokázáno, že by odpůrci nabyli předmětnou nemovitost v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů. Dalším důvodem zamítnutí byla skutečnost, že J.M. jako osoba povinná nebyl k vydání předmětné nemovitosti písemně vyzván v zákonné šestiměsíční prekluzívní lhůtě. Konečně pak soud nemohl vyhovět ani z hlediska procesního, neboť petit návrhu neobsahoval úplné znění dohody. Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými zjištěními, tak i právními závěry soudu I. stupně a zdůraznil, že pro uplatnění nároku bylo třeba, aby žalobní petit zněl na nahrazení projevu vůle účastníků ve smyslu ustanovení §161 odst. 3 občanského soudního řádu. Změna žalobního petitu však nebyla provedena tak, aby žalobci mohli svůj nárok úspěšně uplatnit.
Stěžovatelé, z nichž stěžovatelé uvedeni pod bodem 2) až 4) tohoto usnesení jsou dědicové ze zákona po účastníku řízení před obecnými soudy Z.U., namítají porušení čl. 11, č1. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvádějí, že namítli absolutní neplatnost kupní smlouvy, kterou žalovaní získali nemovitost, což bylo předmětem sporu. Jako důvod této neplatnosti uvedli skutečnost, že prodávajícím nebyl stát, na který nemovitost přešla podle vyhlášky č. 15/1959 Sb., ale správce majetku "DP". Podle tvrzení stěžovatelů se odvolací soud touto skutečností vůbec nezabýval. Stejně tak se ani nevyjádřil k podání ze dne 1. 8. 1996 doplňujícímu odvolání, kde stěžovatelé požadovali, s ohledem na neurčitost petitu, aby jim soud poskytl přiměřenou lhůtu k odstranění této vady. V tomto postupu, kdy soud nesplnil svoji poučovací povinnost, stěžovatelé spatřují porušení práva na spravedlivý proces, a proto navrhují zrušení napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně.
V souladu s postupem stanoveným v zákoně č. 182/1993 Sb., o
IV. ÚS 70/97
Ústavním soudu, bylo vyžádáno vyjádření Krajského soudu v Brně, ve kterém je plně odkázáno na odůvodnění napadeného rozhodnutí a obsah příslušného spisu s tím, že by ústavní stížnosti nemělo být vyhověno.
Ústavní soud si dále vyžádal spis vedený u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 6 C 833/91, který zároveň obsahoval spisy Státního notářství, sp. zn. RI 82/67, D 407/73 a D 1805/91, s jejichž obsahy se seznámil.
Ústavní soud při posuzování skutečností uvedených v ústavní stížnosti respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky) a nemůže tudíž vykonávat přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl třetí instancí v případě, že procesní předpis nepřipouští dovolání. Předpokladem výše uvedeného však je, aby obecné soudy ve své činnosti a rozhodnutích postupovaly v souladu s procesními principy uvedenými v hlavě páté Listiny, tj. aby proces jako celek byl procesem spravedlivým. Po posouzení ústavní stížnosti a uvedených spisů neshledal Ústavní soud nic, co by svědčilo o tom, že postup obecných soudů by byl v tomto ohledu v nesouladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu či jinak vybočil z mezí ústavnosti. Nelze v něm proto spatřovat odepření práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny. To, že nezávislé soudy rozhodly
pravomocně způsobem, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, není samo o sobě důvodem pro revizi jejich postupů Ústavním soudem, a to dokonce ani tehdy, pokud by Ústavní soud zastával jiný právní názor.
Ústavní soud připomíná, že ten, kdo se chce domáhat svých práv u nezávislého a nestranného soudu, není zbaven povinnosti tak činit stanoveným postupem. V tomto směru je třeba podotknout, že stěžovatelé i jejich právní zástupci měli dostatečný časový prostor pro to, aby předložili v rámci řízení před soudem návrh žalobního petitu podle příslušného restitučního předpisu. Pokud pak jde o námitku stěžovatelů,že odvolací soud se jimi
IV. ÚS 70/97
nabízenými důkazy nezabýval, musí Ústavní soud konstatovat, že tato námitka není nijak ústavněprávně odůvodněna, stejně tak, jako tvrzení ohledně porušení čl. 11 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Z protokolu o jednání ze dne 7. 8. 1996 vyplývá, že účastníci neučinili návrhy na doplnění dokazování, pouze právní zástupkyně žalobců požádala o poskytnutí lhůty, aby bylo zjištěno z katastru nemovitostí, zda je zde zapsána dědická dohoda, resp. uvedla, že se dosud neseznámila s tím, kdo je zapsán na listu vlastnictví ohledně předmětné nemovitosti.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 1997
JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj