ECLI:CZ:US:1997:4.US.85.97
sp. zn. IV. ÚS 85/97
Usnesení
IV. ÚS 85/97
ČESKÁ REPUBLIKA
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti, kterou podal N.V.D., zastoupený advokátem JUDr. B.G., proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7, č. j. Nt 596/96, ze dne 2. 12. 1996, a proti usnesení Městského soudu v Praze, č: j. 44 To 119/97,. ze dne 4. 2. 1997, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. 3. 1997, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 Nt 596/96, ze dne 2. 12. 1996, a usnesení Městského soudu v Praze 44 To 119/97, ze dne 4. 2.1997, a to pro jejich rozpor s čl. 8 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky. Podle názoru stěžovatele je tento rozpor dán tím, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby, aniž by soud rozhodoval o nabídce slibu, který učinil; a aniž by soud uvedl konkrétní skutečnosti zakládající obavu a tedy i zákonný důvod k útěkové a kolizní
.1
IV. ÚS 85/97
vazbě. Z důvodu použití pouze obecných formulací je toto usnesení nepřesvědčivé a prakticky i nepřezkoumatelné, a proto mělo být Městským soudem v Praze na základě podaného odvolání zrušeno. To se však nestalo. Dále pak stěžovatel uvádí, že ačkoliv prokazoval, že trestní stíhání je proti němu vedeno nezákonným způsobem, zakládá se na nezákonných důkazech (zejména nezákonně provedené domovní prohlídce), odvolací soud se s těmito námitkami nijak nevypořádal ani je blíže nehodnotil. Kromě toho soudy obou stupňů porušily zákon i tím, že o jeho žádosti rozhodoval jiný nežli zákonný soud, resp. soudce. Za zákonný soud stěžovatel považuje Obvodní soud pro Prahu 6, který vydal usnesení o jeho vzetí do vazby dne 25. 8. 1996, pod č. j. 6 Nt 347/96, a nikoli Obvodní soud pro Prahu 7 (v tomto směru se stěžovatel dovolává též nálezu Ústavního soudu III. ÚS 232/95).
Ústavní soud si v souladu s postupem, který stanoví §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření k ústavní stížnosti od účastníků řízení. Z vyjádření Městského soudu v Praze vyplývá, že nedostatečná úroveň odůvodnění napadeného usnesení sama o sobě nemůže zdůvodnit jeho zrušení a že odvolací soud je povinen především zkoumat věcnou správnost napadeného výroku. V tomto směru odkazuje na obšírně rozvedené důvody svého rozhodnutí ze dne 4. 2. 1997 a trvá na stanovisku, že jeho usnesení je správné. Nesdílí rovněž názor, že by o stěžovatelově
žádosti o propuštění z vazby rozhodoval jiný, nežli zákonný soudce a připomíná v tomto směru, že stěžovatel poukazuje na ustanovení §26 odst. 1 tr. řádu, opomíjí však obsah odstavce druhého. V předmětné věci došlo k postoupení věci Městským státním zastupitelstvím, Obvodnímu státnímu zastupitelství jako věcně a místně příslušnému a v důsledku toho byla založena příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 7. Pokud jde o tu část stížnosti, kde je namítán nezákonný způsob vedení trestního řízení ze strany Policie ČR, uvádí se ve vyjádření, že jde o námitky, které nejsou rozhodné v otázce trvání vazebních důvodů a navíc poznamenává, že trestní řád obsahuje řadu ustanovení, jejichž prostřednictvím stěžovatel mohl
IV. ÚS 85/97
usilovat o zjednání nápravy. Obdobné argumenty obsahuje i vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. 4. 1997, ve kterém je kromě toho ještě upozorňováno, že některé argumenty týkající se nezákonnosti trestního stíhání jsou předmětem jiné ústavní stížnosti, vedené pod sp. zn. III. ÚS 287/96.
Ze spisu Ústavního soudu III. ÚS 287/96 bylo zjištěno, že Ústavní soud dne 22. 5. 1997 rozhodl o jiné ústavní stížnosti stěžovatele tak, že zrušil příkaz k domovní prohlídce vydaný vůči stěžovateli soudcem Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. Nt 407 (411)/96, ze dne 23. 8. 199ó. Současně Ústavní soud v tomto nálezu konstatoval, že není v jeho pravomoci ani možnostech, aby stav vyvolaný protizákonným a protiústavním zásahem reparoval.
Jak Ústavní soud uvedl již v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným, a proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí. Jeho úkolem je "pouze" zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních lidských práv a svobod, zaručených ústavním zákonem nebo Mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Proto se Ústavní soud ve svém rozhodování o ústavní stížnosti zaměřil na ústavněprávní stránku věci, tj. zda byla porušena základní lidská práva nebo svobody, tedy zejména ústavní zásada vyjádřená v čl. 8 odst. 2 Listiny, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak
než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
Důvody pro vzetí do vazby, trvání vazby a další podmínky jsou stanoveny trestním řádem. O vazbě rozhoduje soud a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce, jehož nezávislost je zaručena Ústavou. Výklad "konkrétních skutečností", které odůvodňují vazbu, je tedy především věcí obecných soudů. Jenom ty mohou a musí získat důkladné znalosti o každém jednotlivém případu, posoudit zjištěné skutečnosti ve vzájemných souvislostech a rozhodnout, zda trvají důvody vazby, resp. zda vazba vůbec je opatřením nezbytným pro dosažení účelu
IV. ÚS 85/97
trestního řízení, případně, zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak. Ústavní soud je povinen respektovat nezávislost obecných .soudů v této věci a byl by oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by interpretace zákonných ustanovení byla natolik extrémní, že by vybočovala z mezí ústavnosti. Taková pochybení však v dané věci zjištěna nebyla. To, že soudy posuzující žádost stěžovatele dospěly po posouzení rozhodných skutečností k závěrům, se kterými se stěžovatel neztotožňuje, nemůže být samo o sobě důvodem k tvrzení, že tím byl porušen čl. 90 ústavy. Městský soud v Praze ve svém usnesení, kterým zamítl stížnost, se vypořádal s námitkami stěžovatele a poměrně podrobně a přesvědčivě vyložil důvody, pro které nevyhověl žádosti o propuštění na svobodu. Není úkolem Ústavního soudu toto jeho hodnocení konkrétních skutečností přehodnocovat či schvalovat.
Dále je třeba uvést, že ve vazebních věcech dává trestní řád stíhané osobě řadu prostředků k tomu, aby tento nesporně závažný zásah do osobní svobody byl v rozumných intervalech kontrolován a tedy i minimalizován, jak to ostatně vyžaduje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Zejména ustanovení §72 odst. 2 tr. řádu zakládá právo obviněného kdykoliv žádat o propuštění na svobodu. O této žádosti rozhoduje nezávislý soud, a byla-li taková žádost soudem zamítnuta, může ji obviněný, neuvede-li v ní jiné důvody, opakovat po uplynutí čtrnácti dnů od právní moci rozhodnutí. Rovněž tak odstupňováním kompetence rozhodnout o vazbě, resp. stížnosti, od soudce, přes senát, vrchní soud až k Nejvyššímu soudu ČR vytváří systém, který určuje postavení soudu ústavního. Z tohoto pohledu je proto soudce zpravodaj názoru, že ústavní stížnost může sice být podána proti každému jednotlivému pravomocnému rozhodnutí, které soud podle výše uvedených ustanovení učinil, že však na druhé straně je třeba vzít v úvahu, že se jedná o zvláštní situaci, kdy právní prostředky k ochraně práv stěžovatele, tedy k dosažení propuštění z vazby, ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, vyčerpány de facto nikdy nejsou, když za zásah do osobní svobody je třeba považovat především skutečnost, že
IV. ÚS 85/97
trvá její omezení a až zprostředkovaně fakt, že soud žádosti o propuštění nevyhověl. To lze ostatně dokumentovat i případem stěžovatele, jehož další ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu, které se týká prodloužení vazby, bylo Ústavnímu soudu doručeno v tomto měsíci, přičemž směřuje proti prodloužení vazby do termínu, který již rovněž uplynul.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, které opakovaně argumentuje nezákonným způsobem provedení domovní prohlídky, konstatuje soudce zpravodaj, že v tomto směru se dostalo stěžovateli satisfakce již zmíněným nálezem Ústavního soudu III. ÚS 287/96 ze dne 22.5.1997.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem a s ohledem na to, že soudce zpravodaj nesdílí ani názor stěžovatelův, že by ve věci rozhodoval nepříslušný soud (v tomto směru soudce zpravodaj v podstatě sdílí stanovisko odvolacího soudu obsažené v jeho vyjádření a nedomnívá se, že by se v této věci jednalo o stejnou situaci, jaká byla v případě nálezu [II. ÚS 232/95, jehož se stěžovatel dovolává), nezbylo pak, než návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 1997
JUDr.Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj