Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 02.07.1997, sp. zn. Pl. ÚS 2/97 [ nález / JANŮ / výz-2 ],paralelní citace: N 91/8 SbNU 325 [ 186/1997 Sb. ] dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:Pl.US.2.97
Institut zadržení osoby pro důvody dle §14 odst. 1 písm. d) a e) zákona o Policii ČR
Právní větaZákladního práva na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") se lze dovolávat přímo na základě tohoto ustanovení. Případné navazující zákony, pokud se tohoto práva dotýkají, nemohou překročit hranice, které stanoví Listina v citovaném ustanovení.Má-li být respektován časový limit zadržení, uvedený výslovně v čl. 8 odst. 3 Listiny, musí jej jako výlučný stanovit pouze trestněprocesní právní předpis, tedy trestní řád.Ustanovení §14 odst. 1 písm. d), e) policejního zákona však vytvořilo formálně právně další "prostor" pro omezení osobní svobody osoby podezřelé, tj. přistižené při spáchání trestného činu nebo podezřelé na základě kriminalisticky doložitelných informací z přípravy, pokusu či spáchání trestného činu. Tím vybočilo z ústavněprávního rámce, který by mělo jakožto navazující zákonná úprava respektovat a jejž vymezuje čl. 8 odst. 3 Listiny.Postup při omezení osobní svobody podle čl. 8 odst. 3 Listiny předpokládá, neodpadnou-li důvody zadržení, že zadržená osoba bude odevzdána soudu. Naproti tomu z ustanovení §14 odst. 2 policejního zákona (vyloženého per argumentum a contrario) takováto relace směrem k soudní pravomoci neplyne, přestože zajištění podle napadeného zákonného ustanovení je svou podstatou zadržením ve smyslu čl. 8 odst. 3 Listiny.
ECLI:CZ:US:1997:Pl.US.2.97
sp. zn. Pl. ÚS 2/97NálezÚstavní soud rozhodl dne 4. července 1997 o návrhu trestního senátu Nejvyššího soudu České republiky na zrušení ustanovení §14 odst. 1 písm. d), e) zákona České národní rady č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění zákona České národní rady č. 26/1993 Sb., kterým se mění a doplňují některé zákony v oblasti vnitřního pořádku a bezpečnosti, a o opatřeních s tím souvisejících, takto:Dnem 1. července 1998 se zrušují ustanovení §14 odst.1 písm. d), e) zákona České národní rady č. 283/1991 Sb.,o Policii České republiky, ve znění zákona České národní rady č.26/1993 Sb., kterým se mění a doplňují některé zákony v oblastivnitřního pořádku a bezpečnosti, a o opatřeních s tímsouvisejících.Odůvodnění:I.Dne 24. ledna 1997 došel Ústavnímu soudu návrh trestníhosenátu Nejvyššího soudu České republiky na zrušení ustanovení §14 odst. 1 písm. d), e) zákona České národní rady č. 283/1991 Sb.,o Policii České republiky, ve znění zákona České národní rady č.26/1993 Sb., kterým se mění a doplňují některé zákony v oblastivnitřního pořádku a bezpečnosti, a o opatřeních s tímsouvisejících (dále jen "zákon č. 283/1991 Sb."). Návrh byl podánpoté, co Nejvyšší soud podle čl. 95 odst. 2Ústavy ČR a §224odst. 5 per analogiam zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízenísoudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále i "tr.ř."), přerušil trestní stíhání, konkrétně řízení o stížnostiobviněného J. M., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne22. 10. 1996, sp. zn. 3 Ntv 30/96, o prodloužení vazby obviněnéhodo 31. ledna 1997, když vrchní soud shledal u obviněného existencivazebních důvodů ve smyslu §67 písm. a), b), c)tr. ř. Nejvyššímsoudem takto přerušené trestní řízení je vedeno u Krajského souduv Brně pod sp. zn. 10 T 56/96.Původní návrh senátu Nejvyššího soudu se dovolával,z hlediska požadavku aktivní legitimace ve smyslu §64 odst. 4zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dálejen "zákon č. 182/1993 Sb."), analogie ustanovení §224 odst. 5tr. ř. Pokud by byl Ústavním soudem zkoumán pouze takto podanýnávrh, a to v rámci postupu podle §42 odst. 1 a §43 zákona č.182/1993 Sb., musel by Ústavní soud dospět k následujícím i obecněplatným závěrům.Ustanovení §224 odst. 5tr. ř. vymezuje zákonné podmínkypřerušení trestního stíhání pro případy, že by dalším procesnímpostupem nebo rozhodováním o vině a trestu před obecným soudemdošlo k porušení ústavně zaručených práv, pokud by se tento soudpřidržel zákona, o němž má za to, že je neústavní. Nejsou-li tytopodmínky splněny, jsou-li tedy dány jen skutečnosti těm v §224odst. 5 tr. ř. podobné (analogické), tzn. kdy obecný soud v řízenínarazí na domněle neústavní zákon, který by bylo proto třebazrušit, ale který zároveň nepodmiňuje, resp. není rozhodný projeho procesní postup v dané trestní věci nebo ani nepodmiňuje jehorozhodnutí o vině a trestu v takovéto věci, nelze předmětnétrestní stíhání zdržovat tím, že se přeruší, a to analogicky podle§224 odst. 5tr. ř., aby bylo možné napravit obecným soudempředpokládanou neústavnost. K tomu slouží, jak známo, jiné právnínástroje. Byť by se na první pohled zdálo, že zmíněná analogiesleduje správný cíl, tj. nápravu předpokládané neústavnosti, a žejiž z tohoto důvodu je bez dalšího přípustná, není tomu tak, neboťve svých důsledcích by přerušení trestního stíhání podle §224odst. 5 tr. ř. per analogiam znamenalo průtahy v řízení, které bynebyly odůvodněny přímou potřebou zabránit neústavnímu rozhodnutíobecného soudu.Riziko odmítnutí původního návrhu z důvodu nepřípustnéanalogie §224 odst. 5tr. ř. a v důsledku toho z důvodu §43odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb. však navrhovatel vyloučildoplněním původního návrhu. Z tohoto doplnění, jak uvedeno níže,nepochybně plyne, že ke zrušení navrhované ustanovení §14 odst.1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. podmiňovalo procesní postupNejvyššího soudu jakožto soudu stížnostního, takže požadavekustanovení §224 odst. 5tr. ř. byl splněn a aktivní legitimacenavrhovatele již nepředstavovala nedostatek původního návrhu.Ve svém návrhu, podaném podle §64 odst. 4 zákona č.182/1993 Sb., předseda příslušného senátu Nejvyššího soudu uvedl,že dne 15. 11. 1996 předložil Vrchní soud v Olomouci Nejvyššímusoudu stížnost obviněného J. M., t. č. ve vazbě, proti usneseníjmenovaného vrchního soudu ze dne 22. 10. 1996, sp. zn. Ntv30/96. Napadeným usnesením byla prodloužena vazba obviněného do31. 1. 1997, neboť vrchní soud shledal v případě obviněnéhoexistenci vazebních důvodů podle §67 písm. a), b), c)tr. ř.Obviněný ve své stížnosti poukázal především na fakt, žek jeho zadržení nedošlo až dne 24. 10. 1994, jak se uvádív usnesení vrchního soudu, ale ve skutečnosti již 23. 10. 1994. Zespisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 10 T 56/96, Nejvyšší soudzjistil, že obviněný byl podle protokolu o zadržení zadržen vesmyslu §76tr. ř. jako osoba podezřelá dne 24. 10. 1994 v 17,30hod., a to po předchozím souhlasu příslušného státního zástupce.V té návaznosti rozhodl soudce Městského soudu v Brně o vzetíobviněného do vazby usnesením ze dne 25. 10. 1994, sp. zn. 7 Nt1907/94. Vazba obviněného se za daného stavu věci počítá od 24.10. 1994 17,30 hod. Ze zmíněného protokolu o zadržení podezřeléhorovněž vyplývá, že tomuto zadržení předcházelo zajištění J. M.podle §14 odst. 1 písm. e) zák. č. 283/1991 Sb., k němuž došlodne 23. 10. 1994 v 17,30 hod.Navrhovatel v této souvislosti poukazuje na skutečnost, žeustanovení §14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb.nesledují svojí povahou pořádkový účel zajištění, ale ve svémdůsledku sledují shodný účel, který má na mysli ustanovení §76tr. ř., tedy zadržení osoby podezřelé ze spáchání trestného činu[§14 odst. 1 písm. e)], nebo zadržení osoby, která bylapřistižena při trestném činu [§14 odst. 1 písm. d)]. Podle názorunavrhovatele je nutno posuzovat omezení osobní svobody v případěpoužití §14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. v rovinětrestněprocesní, nikoli v rovině pořádkové.Z ustanovení čl. 8 odst. 3Listiny základních práv a svobod(dále jen "Listina") je zřejmé, že s tímto ustanovením Listiny jev souladu pouze ustanovení §76tr. ř., nikoli však již ustanovení§14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. Ta nemají užpovahu zajištění ve smyslu pořádkových opatření, ale ve svépodstatě sledují stejný účel jako ustanovení §76tr. ř.Jak zdůrazňuje navrhovatel, další setrvání na dualismu tétoprávní úpravy může vést a v praxi vede k dvojímu přístupu přizadržení. Jedním z nich je postup podle §76tr. ř., jenž jev souladu s Listinou, druhým pak postup podle §14 odst. 1 písm.d), e) zákona č. 283/1991 Sb., který však ve svém důsledku přiodděleném počítání lhůt podle zákona č. 283/1991 Sb. a lhůtuvedených v §76tr. ř. vede k jejich sčítání, a tím k porušenílhůty 24 hodin stanovené pro zadržení v čl. 8 odst. 3Listiny.Obsahová totožnost obou citovaných ustanovení zákona č.283/1991 Sb. a trestního řádu ve svém důsledku umožňujev případech, kde jsou dány podmínky pro zadržení podezřelého podle§76tr. ř., tohoto ustanovení nepoužít a zvolit místo tohozajištění podle §14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb.Zajištění podle naposledy citovaného ustanovení nemá vliv napočítání lhůt rozhodných pro posouzení včasnosti podaného návrhuna vzetí osoby zadržené do vazby podle §76 odst. 4, §77 odst.1 tr. ř., či včasnosti podaného návrhu na prodloužení lhůty trvánívazby podle §71 odst. 6tr. ř.Současná úprava zajištění podle §14 odst. 1 písm. d), e)zákona č. 283/1991 Sb. vzbuzuje podle mínění navrhovatelepochybnosti, neboť umožňuje obcházení ustanovení §76tr. ř., čímždochází k porušení ustanovení čl. 8 odst. 3Listiny. Úpravaprovedená ustanovením §76tr. ř. je dostatečná. Pro takovýtozávěr svědčí i nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 1996, sp. zn.IV. ÚS 246/96, v němž Ústavní soud vyslovil názor, že dojde-lik zajištění osoby podezřelé ze spáchání trestného činu, je třebalhůtu 24 hodin podle §14 odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb. včítat do24 hodinové lhůty pro zadržení podle trestního řádu.Ze všech uvedených důvodů se proto navrhuje zrušeníustanovení §14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb.Navrhovatel svůj původní návrh doplnil ve smyslu §63 zákonač. 182/1993 Sb., jakož i §95 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,v platném znění, svým podáním, které Ústavnímu soudu došlo dne11. března 1997. V něm uvedl následující skutečnosti.Zákonnou podmínkou pro rozhodnutí o prodloužení vazby podle§71 odst. 3tr.ř. je, že návrh na toto rozhodnutí byl příslušnýmpředsedou senátu (vrchním státním zástupcem) vrchnímu soududoručen nejpozději patnáct dnů před skončením příslušné lhůtytrvání vazby. Pokud návrh není tímto způsobem (resp. v této lhůtě)předložen, musí předseda senátu a v přípravném řízení státnízástupce podle §71 odst. 6tr. ř. propustit obviněného na svobodunejpozději den po uplynutí lhůty, na niž bylo trvání vazbyomezeno.V předmětné věci předseda senátu Krajského soudu v Brnědoručil Vrchnímu soudu v Olomouci návrh na prodloužení vazbyobviněného dne 9. 10. 1996. Při úzkém gramatickém výkladuustanovení §71 odst. 8tr. ř., z něhož vychází i rozhodnutípublikované pod č. 10/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisekve věcech trestních, lze do zmíněné patnáctidenní lhůty započítatzadržení J. M. jako podezřelého podle §76tr. ř., k němuž došlodne 24. 10. 1994, nikoli však již jeho zajištění podle §14 odst.1 písm. e) zákona č. 283/1991 Sb., k němuž došlo o den dříve.V takovém případě by dvouletá lhůta trvání jeho vazby končila 24.10. 1996 a návrh předsedy senátu Krajského soudu v Brně na jejíprodloužení by tedy byl podle §71 odst. 6tr. ř. podán včas.Nejvyšší soud, jakožto soud stížnostní, by proto musel z hledisekuvedených v §147 odst. 1tr. ř. přezkoumat důvodnost prodlouženívazby obviněného.Takový postup by však byl v rozporu s čl. 8 odst. 3Listiny,podle kterého zadržená osoba musí být nejpozději do 24 hodinpropuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu.Naproti tomu, kdyby se do lhůty pro zadržení, a tedy i dolhůty trvání vazby, započítávala též doba, po kterou byl obviněnýzajištěn podle §14 odst. 1 písm. e) zákona č. 283/1991 Sb., bylby tento návrh na prodloužení vazby podán opožděně. Obviněný byproto musel být podle již citovaného §71 odst. 6tr. ř. propuštěnna svobodu, aniž by byla zkoumána důvodnost jeho vazby, resp.podmínek §71 odst. 3tr. ř. pro její prodloužení.Ústavní (článku 8 odst. 3Listiny vyhovující) je podle názorunavrhovatele druhý z naznačených postupů, který je však zároveňv rozporu s ustanovením §71 odst. 8tr. ř., podle kterého se dovazby započítává jen zadržení, a contrario tedy nikoli zajištění.Neústavní ovšem není toto zákonné ustanovení, které do ryzeprocesního institutu vazby správně započítává jiný (předchozí)procesní institut zadržení, ale novela zákona č. 283/1991 Sb.,provedená zákonem č. 26/1993 Sb., posunující v §14 odst. 1 písm.d), e) pořádkový institut zajištění do trestněprocesní roviny.Nejvyšší soud, jakožto vrcholný článek soustavy obecnýchsoudů, je podle čl. 95Ústavy, oproti Ústavnímu soudu, zákonemvázán. Dojde-li k závěru, že zákon, jehož ustanovení má být přiřešení věci použito, je v rozporu s ústavním zákonem, nemůže přímoaplikovat tento ústavní zákon, ale předloží věc Ústavnímu soudu.Z uvedených důvodů se proto trestní věc J. M. předkládá Ústavnímusoudu s návrhem na zrušení ustanovení §14 odst. 1 písm. d), e)zákona č. 283/1991 Sb., neboť jeho důsledné respektovánía aplikace, tzn. v kontextu §71 odst. 8tr. ř., by jinak vedlyk neústavnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu.V písemném vyjádření k návrhu senátu Nejvyššího soudu,podaném dne 2. 4. 1997 předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu ČRve smyslu §69 zákona č. 182/1993 Sb., bylo konstatováno, žezadržení podle §76tr. ř. a zajištění podle §14 odst. 1 písm. d)a e) zákona č. 283/1991 Sb. jsou dva právní instituty, které seshodují pouze částečně. Osobu podezřelou ze spáchání trestnéhočinu může podle §76 odst. 1tr. ř. zadržet pouze vyšetřovatelv naléhavých případech, i když jí dosud nebylo sděleno obvinění,a to tehdy, je-li dán některý z důvodů vazby. K zadržení je přitomtřeba předchozího souhlasu státního zástupce. Bez takovéhosouhlasu lze zadržení provést, jen jestliže věc nesnese odkladua souhlasu předem nelze dosáhnout, zejména byla-li osobapřistižena při trestném činu anebo zastižena na útěku.Ve vyjádření se dále uvádí, že zajištění osoby, která bylapřistižena při spáchání trestného činu nebo na základěkriminalisticky doložených informací je podezřelá z přípravy,pokusu nebo spáchání trestného činu, může podle ustanovení §14odst. 1 písm. d) a e) zákona č. 283/1991 Sb. provést pouzepolicista.Poslanecká sněmovna respektuje názor Ústavního soudu obsaženýv nálezu ze dne 28. 11. 1996, sp. zn. IV.ÚS 246/96, podle kteréhov případě, že dojde k zajištění osoby podezřelé ze spáchánítrestného činu, je třeba lhůtu 24 hodin podle §14 odst. 3 zákonač. 283/1991 Sb. včítat do 24hodinové lhůty pro zadržení podle tr.ř. Pokud orgány činné v trestním řízení tímto způsobemnepostupují, je možné takovou praxi považovat za protiústavní.Z této skutečnosti, ani z částečně shodné úpravy zajištění podlezákona č. 283/1991 Sb. a zadržení podle tr. ř., však není možnéodvozovat protiústavnost ustanovení §14 odst. 1 písm. d) a e)zákona č. 283/1991 Sb.Zákon České národní rady č. 26/1993 Sb., kterým se měnía doplňují některé zákony v oblasti vnitřního pořádkua bezpečnosti, a o opatřeních s tím souvisejících, byl schválenpotřebnou většinou poslanců České národní rady dne 21. prosince1992, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádněvyhlášen.Za tohoto stavu věci, jak konstatuje účastník řízení, nutnovyjádřit stanovisko, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, žepřijatý zákon je v souladu s Ústavou a naším právním řádem. Je naÚstavním soudu, aby v souvislosti s podanou žádostí senátuNejvyššího soudu České republiky na zrušení ustanovení §14 odst.1 písm. d) a e) zákona č. 283/1991 Sb. posoudil ústavnost tohotozákona a vydal příslušné rozhodnutí.Základní podmínkou řízení o návrhu na zrušení zákona nebojeho jednotlivých ustanovení je zjištění, zda byl přijat a vydánústavně předepsaným způsobem, jak to ukládá Ústavnímu soudu §68odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Za tím účelem si Ústavní soudvyžádal od Poslanecké sněmovny těsnopisnou zprávu ze schůze Českénárodní rady, na které byla novela zákona č. 283/1991 Sb., tj.zákon č. 26/1993 Sb., projednávána a přijata. Z celkového počtuposlanců České národní rady, jenž činil ve smyslu čl. 103 odst.1ústavního zákona Národního shromáždění č. 143/1968 Sb.,o československé federaci, 200 poslanců, se projednání předmětnénovely dne 21. 12. 1992 zúčastnilo 106 poslanců. Pro přijetínávrhu novely se vyslovilo 96 poslanců, proti bylo 10 poslanců.Návrh byl tedy v souladu s ustanovením §24 zákona č. 35/1989 Sb.,o jednacím řádu České národní rady, ve znění platnémk 31.12.1992, přijat.II.V řízení o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovenízkoumá Ústavní soud obsah těchto právních aktů z hlediska jejichsouladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10Ústavy. Z tohoto hlediska se Ústavní soud zaměřil v prvé řadě nagenezi a podstatu návrhem napadených ustanovení §14 odst. 1 písm.d), e) zákona č. 283/1991 Sb.Návrhem napadená ustanovení zákona č. 283/1991 Sb. zní:§14 Zajištění(1) Policista je oprávněn zajistit osobu, kteráa) svým jednáním bezprostředně ohrožuje svůj život anebo životnebo zdraví jiných osob nebo majetek;b) se pokusila o útěk při předvedení podle §12 odst. 8 a §13odst. 5;c) na policejním útvaru slovně uráží jinou osobu nebo policistuanebo úmyslně znečišťuje či poškozuje zařízení nebo policejnímajetek;d) byla přistižena při spáchání trestného činu;e) na základě kriminalisticky doložitelných informací je podezřeláz přípravy, pokusu nebo spáchání trestného činu.(2) Pominou-li důvody zajištění, je policista povinen osobuihned propustit.(3) Zajištění může trvat nejdéle 24 hodin od okamžiku omezeníosobní svobody.Z listinných důkazů, které Ústavní soud doposud v dané věcishromáždil, třeba v prvé řadě vycházet z důvodové zprávy k zákonuč. 26/1993 Sb. Ta v souvislosti s §14 odst. 1 písm. d), e) pouzekonstatuje, že návrh novely tímto ustanovením jen doslovně přebíráúpravu, doposud obsaženou v §16 odst. 1 písm. c) a f) zákonaFederálního shromáždění č. 333/1991 Sb., o Federálním policejnímsboru a Sboru hradní policie (dále jen "zákon č. 333/1991 Sb.").Ani na základě těsnopisné zprávy o projednání vládního návrhuzákona č. 26/1993 Sb. Ústavní soud nedospěl k žádným dalšímzjištěním, jež by blíže osvětlovala jinak velmi skoupé odůvodněníbodu 7 návrhu, týkajícího se §14 odst. 1 písm. d), e).Pokud jde o důvodovou zprávu k zákonu č. 333/1991 Sb., jehožvládní návrh byl projednáván jako sněmovní tisk pod č. 701 v VI.volebním období FS ČSFR, ta rovněž neobsahuje žádné údaje, kteréby osvětlily důvody přijetí a pozdějšího převzetí inkriminovanýchustanovení. Je tomu tak proto, že dikce §16 odst. 1 vládníhonávrhu tohoto zákona ona písmena c) a f) vůbec neobsahovala. Podpísmenem c) se uvádělo: "...osobu, která byla přistižena přispáchání přestupku, je-li důvodná obava, že osoba budev protiprávním jednání pokračovat anebo mařit řádné objasněnívěci". Písmeno f) dikce tohoto ustanovení ve znění vládního návrhuzcela postrádá. Nicméně, vzdor navrhovanému znění citovanéhoustanovení, třeba přece jenom z předmětné důvodové zprávyvycházet. Ta totiž k §16 obecně konstatuje: "Osobu může policistazajistit při splnění zákonem taxativně stanovených podmínek. Tentoinstitut je třeba odlišovat od institutu zadržení a zatčení podletrestního řádu...".Rozdíl mezi původně vládou navrhovaným zněním §16 odst. 1zákona č. 333/1991 Sb. a dikcí, která byla nakonec přijata a z nížvycházela i návrhem napadená novela, tj. zákon č. 26/1993 Sb., byměl vysvětlovat těsnopisný záznam o projednání návrhu zákona č.333/1991 Sb., resp. návrh výborů branných a bezpečnostních nausnesení Sněmovny lidu a Sněmovny národů ke sněmovnímu tisku č.701, do něhož byly pojaty i výsledky projednání vládního návrhutohoto zákona ústavněprávními výbory obou sněmoven. Ze společnéhonávrhu výborů, z jeho bodu 20., se podává, že za písmeno b) třebavložit písmeno c), které zní: "c) byla přistižena při spáchánítrestného činu." Společný zpravodaj výborů Sněmovny lidu ve svémvystoupení k tisku č. 701 citovaný bod 20. návrhu usnesenínezmiňoval a zahrnul jej mezi ostatní, které komentoval jakoprosté doplnění či zpřesnění původního paragrafovaného zněnívládního návrhu zákona. Navrhovaná podoba znění textu písmene c)se zřejmě postupně formovala v rozpravě poslanců, když jedenz nich původně doporučoval v §16 odst. 1 písm. c) vládního návrhuvložit za slovo "přestupku" slova "nebo trestného činu".Pozměňovací návrh rozšíření pravomoci policisty blíže nezdůvodnil.Pokud jde o písmeno f), které mělo být rovněž doplněno zcela nadrámec původního vládního návrhu, o něm se společný návrhjmenovaných výborů nezmiňuje. Nicméně z těsnopisné zprávyo projednání tohoto návrhu zákona ve Federálním shromáždění sezjišťuje, že v průběhu rozpravy poslanců zazněl doplňující návrhk §16 odst. 1, a sice následujícího znění: "...navrhuji doplnitbod e) - na základě doložitelných informací je podezřeláz přípravy, pokusu nebo spáchání trestného činu." Bližšízdůvodnění citované doplnění rovněž postrádá. Tentýž pozměňovacínávrh byl posléze na doporučení navrhovatele a zpravodajůzpřesněn, jak plyne z celkového projednání a přijetí i ostatníchpozměňovacích návrhů, a to doplněním slova "kriminalisticky", abydoložitelnost byla jasná a neskýtala možnosti zneužití. Projednanýzákon byl poté jako celek ve znění vládního návrhu, jakoži společného návrhu výborů a ve znění schválených pozměňovacíchnávrhů schválen.Ke zjištění skutkového stavu věci, jmenovitě pokud jde o samupodstatu a okolnosti praktické aplikace návrhem napadenýchustanovení zákona č. 283/1991 Sb., Ústavní soud vyžádal "Zprávuo společném jednání komise zřízené policejním prezidentema poradního orgánu složeného ze zástupců správ Policie ČR" (dálejen "Zpráva"), které bylo věnováno též problematice zajištění osobpodle §14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. a podle §76tr. ř. Kromě zmíněné Zprávy připojil dožádaný státní orgán téžsvůj výklad pojmu "kriminalisticky doložitelné informace".Ve vlastní Zprávě je především konstatováno, že nálezÚstavního soudu č. 23/1997 Sb., z 28. 11. 1996 (sp. zn. IV. ÚS246/96) učinil průlom do ustálené praxe Policie ČR, státníchzástupců a soudů v rozhodování o zajištění podle §14 odst. 1písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. a o zadržení podle §76 odst.1 tr. ř. Do 24hodinové lhůty omezení osobní svobody (zadržení)podle §76 odst. 1tr. ř. se nezapočítávala 24hodinová lhůta,která často tomuto institutu předcházela, a to zajištění osobypodle §14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb., i kdyždůvod a účel jsou totožné. Nyní se započítává.Podle citovaného nálezu v případě zajištění osoby podezřeléze spáchání trestného činu je třeba lhůtu 24 hodin podle §14odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb. včítat do 24hodinové lhůty prozadržení podle §75, §76tr. ř., neboť opačný přístup ke vztahuzajištění podle §14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb.a zadržení podle §75, §76tr. ř., jak je zatím běžný v řízenípřed obecnými soudy, je podle názoru Ústavního soudu v rozporus článkem 8 odst. 3Listiny.V té návaznosti vydaný pokyn obecné povahy (dále jen "POP")č. 1/1997 nejvyššího státního zástupce přikazuje státním zástupcůma policejním orgánům, že do 24hodinové lhůty pro zadržení podletrestního řádu se započítává i lhůta, po kterou byla osobazajištěna podle §14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb.Citovaná Zpráva na tomto místě říká, že uvedený pokyn je v rozporus platným právem, k čemuž předestírá následující argumenty.Nelze pochybovat o tom, že osobní svoboda je zaručena (čl.8 odst. 1 Listiny). Ustanovení čl. 8 odst. 2Listiny pakdeklaruje, že nikdo nemůže být zbaven svobody jinak, než z důvodůa způsobem, který stanoví zákon. Existují dva zákony, které jsousoučástí právního řádu České republiky, stejné právní síly, avšakmající rozdílný účel, tj. umožňující omezit osobní svobodu.Prvním je trestní řád, jehož účelem je upravit postup orgánůčinných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitězjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni.Druhým je zákon č. 283/1991 Sb., jehož účelem je upravitpráva a povinnosti Policie ČR při plnění úkolů, které stanovítento zákon.Lze tedy konstatovat, uvádí Zpráva, že čl. 8 odst. 2Listinyje obecným zmocněním pro moc zákonodárnou k přijetí právní normyomezující osobní svobodu. Stejné zmocnění je pak zakotveno v čl.7 odst. 1 Listiny, a to ještě v obecnějším významu, než je tomuv čl. 8 odst. 2. Pokud jde o čl. 8 odst. 3Listiny, je zdezmocnění pro moc zákonodárnou k zákonné úpravě omezení osobnísvobody osoby nacházející se v určitém postavení, tj. osobypodezřelé nebo toho, kdo je obviněn ze spáchání trestného činu. Toje případ právě trestního řádu, konkrétně ustanovení §75 a §76.V této souvislosti je nutno klást důraz na použitý institutzadržení. Je to institut, zdůrazňuje Zpráva, který zná pouzetrestní řád. Omezit na svobodě jiného, ve zde stanovenýchpřípadech, mohou jen zde konkrétně uvedené subjekty. V případě §75 a §76 odst. 1tr. ř. je to vyšetřovatel. Odstavec 2 naposledycitovaného ustanovení dává možnost omezit osobní svobodu osobykomukoliv, když taková osoba byla přistižena při trestné činnostinebo bezprostředně poté, je-li to nutné ke zjištění jejítotožnosti, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazů. Použitývýraz "kdokoliv" lze oprávněně vyložit tak, že může jíti o policistu. Z tohoto pohledu jsou důvody k omezení osobnísvobody skutečně totožné jak v ustanovení §76 odst. 2tr. ř., takv ustanovení §14 odst. 1 písm. d) zákona č. 283/1991 Sb.Totožnost důvodů však nelze spatřovat v ustanovení §14 odst. 1písm. e) citovaného zákona. Naposledy zmíněné zákonné ustanovenípostihuje ty případy, kdy na základě kriminalisticky doloženýchinformací vyvstalo určité podezření, že určitá osoba spáchalaurčitý trestný čin. Taková osoba je policií požádána ve smysluustanovení §12 zákona č. 283/1991 Sb. o vysvětlení. Současněvyvstane nutnost ověřit určité údaje uváděné podezřelou osobounebo ověřit další skutečnosti (kriminalistickými metodami),respektive dovést věc do takového stadia, kdy je možno takovouosobu předat vyšetřovateli ke sdělení obvinění. K takovým úkonůmslouží institut zajištění. Omezení osobní svobody na základětohoto institutu je zákonné.Zpráva dále připouští, že §14 odst. 1 písm. d) zákona č.283/1991 Sb. je nadbytečný. Z důvodů, které jsou uvedeny shora,lze v takových případech použít ustanovení §76 odst. 2tr. ř.Pokud však jde o §14 odst. 1 písm. e) zákona č. 283/1991 Sb., mátoto ustanovení své opodstatnění a není v rozporu s Ústavou, jejížsoučástí je i Listina.Zpráva též zaujímá stanovisko k nálezu Ústavního soudu č.23/1997 Sb. Chápe jej jakožto rozhodnutí v konkrétní věci,v důsledku čehož nejde o nález obecně závazný.K argumentaci obsažené v nálezu Zpráva poznamenává, že čl.8 odst. 2, 3 Listiny, jež jsou základem, z něhož nález vychází, sepromítají do §75 a §76tr. ř. V jiném zákoně, tj. v zákoně č.283/1991 Sb. je také ustanovení, které se odvozuje od Listinya které dává zákonnou možnost omezení osobní svobody. Totoustanovení je v souladu s čl. 7 odst. 1Listiny, jak uvádídůvodová zpráva k §14 zákona č. 283/1991 Sb. Podle stanoviskaZprávy senát Ústavního soudu pravděpodobně nevzal tyto skutečnostipři zdůvodnění svého nálezu v úvahu. Ustanovení §14 odst. 1 písm.a) až e) zákona č. 283/1991 Sb. je účinné a je třeba i nadálepodle tohoto ustanovení postupovat.O tom, že se doba lhůty zajištění nezapočítává, hovoří zcelakonkrétně dva akty, jež zmiňuje Zpráva.V prvé řadě sama důvodová zpráva k zákonu č. 283/1991 Sb.k §14 říká: "Osobu může policista zajistit jen v taxativněstanovených případech. Tento institut nelze zaměňovat s institutemzadržení a zatčení podle trestního řádu a z tohoto důvodu nelzeslučovat lhůty, pokud dojde k zadržení nebo zatčení osobyv průběhu lhůty pro zajištění. Tento výklad koresponduje s čl. 7odst. 1 Listiny...".Dále se k tomuto problému cituje Sbírka soudních rozhodnutía stanovisek ve věcech trestních, 1995, 3, s. 114, judikát č.10/1995:"Pokud byla osobní svoboda podezřelého omezena jehozajištěním podle §14 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii Českérepubliky, ve znění dalších předpisů, nelze dobu tohoto zajištěnízapočítávat do doby zadržení obviněného podle příslušnýchustanovení trestního řádu. Lhůta 24 hodin, ve které je podle §77odst. 1 tr. ř. státní zástupce povinen zadrženou osobu odevzdatsoudu s návrhem na vzetí do vazby, počíná běžet až okamžikemzadržení obviněného podle §76 odst. 1tr. ř.".V závěru Zprávy k této problematice se doporučujeMinisterstvu spravedlnosti, aby vzhledem k výše uvedenémupřehodnotilo POP č. 1/97, který v současné formě zcela zjevněnerespektuje otázku neslučitelnosti lhůt vyplývajících z institutuzajištění podle §14 odst. 1 písm. d) a e) zákona č. 283/1991 Sb.a institutu zadržení podle §76 odst. 1tr. ř.Pokud jde o pojem "kriminalisticky doložitelné informace",použitý v §14 odst. 1 písm. e) zákona č. 283/1991 Sb., podlevýkladu Policejního prezidia MV sem patří zejména: použitíoperativně pátracích prostředků a operativní techniky ve smyslu§34 odst. 1 a §35 zákona č. 283/1991 Sb. a jejich průběžnévyhodnocování, ztotožnění osob, ohledání místa činu (včetnězpracování komplexní dokumentace), ohledání místa nálezu mrtvoly,její prohlídka a pitva, ohledání (předmětů, dokumentů, jakoži míst, která nejsou místem trestného činu), provedenía vyhodnocení balistické, toxikologické expertízy, lustracev policejních evidencích, rekognice (osob a věcí), prověrka alibi,součinnost s policejními sbory cizích států apod.Dne 4. 6. 1997 došlo Ústavnímu soudu, z iniciativy samotnéhoodesílatele, stanovisko Ministerstva vnitra k návrhu senátuNejvyššího soudu v předmětné věci. Toto stanovisko považujeÚstavní soud za další z listinných důkazů, neboť se nejedná anio stanovisko ve smyslu §42 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., jakbylo označeno, ani o vyjádření ve smyslu §69 citovaného zákona,protože Ministerstvo vnitra ve věci není účastníkem, ani vedlejšímúčastníkem (§28 cit. zákona).Ústy I. náměstka ministra vnitra se ve zmíněném materiálukonstatuje nesouhlas s názorem senátu Nejvyššího soudu. V prvéřadě je zdůrazněno, že zajištění osoby podezřelé z přípravy,pokusu nebo spáchání trestného činu anebo osoby přistižené přispáchání trestného činu může provést policista zcela samostatně,v intencích §14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb.Naproti tomu zadržení podezřelého z trestného činu může ve smyslu§76 odst. 1tr. ř. provést pouze vyšetřovatel. Oba právníinstituty se tedy shodují pouze částečně. Případné zrušenínapadených ustanovení zákona č. 283/1991 Sb. by, kromě jiného,vedlo v praxi k závěru, že policista by osobu podezřelou zespáchání trestného činu mohl pouze zadržet, a to jen na pokynvyšetřovatele a jen v případech, kdy jsou dány důvody vazby. To bypak ve svých důsledcích vedlo ke značnému ztížení vyšetřování.Podle názoru Ministerstva vnitra částečně shodná úprava omezeníosobní svobody v trestním řádu a v zákoně č. 283/1991 Sb. siceumožňuje sčítání 24hodinových lhůt daných v obou zákonech, cožmůže odporovat čl. 8 odst. 3Listiny, ale samo o sobě toneodůvodňuje závěr o neústavnosti napadených ustanovení zákona č.283/1991 Sb. V případě, že by Ústavní soud vyhověl návrhu a §14odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. zrušil, bude nezbytné,říká materiál Ministerstva vnitra, stanovit patřičnou lhůtuúčinnosti příslušného nálezu tak, aby bylo možno připravitpříslušnou právní úpravu, která umožní policejním orgánům zadržetosobu podezřelou i v jiných případech, než které upravuje §76odst. 1 tr. ř. Za přiměřenou se považuje lhůta jednoho roku.Konečně se dává Ústavnímu soudu v úvahu, aby v souvislostis projednáváním dané věci zvážil obecnou dostatečnost lhůtystanovené v čl. 8 odst. 3Listiny.III.Podle názoru Ústavního soudu třeba hledat odpověď na základníotázku, od níž se odvíjí další řešení případu. Touto otázkou jedosah čl. 8 odst. 3Listiny ve srovnání se záběrem a reálnoupodstatou §14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb., resp.problém návaznosti běžné zákonné úpravy na úpravu ústavněprávní,představovanou citovaným článkem Listiny. Jinými slovy řečeno,jedná se o to, zda běžný zákon, předpokládaný Listinou, nevybočujez hlediska právně odvětvového předmětu své regulace mimo rámecnaznačený ústavněprávním předpisem. V té souvislosti třeba dodat,že Listina je koncipována jako bezprostředně platný pramen práva,kdy práv v Listině obsažených se lze domáhat přímo na základěznění jejích ustanovení. Výjimku z této zásady představuje pouzeustanovení čl. 41 odst. 1, které omezuje bezprostřední aplikaciListiny v otázkách některých sociálních práv tak, že podmiňujedovolání se těchto práv prováděcí zákonnou úpravou. Z uvedenéhoa contrario plyne, že základní právo obsažené v čl. 8 odst. 3Listiny pod právní režim čl. 41 odst. 1Listiny nespadá. Lze se hotedy dovolávat přímo na základě znění čl. 8 odst. 3Listiny,přičemž případné zákony, pokud se tohoto práva dotýkají, nemohoutím spíše překročit hranice, které stanoví Listina, v danémpřípadě čl. 8 odst. 3.Ve smyslu ustanovení čl. 8 odst. 3Listiny obviněného nebopodezřelého z trestného činu je možno zadržet jen v případechstanovených v zákoně. Zadržená osoba musí být ihned seznámenas důvody zadržení, vyslechnuta a nejpozději do 24 hodin propuštěnana svobodu nebo odevzdána soudu. Soudce musí zadrženou osobu do24 hodin od převzetí vyslechnout a rozhodnout o vazbě, nebo jipropustit na svobodu.Listinou použité termíny "obviněný", "podezřelý z trestnéhočinu" a "zadržení" nepochybně naznačují, že podrobnější právníúprava omezení osobní svobody osob v naznačeném procesnímpostavení spadá právně odvětvově do trestního práva procesního.Dokladem toho jsou ustanovení §75 a §76tr. ř., kdy prvé z nichpojednává o zadržení obviněného vyšetřovatelem, druhé o zadrženíosoby, jíž dosud nebylo sděleno obvinění (§160 odst. 1tr. ř.),tj. podezřelého rovněž vyšetřovatelem, nebo kýmkoliv za podmínekzvláště stanovených v §76 odst. 2tr. ř. Má-li být respektovánčasový limit zadržení, uvedený výslovně v čl. 8 odst. 3Listiny,musí jej jako výlučný stanovit pouze a jen trestněprocesní právnípředpis, tedy trestní řád. Jen tak může být garantovánonepřekračování stanovené časové hranice. Ustanovení §14 odst. 1písm. d) a e) zákona č. 283/1991 Sb. však vytvořilo formálněprávně (nominálně) další "prostor" pro omezení osobní svobody,nikoliv sice obviněného, nýbrž osoby podezřelé, resp. přistiženépři spáchání trestného činu či podezřelé na základěkriminalisticky doložitelných informací z přípravy, pokusu čispáchání trestného činu. V tomto bodě tak citované ustanovenízákona č. 283/1991 Sb.vybočilo z ústavněprávního rámce, který bymělo jakožto navazující zákonná úprava respektovat a jejž vymezuječl. 8 odst. 3 a čl. 41 odst. 1 (per argumentum a contrario)Listiny. Zákon č. 283/1991 Sb. není totiž pramenem trestního právaprocesního jako trestní řád, nýbrž formou práva správního, resp."policejního". Jako takovému nepřísluší uvedenému zákonureglementovat materii jinou než právě správně - policejní.Stane-li se tak, a dokladem toho jsou napadená ustanovení §14odst. 1 písm. d), e) zákona č.283/1991 Sb., jde o právní úpravuústavně nekonformní, byť z legislativně-technického hlediskapřípustnou, protože citované ustanovení je nepřímou noveloutrestního řádu.Skutečnost, že §14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991Sb. odporuje čl. 8 odst. 3Listiny, je dokumentována též tím, žepostup při omezení osobní svobody podle naposledy citovanéhoustanovení předpokládá, neodpadnou-li důvody zadržení, že zadrženáosoba bude odevzdána soudu. Naproti tomu z §14 odst. 2 zákona č.283/1991 Sb. (per argumentum a contrario) takováto relace směremk soudní pravomoci neplyne, přestože zajištění podle napadenéhozákonného ustanovení je svou podstatou zadržením ve smyslu čl. 8odst. 3 Listiny.V té souvislosti třeba počítat s námitkou, podle níž je kezrušení navrhované ustanovení §14 odst. 1 písm. d), e) zákona č.283/1991 Sb. ustanovením, které, aniž by bylo zrušeno pro jehoneústavnost, lze interpretovat a aplikovat i ústavně konformnímzpůsobem. Ústavní soud ve svém nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 48/95 v ténávaznosti vyslovil: "V situaci, kdy určité ustanovení právníhopředpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna jev souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl.10 Ústavy České republiky a druhá je s nimi v rozporu, není dándůvod zrušení tohoto ustanovení. Při jeho aplikaci je úkolem soudůinterpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem."Ústavní soud má za to, že citovaný judikát je nepochybný,pokud sama podstata napadeného zákonného ustanovení není v rozporus Ústavou (jako tomu bylo právě v předmětné věci) a je-li ve hřepouze a jen výklad takového ustanovení, jakož i navazující jehoaplikace. Ilustrováno též na trestněprocesních ustanoveních, lzeuvést příklad §75 a §76tr. ř., jež jsou samy o sobě v souladus Ústavou. Tato ustanovení je možné aplikovat ústavně i neústavně.V tomto druhém případě tak, že nejprve užije vyšetřovatel §76odst. 1 a poté §75. Takováto interpretace a aplikace by zajisténeodůvodnila zrušení např. §76tr. ř.Napadá-li však návrh zákonné ustanovení, které svým obsahem,svou podstatou vybočuje z ústavněprávního rámce, jak bylo dovozenoshora ohledně §14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb.,a které může být vykládáno a aplikováno obojím způsobem (ústavněkonformně i nekonformně),potom nezbývá než ono ustanovení zrušit.Jedině tak lze v praxi vyloučit i jeho neústavní užití. Spoléhat,že jej příslušné orgány vyloží a aplikují pouze v rámci Ústavy,když se nabízí interpretace a aplikace účelová, jež je ve svémdůsledku neústavní, znamená rezignovat na funkci Ústavního soudujakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83Ústavy ČR).Jak již uvedeno, Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR je tohonázoru, že ani z částečně shodné úpravy zajištění podle zákona č.283/1991 Sb. a zadržení podle trestního řádu nelze odvozovatprotiústavnost §14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb.Naproti tomu podle názoru Ústavního soudu právě toto, byť i jenčástečné překrytí obou právních úprav, je důvodem neústavnostiúpravy v zákoně č. 283/1991 Sb., neboť znamená přesah mimo rámecčl. 8 odst. 3Listiny.Závěru, že napadené ustanovení zákona č. 283/1991 Sb.vybočuje z ústavního rámce čl. 8 odst. 3Listiny, svědčíi důvodová zpráva k zákonu, který byl posléze přijat pod č.333/1991 Sb. Přestože původní dikce §16 odst. 1 písm. c), f)vládního návrhu neobsahovala znění dnešního §14 odst. 1 písm. d),e), již tehdy bylo zdůrazňováno, že institut policejního zajištěnítřeba odlišovat od zadržení a zatčení podle trestního řádu. Pokudpak zákon č. 26/1993 Sb. rozšířil záběr §14 odst. 1 zákona č.283/1991 Sb. v podstatě o trestněprocesní instituty, neznamenaloto nic jiného než přesah z úpravy dané v §76tr. ř., konformnís čl. 8 odst. 3Listiny, do úpravy správněprávní, která sev důsledku toho z dosahu čl. 8 odst. 3Listiny vymkla. Dlužnopřipomenout, že při projednávání původní dikce §16 zákona č.333/1991 Sb. ve Federálním shromáždění,tj. v červenci 1991,a zejména pak návrhu novely (tj. zákona č. 26/1993 Sb.) v prosinci1992, nebyl aspekt ústavnosti, resp. neústavnosti vůbec sledován,ačkoliv v té době již nabyl účinnosti ústavní zákon č. 23/1991Sb.(dne 8.2.1991), jímž se uvozovala Listina základních práva svobod, tedy i její čl. 8 odst. 3.Faktem zůstává, a toho si je Ústavní soud vědom, že lhůtaomezení osobní svobody uvedená v citovaném článku Listiny, zejménata, která zavazuje jiné orgány než soudní, svou absolutníkrátkostí (zvláště ve srovnání s právními úpravami některýchjiných států, kde zpravidla neklesá pod dva dny) působí dvojsečně.Na jedné straně sice chrání osobní svobodu člověka protineúměrnému jejímu omezení, avšak na straně druhé omezuje právozadrženého podezřelého na obhajobu obhájcem ve smyslu §76 odst.3, 6 tr. ř., kdy právě pro její krátkost je mnohdy nereálnéobhájce dostihnout. Zároveň je mimo diskusi, že lhůta 24 hodin jev uvedeném kontextu nedostatečná pro náležitou dokumentaci trestnívěci tak, aby bylo možné zahájit trestní stíhání, jde-lio zadržení podezřelého. Je ovšem evidentní, že není v pravomociÚstavního soudu tento zásadní problém řešit, neboť to je úkolvýlučně ústavodárce.Také Zpráva připouští, že důvody k omezení osobní svobodypodle §76 odst. 2tr. ř. a §14 odst. 1 písm. d) zákona č.283/1991 Sb. jsou totožné a že tedy naposledy citované ustanoveníje nadbytečné. Jinými slovy se tak rovněž potvrzuje vybočení §14odst. 1 písm. d) zákona č. 283/1991 Sb. z rámce čl. 8 odst. 3Listiny. Pokud je však Zpráva toho názoru, že takováto shoda nenína úrovni §76 odst. 2tr. ř. a §14 odst. 1 písm. e) zákona č.283/1991 Sb., nelze s tímto názorem souhlasit. Podle míněníÚstavního soudu existuje styčný bod obou zákonných ustanovenív tom, že podezřelého z trestného činu je možné zadržet ve smyslu§76 odst. 2tr. ř. nanejvýše bezprostředně po spáchání trestnéhočinu (za splnění další podmínky), kdežto podle §14 odst. 1 písm.e) zákona č. 283/1991 Sb. tak lze učinit kdykoliv poté, ne pouzebezprostředně. Případná námitka, jež do jisté míry zaznělai v materiálu Ministerstva vnitra, že zadržení podezřelého,nikoliv však při činu či poté, spadá pod §76 odst. 1tr. ř. a žetedy nepřichází v úvahu srovnání citovaného ustanovení zákona č.283/1991 Sb. s §76 odst. 2tr. ř., není namístě. Jedná se totižo to, že smysl má především, srovnává-li se omezení osobní svobodypodle trestního řádu a zákona č. 283/1991 Sb., pokud tak můžeučinit podle obou zákonů policista coby jedna a tatáž osoba, neboťv tomto bodě zdvojená právní úprava vytváří cestou naposledyuvedeného zákona prostor pro neústavní postup a to ve smyslu §76odst. 1 tr. ř. není možné, neboť zde je oprávněným subjektem pouzevyšetřovatel policie, nikoliv též pouhý policista. Na druhé straněje však možné, že postupu vyšetřovatele podle §76 odst. 1tr. ř.bude předcházet postup policisty podle §14 odst. 1 písm. e)zákona č. 283/1991 Sb.Zpráva též naznačuje argumentaci, odůvodňující podle jejíhonázoru ústavnost §14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb.V té návaznosti se totiž dovolává čl. 7 odst. 1 a čl. 8 odst. 2Listiny. Na tomto místě třeba znovu připomenout, že policejnízajištění osoby přistižené při spáchání trestného činu, nebopodezřelé z již dříve spáchané přípravy, pokusu nebo dokonanéhotrestného činu, je svou podstatou reálně institutem trestníhopráva procesního. Jako takové spadá pod čl. 8 odst. 3Listiny,tedy pod ustanovení speciální, mající přednost před čl. 7 odst.1 Listiny. Pokud je zákon č. 283/1991 Sb. z dosahu tohotospeciálního ustanovení nominálně vyjmul, a tím založil jehoneústavnost, jak má Ústavní soud za to, nelze dost dobře následnějeho ústavnost "dohánět" odvoláním na obecný čl. 7 odst. 1Listiny. V podstatě totéž platí i ve vztahu k čl. 8 odst. 2Listiny, nakolik je chápe Zpráva jako ústavní základ návrhemnapadeného ustanovení zákona č. 283/1991 Sb.Kromě kolize napadeného ustanovení §14 odst. 1 písm. d), e)zákona č. 283/1991 Sb. s čl. 8 odst. 3Listiny zkoumal Ústavnísoud, jak mu to ukládá §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., téžmožný nesoulad s jinými ústavními zákony, resp. Ústavou, jakoži s mezinárodními smlouvami ve smyslu čl. 10Ústavy.Z tohoto hlediska soustředil svoji pozornost v prvé řadě načl. 1Ústavy. Nezbytným předpokladem právního státu, o němžcitované ustanovení hovoří, je právní jistota, souvisejícís požadavkem stability práva a zákonnosti právotvorby. Nutnoupodmínkou právní jistoty je kromě jiného jasnost (určitost)právních norem. Jak již konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu,sp. zn. Pl. ÚS 9/95, neurčitost některého z ustanovení právníhopředpisu nutno považovat za rozpornou s požadavkem právní jistotya tudíž i právního státu (čl. 1Ústavy) toliko tehdy, jestližeintenzita této neurčitosti vylučuje možnost stanovení normativníhoobsahu daného ustanovení i pomocí obvyklých interpretačníchpostupů. Dikce, kterou nabízí zejm. §14 odst. 1 písm. d) zákonač. 