ECLI:CZ:US:1997:4.US.76.97
sp. zn. IV. ÚS 76/97
Usnesení
IV. ÚS 76/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. J.Ch., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 1997, č. j. 4 Ko 402/96-68, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu bylo dne 4. 3. 1997 doručeno podání označené jako ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedenému rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 9. 10. 1996, č. j. 98 K 66/95-58. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, soud I. stupně zastavil řízení ve věci o prohlášení konkurzu, neboť stěžovatel nezaplatil na výzvu soudu v určené lhůtě zálohu na náklady konkurzu ve výši Kč .10 000,-.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě poukazuje na skutečnost, že řízení bylo zahájeno dne 2. 7. 1994, tedy v době, kdy neměl povinnost platit výše uvedenou zálohu. Ta byla stanovena až s účinností od 1. 6. 1996 na základě ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 94/1996 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších
IV. ÚS 76/97
předpisů. Stěžovatel namítá, že postup soudu nemá oporu v zákoně, neboť se opírá o ustanovení, které zakládá retroaktivitu hmotného práva s procesně negativními důsledky, a to navíc za situace, kdy o téže věci bylo již pravomocně rozhodnuto. V tom spatřuje porušení čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí spolu s ustanovením §5 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel dále poukazuje na další rozhodnutí související s předmětnou věcí a žádá, aby byly zjištěny všechny dosavadní vady řízení.
Vzhledem k tomu, že podání nemělo náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, byl stěžovatel přípisem ze dne 17. 3. 1997 (doručení vykázáno dne 21. 3. 1997) poučen o podmínkách pro řízení před Ústavním soudem. K odstranění vad podání mu byla určena lhůta do 11. 4. 1997.
Dopisem ze dne 21. 3. 1997 stěžovatel sdělil, resp. z jeho obsahu vyplývá, že podaná ústavní stížnost splňuje požadované náležitosti, avšak požadavek povinného zastoupení považuje za diskriminační. K tomu bylo stěžovateli vysvětleno přípisem ze dne 1. 4. 1997 (doručení vykázáno dne 5. 4. 1997), že povinnost zastoupení advokátem zcela jednoznačně vyplývá z ustanovení §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. Lhůta k odstranění vad byla proto stěžovateli prodloužena do 25. 4. 1997, s upozorněním na následky v případě neodstranění vad. Na tuto výzvu stěžovatel reagoval dopisem ze dne 7. 4. 1997, ve kterém vyslovil názor, že povinné právní zastoupení ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. je v rozporu s garancí rovnosti účastníků před zákonem. Požadavek kvalifikovaného právního zastoupení proto nepovažuje za zákonný, a proto mu nemůže vyhovět.
Na základě výše uvedených skutečností je Ústavní soud nucen konstatovat, že do dnešního dne nebyl splněn požadavek odstranění vad návrhu, zejména pokud jde o zastupování v řízení před Ústavním soudem, i když k tomu byla stěžovateli poskytnuta
IV. ÚS 76/97
dostatečně dlouhá doba a stěžovatel byl na následky nesplnění upozorněn. Argumenty uvedené stěžovatelem ohledně právního zastoupení nemohou mít vliv na zákonný postup stanovený pro toto řízení, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh, ve kterém stěžovatel neodstranil vady návrhu ve lhůtě k tomu určené podle §43 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. 5. 1997
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj