ECLI:CZ:US:1997:4.US.79.97
sp. zn. IV. ÚS 79/97
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti R., a.s. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 11. 1996, č. j. 22 Ca 263/96-27, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 11. 1996, č. j.
22 Ca 263/96-27, se z r u š u j e .
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 5. 3. 1997 doručena ústavní
stížnost, která směřuje proti výše uvedenému rozhodnutí, kterým
byla zamítnuta žaloba na přezkoumání rozhodnutí Finančního
ředitelství v Ostravě ze dne 26. 3. 1996. č. j. FŘ-760/130/1996,
ve věci vyměření daňové povinnosti na dani z přidané hodnoty ve
výši Kč 3 807 657,-.
Stěžovatelka považuje napadený rozsudek za nezákonný, a to
zejména ve vztahu k aplikaci ustanovení §2 odst. 7 zákona č.
337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších
předpisů, ve kterém je stanovena jedna ze základních zásad
daňového řízení, podle které při uplatňování daňových zákonů
v daňovém řízení se bere v úvahu vždy skutečný obsah právního
úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné pro stanovení či vybrání
daní, pokud je zastřený stavem formálně právním a liší se od něho.
V souladu s tímto ustanovením totiž správní orgány posoudily
právní úkony provedené mezi společností R., a.s., a společností
P.R. C., a.s., jako převod majetku v rámci smlouvy o prodeji
podniku, který je od daně osvobozen. Na základě provedených
zjištění správce daně dospěl k závěru, že P.R. C., a.s., jako
prodávající nevznikla povinnost platit daň z přidané hodnoty
z převáděného zboží a stěžovatelka pak nemá nárok si tuto daň
odečíst, a proto jí byla stanovena nová daňová povinnost, která se
následně stala předmětem přezkumu soudem. Podle přesvědčení
stěžovatelky tvrzení, že právní úkon, který zastírá právní úkon
skutečný, nemusí splňovat jeho náležitosti, odporuje zásadě
zákonnosti. Podle jejího názoru je to jedině smluvní vůle
subjektu, který právní úkon činí, z níž musí správce daně
vycházet, aby zjistil, zda někdo simuluje právní úkon jiný.
Stěžovatelka v této souvislosti namítá, že nebyl řádně zjištěn
skutkový stav věci, zejména pokud jde o otázku smluvní vůle
kupující, platnosti právního úkonu ohledně smluvního převodu
zaměstnanců, platební neschopnosti společnosti P. R. C., a.s.,
která vyvrcholila následným prohlášením konkurzu na majetek této
společnosti. V postupu správních orgánů, jehož výsledkem je
neoprávněné vyměření daňové povinnosti, tak spatřuje zásah do
svého vlastnického práva. Dále namítá, že byla porušena zásada
rovnosti a to v tom smyslu, že je sice nutno chránit zájmy státu,
ale současně je nezbytné dbát na zachování práv a právem
chráněných zájmů osob zúčastněných na daňovém řízení. Hodnocení
důkazů v daňovém řízení vyžaduje podle jejího názoru pohled
v souvislostech a nelze se spokojit s jednostranným a účelovým
výkladem. Stěžovatelka se na základě uvedených tvrzení dovolává
řádné soudní ochrany deklarované v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina") a stejně tak
i projednání věci v její přítomnosti, neboť Krajský soud v Ostravě
postupoval podle §250f občanského soudního řádu. Navrhuje proto
zrušení napadeného rozsudku.
Ústavní soud si v souladu s postupem stanoveným v ustanovení
§42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal
vyjádření Krajského soudu v Ostravě a Finančního ředitelství
v Ostravě. Finanční ředitelství se svého postavení vedlejšího
účastníka dne 1. 4. 1997 vzdalo. Pokud jde o vyjádření krajského
soudu, předsedkyně senátu v podstatě odkázala na odůvodnění
napadeného rozsudku a k námitce, že nebylo nařízeno jednání pak
uvádí, že s ohledem na nález č. 269/1996 Sb. považuje vyjádření za
nadbytečné, neboť lze předpokládat zrušení napadeného rozsudku.
Účastníci řízení vyslovili souhlas s tím, aby Ústavní soud o věci
rozhodl bez ústního jednání.
Ústavní soud si dále vyžádal spis vedený u Krajského soudu
v Ostravě pod sp. zn. 22 ca 263/96. s jehož obsahem se seznámil.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není
soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy,
a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad
jejich činností, pokud ovšem tyto soudy ve své činnosti postupují
ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Proto se Ústavní soud
především zaměřil na posouzení toho, zda byla naplněna jedna ze
základních zásad spravedlivého procesu, a to právo stěžovatelky na
veřejné projednání věci v její přítomnosti a zda jí bylo umožněno
vyjádřit se ke všem prováděným důkazům tak, jak je garantováno
v čl. 38 odst. 2 Listiny. V dané věci postupoval Krajský soud
v Ostravě podle ustanovení §250f o.s.ř. a rozhodl dne 21. 11.
1996 o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu a o návrhu na
odklad jeho vykonatelnosti v nepřítomnosti účastníků. V této
souvislosti Ústavní soud odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne
24. 9. 1996 (publikovaný pod č. 269/1996 Sb.), kterým bylo
s účinností od 1. 5. 1997 zrušeno ustanovení §250f o.s.ř., neboť
bylo shledáno neústavním, a to z toho důvodu, že neveřejné
projednání věci a absence jakéhokoli opravného prostředku proti
rozhodnutí, které bylo v takovém řízení vydáno, zbavuje účastníka
možnosti dožadovat se respektování zásad fair procesu. Za této
situace je třeba přisvědčit námitce stěžovatelky, že se jí
nedostalo náležité soudní ochrany, když Krajský soud v Ostravě
její věc projednal bez její přítomnosti. Navíc se jedná o daňovou
věc, jejíž posouzení spočívalo v hodnocení řady důkazů, především
smluv a daňových dokladů, které svým charakterem byly rozhodující
pro zjištění, zda došlo k uzavření smlouvy o prodeji podniku nebo
zda jednání subjektů k tomuto úkonu směřovalo. Proto je tedy
vyloučeno, s přihlédnutím ke složitosti a závažnosti předmětné
věci, ji považovat za věc jednoduchou a skutkově natolik jasnou,
aby soud, který přezkoumával zákonnost správního rozhodnutí,
rozhodl bez jednání a nedal tak stěžovatelce možnost předstoupit
před nezávislý a nestranný soud ve veřejném ústním jednání.
Stěžovatelce tak bylo znemožněno, aby náležitě hájila své zájmy
a přednesla své argumenty k vysvětlení svého postupu pro plnění
daňové povinnosti.
Na základě uvedených skutečností Ústavní soud konstatuje
porušení čl. 90, čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky a čl. 38
odst. 2 Listiny. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl
a napadený rozsudek zrušil. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že
nepovažoval za nutné zabývat se dalšími námitkami uvedenými
v ústavní stížnosti vztahujícími se k meritu věci, neboť za dané
situace není oprávněn se vyslovit k tomu, jaký by byl výsledek
řízení, kdyby bylo dodrženo právo zaručující spravedlivý proces.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky je
vykonatelné rozhodnutí Ústavního soudu závazné pro
všechny orgány i osoby.
V Brně dne 20. 8. 1997