283/1991 Sb., je z daného pohledu, jakož i ve srovnání sezněním §76 odst. 2tr. ř., natolik obecná a neurčitá, že aninapř. extenzivním jejím výkladem nelze dospět k jasným hranicímaplikace tohoto ustanovení. Výraz "přistižena při spáchánítrestného činu" může bez dalších zpřesňujících podmínek zahrnovatrelativně široké spektrum situací a vytvářet tak poměrně širokýprostor pro užití tohoto ustanovení policistou, a tím samými právní nejistotu adresátů této právní normy, tj. osob v danésouvislosti zajištěných. Ke stejnému závěru lze dospět, pokud bybyl užit výklad kupř. i doslovný, jenž ve spojení s termínem"spáchání trestného činu" bez dalšího znamená rovněž jistouneurčitost napadeného ustanovení, resp. tím samým i relativněširoký obtížně vymezitelný rámec jeho užití. Lze tedy konstatovat,že návrhem napadené ustanovení je v rozsahu jeho písm. d)v rozporu též s čl. 1Ústavy.Pokud jde o Listinu, kromě čl. 8 odst. 3 spatřuje Ústavnísoud neústavnost napadených ustanovení zákona č. 283/1991 Sb.ještě v jejich kolizi s čl. 4 odst. 4Listiny. Odstavec druhýtohoto ustanovení dovoluje, aby meze základních práv a svobod bylyza podmínek stanovených Listinou upraveny pouze zákonem. V duchuodstavce čtvrtého téhož článku potom při používání ustanovenío mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstatya smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům,než pro které byla stanovena. Představuje-li však ustanovení §14odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. určité omezení (meze)osobní svobody, potom stanovení těchto omezení v citovaném zákoně,vedle příslušných ustanovení trestního řádu (§75, §76), umožňujejejich případné zneužití v rozsahu, který jde nad rámec čl. 8odst. 3 Listiny, tedy zneužití k účelům jiným, než pro které mělya mohly být tyto meze správně v zákoně č. 283/1991 Sb. stanoveny.Jedná se totiž o to, že zmíněný zákon může sledovat z hlediskasvého účelu jen cíle správně - policejní, nikoliv trestněprocesní.Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve zněníprotokolů č. 3, 5 a 8, vyhlášená pod č. 209/1992 Sb. (dále jen"Úmluva"), jakož i protokolů č. 9, 10 a 11 připouští ve svém čl.5 odst. 1 písm. c) zákonné jiné zbavení svobody osoby za účelempředvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření zespáchání trestného činu. Ve smyslu odstavce 3 téhož ustanovenírovněž každý, kdo je jinak zbaven svobody v souladu s ustanovenímodstavce 1 písm. c) tohoto článku, musí být ihned předveden předsoudce nebo jinou úřední osobu zmocněnou zákonem k výkonu soudnípravomoci a má právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěnběhem řízení.Pod citovaná ustanovení patrně spadá a je s ním konformní §76tr.ř., neboť ten předpokládá procesní postup ve formě výkonusoudcovské pravomoci navazující na samotné zadržení (srov. odst.4 ). Totéž platí pro ustanovení §75tr. ř. Naproti tomu napadenáustanovení zákona č. 283/1991 Sb. s takovouto relací nepočítají(viz §14 odst. 2 per argumentum a contrario), v důsledku čehožvybočují z rámce Úmluvy. Tento fakt tedy potvrzuje, že §14 odst.1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. je v rozporu s čl. 5 odst.1 písm. c), odst. 3 Úmluvy.O nutnosti soudní kontroly provedeného zajištění, má-lipovahu trestněprocesního zadržení, kdy tato nutnost plynez podstaty čl. 5 odst. 1 písm. c), odst. 3Úmluvy, svědčíi příslušná judikatura štrasburských instancí. Tak např. ve věciIrsko c/a Spojené království (1978, ser. A, č. 25, §196) Soud vesvém rozhodnutí konstatoval, že čl. 5 odst. 1 písm. c) dovolujezbavit někoho svobody jen za účelem předvedení před příslušnýsoudní orgán. V rozhodnutí Soudu ve věci De Wilde et al. c/aBelgie (1971, ser. A, č. 12, §71) je vysloven názor, že podle čl.5 odst. 1 písm. c) může být osoba zatčena a držena v detenci jenza účelem předvedení před příslušný soudní orgán. Toto stanoviskoSoudu stále platí a bylo vyřčeno v dalších rozhodnutích ( Engel etal. c/a Holandsko, 1976, ser. A, č. 22, §58, De Jong et al. c/aHolandsko, 1984, ser. A, č. 77, §44 aj.).Mezinárodní pakt o občanských a politických právech,vyhlášený pod č. 120/1976 Sb. (dále jen "Pakt") v čl. 9 odst. 3předpokládá, že každý, kdo je zadržen na základě obviněníz trestného činu, musí být neprodleně předveden před soudce nebojiného úředníka, který je zákonem zmocněn vykonávat soudcovskoupravomoc, a má právo na trestní řízení v přiměřené době nebo napropuštění. Přitom výrazem "obvinění z trestného činu" nelzepatrně rozumět obvinění jen v technickém smyslu, tzn. podlevnitrostátního trestního práva procesního (§160 odst. l , §75tr. ř.). Zahrnout třeba i podezření z trestné činnosti.Podobně jako Úmluva, i Pakt vyžaduje zmíněnou relaci mezizadržením (zajištěním) a navazující soudcovskou pravomocí,kterážto souvislost v §14 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 zákona č.283/1991 Sb. chybí. Proto je napadené ustanovení v rozporu i s čl.9 odst. 3 Paktu.IV.Vzhledem k výsledkům právního rozboru, který byl provedenv části III., má Ústavní soud za to, že ustanovení §14 odst. 1písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. je třeba podle §70 odst. 1zákona č. 182/1993 Sb. pro jeho rozpor s čl. 1Ústavy, čl. 4 odst.4 a čl. 8 odst. 3Listiny, čl. 5 odst. 1 písm. c), odst. 3Úmluvya čl. 9 odst. 3 Paktu zrušit. Vzhledem ke zřejmé potřebělegislativního řešení otázky zadržení podezřelého důsledněv trestním řádu, jakož i ústavně konformním způsobem, se zároveňpodle §70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. odkládá denvykonatelnosti nálezu na 1. července 1998.Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.V Brně dne 2. července 1997
ODLIŠNÉ STANOVISKOsoudců JUDr. V.K. a JUDr. V.P. k nálezu ve věci návrhu Nejvyššíhosoudu ČR na zrušení ustanovení §14 odst. 1 písm. d) a e) zákonač. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění zákona č. 26/1993 Sb.Odlišné stanovisko se týká interpretace pojmu "zajištění" vevýše uvedeném ustanovení ve vztahu k pojmu "zadržení" dle §76trestního řádu ve věci Pl. ÚS 2/97, které činí lhůtu 24 hodinpodle čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nereálnou.Dle našeho názoru je z hlediska Ústavy ČR možný i jiný výkladpojmu "zajištění" v případě písm. d) a e) §14 odst. 1 zákona č.283/1991 Sb., v platném znění, a to takový, který by přiměřenějiodpovídal ústavním předpisům i potřebám života.Vyjděme z toho, jakým způsobem definuje, tj. jakými pojmovýmináležitostmi, pojem "zadržení" vybavuje §76 trestního řádu.Zadržení je definováno předně jako opatření, které činívyšetřovatel (nikoli policista) a to zpravidla po předchozímsouhlasu státního zástupce. Zadržení je realizovatelné dále pouzetehdy, je-li dán některý z důvodů vazby. Konečně pak vyšetřovatel,který zadržení provedl, provede určité úkony, jež jsou přizadržení zákonem v odstavci 3 a dalších §76 trestního řádupředepsány, zejména sepíše protokol a předá protokol se záznamemo sdělení obvinění a další důkazy státnímu zástupci. To vše učiníbez odkladu, aby nejpozději do 24 hodin od tohoto zadržení mohlabýt osoba předána soudu. Institut zadržení realizuje vyšetřovateltedy poté, co byla dotyčná osoba policejním orgánem zajištěna (§14 zák. 283/1991 Sb.) anebo kýmkoli, za podmínek §76 odst. 2trestního řádu omezena na osobní svobodě a předána vyšetřovateli.Institut "zajištění" dle §14 odst. 1 písm. d) a e) cit.zákona je naproti tomu spjat s náležitostmi, jež jsou odlišné.Zajištění provádí policista (nikoli vyšetřovatel) a ke svémuzákroku nepotřebuje předchozího souhlasu jiného orgánu.O zajištění sepíše pouze úřední záznam. Toto policejní zajištěnímůže trvat do 24 hodin a počítá se "od okamžiku omezení osobnísvobody" (§14 odst. 3 zák. č. 283/1991 Sb., v platném znění).U zadržení je naproti tomu lhůta stanovena "do 24 hodin od tohotozadržení", tedy od předání osoby vyšetřovateli.Kdybychom chápali zajištění v případě §14 odst. 1 písm.d) a e) "ve skutečnosti jako zadržení" dle nálezu Ústavního soudusub. č. 23/1997 Sb., anebo jako "obsahově totožné" (dle návrhuNejvyššího soudu v předmětné věci), znamenalo by to, že při plnémvyužití lhůty 24 hodin zajišťujícím policistou a za předpokladu,že se zajištění interpretuje jako zadržení, vyšetřovateli nezbudežádná lhůta k provedení úkonů, k nimž je zákonem povinován, kromějediného, totiž toho, že by musel zadrženou osobu propustit nasvobodu, nebyla-li řádně (tj. po splnění předepsaných úkonů)předána soudu.Také omezení osobní svobody "kýmkoli" za podmínek §76 odst.2 trestního řádu nelze chápat jako zadržení dle §76 odst. 1trestního řádu. Kýmkoli se nemíní policista, neboť "kdokoli" jepovinen přistiženou osobu ihned předat vyšetřovateli nebopolicejnímu orgánu, který osobu zajistí a po splnění úkonů s tímspojených předá vyšetřovateli. Ustanovení §76 odst. 2 trestníhořádu je obsahově shodné s §127 německého trestního řáduo "předběžném zajištění" (vorläufige Festnahme), které se takénepočítá do lhůt a přikazuje komukoli přistiženou osobu ihnedpředat policejnímu orgánu.V odlišné charakteristice a definici "zadržení" a "zajištění"v obou uvedených zákonech nevidíme ani důvod, ale dokonce animožnost interpretovat §14 odst. 1 písm. d) a e) jako "veskutečnosti zadržení" dle §76 trestního řádu ("ve skutečnosti"znamená "de facto" nebo i "de iure" ?). Po našem soudu nenísmyslem cit. §14 vymezení hranic "pořádkového účelu" izolovaně od"trestněprávních účelů", ale výčet případů, při nichž policistasmí přikročit k zajištění osob. Zajištění samo však svou povahoua úkony, které musí být splněny, není pojmově identické sezadržením dle trestního řádu a má vůči němu povahu předběžnéhoopatření. Úvahy o posunutí zajištění do trestněprávní rovinya z toho vyvozovaný závěr, že ve zmíněných případech [písm.d) a e)] zákonem stanovené zajištění nemá být chápáno jakozajištění, ale jako určitá forma (pojmově odlišného) zadržení, jdepříliš daleko, protože Ústavní soud svým nálezem nerušil, alepřeinterpretoval ustanovení zákona záměnou právních institutůa tím se vlastně stal více než "negativním", totiž "pozitivním"zákonodárcem.Ve skutečnosti nejde o spekulaci o pořádkových čitrestněprávních rovinách, ale o ústavní záruky, totiž zřetelnévymezení kdo, kdy, komu, za jakých podmínek a na jak dlouho můžeomezit osobní svobodu. Z hlediska ústavně právního není podstatné,zda je sledován pořádkový nebo trestněprocesní účel, ale to, zdasporná ustanovení jsou v souladu s ústavními zárukami osobnísvobody, zda jsou minimálním zásahem státu, potřebným k dosaženíobecně prospěšného cíle, avšak také to, zda jsou prostředkem,který je ve stanovených dimenzích také splnitelnýa uskutečnitelný: ultra vires nemo posse tenetur.Ústavní záruky se v České republice, avšak vesměs i vevětšině ústav států Evropské unie formulují se zaměřením na případzatčení a případ zadržení (pokud se některé ústavy neomezují pouzena obecný příkaz, že omezení osobní svobody je možné jen nazákladě zákona). Při úvaze o přiměřenosti lhůt je třeba poukázatznovu na zásadu, že nikdo nesmí být nucen k tomu, co přesahujejeho síly a možnosti - to platí stejně o jednotlivci jako o státu.Proto také časové lhůty a limity, poskytnuté státním orgánům prourčité úkony a určitá opatření, jež se mohou nazývat "zajištěním"nebo "zadržením", musí být takové, aby byly splnitelné.Úprava těchto otázek v ústavách států Evropské unie vycházívesměs z kumulace lhůt předběžného policejního zajištěnía zadržení a dospívá k součtu 48 resp. 72 hodin pro ty úkony,které jsou spojeny se zbavením osobní svobody, a jež musípředcházet předání osoby soudci k rozhodnutí o vazbě anebopropuštění. Tak např. podle rakouské ústavy (ústavní zákon z 29.11. 1988 o ochraně osobní svobody) může být osoba zatčena přitrestném činu i bez soudního příkazu, avšak nejpozději předuplynutím 48 hodin musí být propuštěna nebo předána soudu. NěmeckýZákladní zákon v čl. 104 odst. 2 stanoví, že "policie nesmíz vlastní moci držet nikoho v policejní vazbě (in eigenemGewahrsam) déle, než do konce dne následujícího po zadržení"a dále (čl. 104 odst. 3), že "...každý, kdo byl předběžně zadrženpro podezření z trestného činu, musí být nejpozději den pozadržení předveden k soudci..".Jestliže čl. 8 Listiny základních práv a svobod stanovív odst. 3 podmínky zadržení a povinnost zadrženou osobu nejpozdějido 24 hodin buď propustit anebo odevzdat soudu, není důvodu chápatpojem "zadržení" jinak, než to odpovídá jeho náležitostemupřesněným v §76 trestního řádu. Lhůtu pro zadržení je třeba vevšech případech chápat jako lhůtu, která počíná běžet předánímosoby vyšetřovateli. Jestliže pak by se "zajištění" ve smyslu §odst. 1 písm. d) a e) zák. č. 283/1991 Sb. přestalo chápat jako"zadržení" ve smyslu §76 trestního řádu, bylo by třeba i lhůtystanovené u obou těchto institutů na 24 hodin počítat odděleně.Tím by vznikl jednak úhrnný časový prostor 48 hodin a jednak lhůtastanovená čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod v případězadržení by byla splnitelná.Tak by bylo možné interpretovat lhůty a časové limity prostátní orgán způsobem, který odpovídá evropským zvyklostem, našíListině základních práv a svobod i reálným možnostem policejnícha vyšetřovacích orgánů. Zrušení napadených ustanovení čl. 14zákona č. 283/1991 Sb. v platném znění se v důsledku toho nejevíjako nutné z hlediska Listiny základních práv a svobod, protožeshora naznačená interpretace článku 8 odst. 3 citované Listiny jeústavně konformní. Pokud jde o posouzení ustanovení článku 14napadeného zákona z hlediska Úmluvy o ochraně lidských práva základních svobod, máme za to, že jde o předpis, který je spíšev předcházejících bodech odst. 1 (zejména v bodě c) předpisemsporným se zřetelem na čl. 5 Úmluvy, jež připouští zbavení osobnísvobody (tudíž i "zajištění") pouze v taxativně vymezeném počtupřípadů, které mají vesměs přímou souvislost pouze s věcmitrestními a ve vztahu k článku 14 napadeného zákona stanovíkritéria pro zajištění přísněji a přesněji.V Brně 2. července 1997ODLIŠNÉ STANOVISKOsoudce JUDr. P.H., podané dle §14 zákona č. 182/1993 Sb.k odůvodnění nálezu Ústavního soudu ve věci návrhu Nejvyššíhosoudu na zrušení ustanovení §14 odst. 1 písm. d), e) zákona č.283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění zákona č.26/1993 Sb.Odlišné stanovisko podané k odůvodnění nálezu, přijatéhovětšinovým votem, se zakládá na následujících důvodech:I.Právní institut zajištění dle §14 odst. 1 písm. a) až c)zákona o Policii České republiky plní účel pořádkového opatřenív oboru správního práva. Naproti tomu zajištění dle písm. d) a e)citovaného zákonného ustanovení nutno ve shodě s většinovým votemchápat jako institut, jenž plní svůj účel v oboru trestního právaprocesního.Srovnání napadených ustanovení policejního zákona s §76 tr.ř. ukazuje několik rozdílů v jejich funkcích. Zadržení ve smyslu§76 odst. 1 tr. ř. je institutem, jehož uplatnění přicházív úvahu pouze tehdy, jestliže je dán předpoklad důvodnosti vazby,což ale není podmínkou v případě zajištění dle §14 odst. 1 písm.d), e) policejního zákona.Jiným je pak rozdíl mezi uvedenými ustanoveními zákonao Policii České republiky a §76 odst. 2 tr. ř. V daném případě jesmyslem uvedeného ustanovení stanovit lex specialis ke skutkovépodstatě trestného činu omezování osobní svobody (§231 tr. z.)a umožnit veřejnosti i omezením osobní svobody jiného bránittrestné činnosti (a to za zákonem přesně omezených podmínek). Jižz jejich výčtu lze bez jakýchkoli pochybností dovodit, že sev žádném případě nejedná o normu, regulující postup policie (kdyžuvedené ustanovení stanoví osobě, jež omezila osobní svobodu osobyjiné, přistižené při trestném činu nebo bezprostředně poté, předattuto osobu ihned vyšetřovateli nebo policejnímu orgánu). Jeskutečně s podivem, když dle "Zprávy o společném jednání komisezřízené policejním prezidentem a poradního orgánu složeného zezástupců správ Policie České republiky" (jejíž obsah je podánv odůvodnění nálezu) v uvedeném ustanovení tr. ř. "použitý výraz"kdokoliv" lze oprávněně vyložit tak, že může jít o policistu".Přijetí výkladu obsaženého v této zprávě a nepochybně běžněaplikovaného v praxi by znamenalo hned několik absurdníchdůsledků. Prvním je pokyn zákonodárce v případě zadržení dlecitovaného ustanovení tr. ř. policejním orgánem předat zadrženouosobu jinému policejnímu orgánu. V případě zhojení tohotoabsurdního důsledku interpretací (tj. úvahou, podle níž v případězadržení dle §76 odst. 2 tr. ř. policií předání policejnímuorgánu je naplněno právě aktem zadržení) nastupuje druhý absurdnídůsledek, jenž interpretací zhojit nelze. Tím je povinnost předatzadrženou osobu vyšetřovateli a na to navazující počítání lhůtyzadržení. Měli bychom totiž dvojí zadržení: první policejnímorgánem a druhé vyšetřovatelem (se kterým by patrně byl spjatzačátek plynutí 24 hodinové lhůty). To by ale vedlo k otevřenímožnosti přímého a stěží kontrolovatelného porušování Listinyzákladních práv a svobod. Dalším důvodem odmítnutí vztažení §76odst. 2 tr. ř. i na postup policie je ústavní maxima, obsaženáv čl. 2 odst. 2 Listiny, podle níž pravomoc státních orgánůa postup při jejím uplatňování je zákonodárce povinen explicitněupravit a v žádném případě tuto nelze dovozovat interpretací.Spekulativní výklad ustanovení §76 odst. 2 tr. ř., uplatňovanýv policejní a soudní praxi, tak trochu připomíná sofistickémeditace, řešící slavnou logickou hříčku Bertranda Russellao vesnickém holiči.Domnívám se tudíž, že institut zajištění dle §14 odst. 1písm. d) a e) zákona o Policii České republiky umožňuje policejnímorgánům omezení osobní svobody v případě přistižení při spáchánítrestného činu nebo v případě podezření z jeho přípravy, pokusunebo spáchání, a to na rozdíl od zadržení dle §76 odst. 1 tr. ř.bez ohledu na důvodnost vazby.Důvodová správa k §14 zákona o Policii České republiky,jakož i judikát publikovaný pod č. 10/1995 Sbírky soudníchrozhodnutí a stanovisek, obsahuje právní názor, podle kterého dobuzajištění nelze započítávat do doby zadržení. Uvedenému právnímunázoru, jak jsem již zmínil, plně korespondovala (resp. nadálekoresponduje) i policejní, resp. soudní praxe. Názor opačnývyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu č. 23/1997 Sb., kdyžkonstatoval, že opačný přístup, než započítání lhůty zajištění dolhůty zadržení, ke vztahu zajištění podle §14 odst. 1 písm.d), e) zákona o Policii České republiky a zadržení podle §75, 76tr. ř. je v rozporu s čl. 8 odst. 3 Listiny základních práva svobod.Listina základních práv a svobod v čl. 8 odst. 3 stanovípovinnost v případě rozhodování o vzetí do vazby odevzdat osobupodezřelou ze spáchání trestného činu do 24 hodin od jejíhozadržení soudu (nebo ji propustit).Listina zároveň obsahuje zmocnění zákonodárci stanovitzákonem důvody omezení osobní svobody (čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst.2 Listiny). Zákonodárce uvedené zmocnění využil zakotvením řadyprávních institutů, sledujících rozličné účely, mezi něž patříinstituty předvedení, zajištění, zatčení.Institut zadržení, jež Listina váže na institut vazby, nutnove vztahu k uvedeným případům omezení osobní svobody interpretovatve smyslu ustanovení speciálního. Z toho plyne nemožnost prozákonodárce prodlužovat dobu omezení osobní svobody, jež předcházíodevzdání zadržené osoby soudu za účelem rozhodování o jejím vzetído vazby, nad limit 24 hodin (prodloužení této lhůty je ve výlučnédispozici ústavodárce a je vyloučeno ji měnit zákonem nebointerpretací).Pokud přijmeme závěr, že hranici 24 hodin, jež předcházíodevzdání zadržené osoby soudu, nelze měnit zákonem aniinterpretací, jsme postaveni před řešení následující otázky.Jestliže je ústavně vyloučeno sčítání doby zadržení a zajištěnídle §14 odst. 1 písm. d), e) zákona o Policii České republiky,lze toho dosáhnout cestou interpretace (jak to učinil Ústavní soudv nálezu č. 23/1997 Sb.), nebo cestou derogace?Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (Pl. ÚS 48/95, Pl. ÚS5/96, Pl. ÚS 21/96 a další) přijal tezi, podle které, v situaci,kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různéinterpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákonya mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a druhá je s nimiv rozporu, není dán důvod zrušení tohoto ustanovení. Při jehoaplikaci je úkolem soudů interpretovat dané ustanovení ústavněkonformním způsobem.Zároveň nejdříve šest soudců v odlišném stanovisku k nálezuve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/95 vyjádřilo názor, podleněhož "obecně lze konstatovat, že neurčitost určitého (některého)ustanovení právního předpisu nutno považovat za rozpornous požadavkem právní jistoty, a tudíž i právního státu (čl. 1Ústavy), toliko tehdy, jestliže intenzita této neurčitostivylučuje možnost stanovení normativního obsahu daného ustanoveníi pomocí obvyklých interpretačních postupů". Tento názor bylnásledně akceptován většinovým votem a uplatněn v odůvodněnínálezu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 9/95. Byl přitom uplatněnjako hledisko, které v dané věci vedlo k závěru o existencismysluplné a ústavně konformní interpretační alternativy a tími k zamítnutí návrhu na zrušení předmětného zákonného ustanovení.Ve věci návrhu na zrušení ustanovení §14 odst. 1 písm.d), e) zákona o Policii České republiky se soud ocitl mezi Scyllouodlišení dvojí interpretace, z toho jedné ústavně konformnía druhé ústavně rozporné, a Charibdou odmítnutí zřetelné ústavněkonformní interpretační alternativy, k níž lze dospět obvyklýmiinterpretačními postupy.Pokud Ústavní soud v rozhodnutí č. 23/1997 Sb. přijal právnínázor, podle něhož se lhůta zajištění dle §14 odst. 1 písm.d), e) zákona o Policii České republiky včítá do lhůty zadrženía nepřerušil řízení ve věci ústavní stížnosti podle §68 odst. 2zákona č. 182/1993 Sb., vyjádřil tím přesvědčení o možnosti řešitposuzovanou věc ústavně konformní interpretací. Jejím obsahem jevýklad pojmu zadržení, obsaženého v Listině, v tom smyslu, že sejedná o omezení osobní svobody v souvislosti s podezřením zespáchání trestného činu, provedené policií (a to buď samostatněnebo se souhlasem státního zástupce), které předchází odevzdánídané osoby soudu za účelem rozhodování o jejím vzetí do vazby.V rozhodnutí Ústavního soudu a v jeho odůvodnění, vůčikterému směřuje toto odlišné stanovisko, (a to i v návaznosti nanález ve věci Pl. ÚS 18/96, jímž po sérii nálezů, zrušujícíchrozhodnutí obecných soudů z důvodů neústavní interpretace §250fo. s. ř., Ústavní soud přistoupil k jeho zrušení) spatřuji výrazskepse k připravenosti obecných soudů při aplikaci právníchpředpisů hledat a řešit otázky jejich ústavně konformníinterpretace, chápat Ústavu jako bezprostřední pramen práva,obsahující rovněž výkladové principy abstraktních a častoneurčitých, někdy ne úplně přesně formulovaných právníchustanovení.Na rozdíl od většinového vota sdílím názor, vyjádřenýv rozhodnutí č. 23/1997 Sb., a to v té jeho části, kterázdůvodňuje včítání lhůty zajištění dle §14 odst. 1 písm. d), e)zákona o Policii České republiky do lhůty zadržení. Nad rámecv něm obsažené argumentace poukazuji na rozdílný účel obou trestněprocesních institutů, tj. na smysluplnost institutu zajištění dle§14 odst. 1 písm. d), e) zákona o Policii České republikyv případě, když není dán žádný z důvodů vazby.Rozpor napadených ustanovení s ústavními zákonya mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy proto nespatřujiv jejich nesouladu s čl. 8 odst. 3 Listiny základních práva svobod, nýbrž s principy právního státu, jež nacházejí svůjvýraz kromě jiného rovněž v požadavcích na vnitřní koherenciprávního řádu a na jeho určitost a srozumitelnost (čl. 1 Ústavy).Byl již citován názor Ústavního soudu, podle něhož"neurčitost určitého (některého) ustanovení právního předpisunutno považovat za rozpornou s požadavkem právní jistoty, a tudíži právního státu (čl. 1 Ústavy), toliko tehdy, jestliže intenzitatéto neurčitosti vylučuje možnost stanovení normativního obsahudaného ustanovení i pomocí obvyklých interpretačních postupů".Neurčitost právního ustanovení je rubem neakceptovánínáležitostí právních termínů, jakož i požadavků právní stylistiky.Doktrína mezi náležitosti právních termínů přitom řadí jazykovousprávnost, odbornou, tedy právní správnost, jednoznačnost,přesnost, ustálenost a zřetelnost (viz Š. Luby, Teoretické otázkyprávnej terminológie v normotvornom procese, Právník, č. 8, 1974,s. 728; H. Schneider, Gesetzgebung, 2. vydání, Heidelberg 1991, s.247 a násl.).Požadavek jednoznačnosti právní terminologie, tj.konstantního používání právních termínů, spočívá ve vyjádřeníurčitého pojmu stejným názvem (čili ve vyloučení synonymie),a naopak, ve spojení určitého názvu vždy se stejným pojmem (čilive vyloučení homonymie a polysémie). Tento požadavek však nelzechápat a jeho splnění vyžadovat absolutně. Legislativní praxenapříklad zná případy přípustnosti polysémie. V takových případechvšak musí být z kontextu použití termínu zřejmá i jeho významováodlišnost.Z pohledu těchto hledisek lze akceptovat terminologickéodlišení institutu zajištění v trestním procesu ve vztahuk zadržení (zrcadlící jejich významovou odlišnost) s tím, žeposunem v účelu, a to ve smyslu objevení se vazebních důvodů,nutno dobu zajištění včítat do doby zadržení. Přijatelnosttakovéhoto odlišení interpretací však vyžaduje, jak bylo jižřečeno, zřetelnost kontextu a určitost použitých jazykovýchprostředků.Absenci zřetelného kontextu, umožňujícího bez jakýchkolipochybností stanovit vztah institutů zajištění a zadrženív trestním procesu, spatřuji v roztříštění trestněprocesníregulace mezi trestní řád a zákon o Policii České republiky.Libovůle zákonodárce ohledně utváření systému práva, a tímzpůsobené začlenění úpravy právních institutů z jednoho právníhoodvětví v různých právních předpisech různých odvětví práva,a tedy v odlišném kontextu, může zakládat neurčitost a nejasnostprávní regulace. To platí ve zvýšené míře, pokud dané právníinstituty představují právní regulaci omezující základní právaa svobody, nota bene v oblasti práva trestního. Ohledně určitosti,resp. neurčitosti použitých jazykových prostředků napadenáustanovení rovněž nesplňují náležitosti právní terminologie.Nesplňují zejména požadavek odborné správnosti (ve stadiuzajištění nelze mluvit o přistižení při spáchání trestného činu,nýbrž pouze o přistižení u činu zakládajícího podezření zespáchání trestného činu) a dále nesplňují požadavek zřetelnosti(a to u výrazu kriminalisticky doložitelných informací).Uvedené argumenty mě vedly proto k závěru o rozporuustanovení §14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb.,o Policii České republiky, ve znění zákona č. 26/1993 Sb. s čl.1 Ústavy a k důvodnosti jejich zrušení.V Brně 2. července 1997
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury
ECLI:CZ:US:1997:Pl.US.2.97
Název soudu
Ústavní soud České republiky
Spisová značka
Pl. ÚS 2/97
Paralelní citace (Sbírka zákonů)
186/1997 Sb.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)
N 91/8 SbNU 325
Populární název
Institut zadržení osoby pro důvody dle §14 odst. 1 písm. d) a e) zákona o Policii ČR
Datum rozhodnutí
2. 7. 1997
Datum vyhlášení
Datum podání
24. 1. 1997
Datum zpřístupnění
16. 10. 2007
Forma rozhodnutí
Nález
Typ řízení
O zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam
2
Navrhovatel
SOUD - NS
Dotčený orgán
Soudce zpravodaj
Janů Ivana
Napadený akt
zákon; 283/1991; o Policii České republiky; §14/1/d, §14/1/e