ECLI:CZ:US:1997:Pl.US.31.96
sp. zn. Pl. ÚS 31/96
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl v plénu o návrhu Okresního soudu v Kutné Hoře na zrušení části ustanovení §171 odst. l písm. d) trestního zákona č. 140/1961 Sb., v platném znění, za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, takto:
Dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů se
z r u š u j e část ustanovení §171 odst. l písm. d) zákona č. 140/1961
Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů,
vyjádřená slovem "ústavní".
Ve zbývající části, pokud bylo navrhováno zpětné zrušení
části tohoto ustanovení ke dni l.9.1995, se návrh zamítá .
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud ČR obdržel dne 21.10.1996 návrh Okresního soudu
v Kutné Hoře na zrušení části ustanovení §171 odst. l písm. d)
trestního zákona č. 140/1961, v platném znění, vyjádřené slovem
"ústavní". Uvedený soud projednává pod sp. zn. 6 T 13/96 trestní
věc proti obžalovanému, mladistvému P. H., svěřenci Výchovného
ústavu mládeže K. L., na kterého byla podána obžaloba pro trestný
čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. l písm. d)
trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že dne 26.9.1995
odjel z ústavu na dovolenou s termínem návratu do 20 hodin dne
28.9.1995, přičemž ve stanovené lhůtě se do ústavu nevrátil,
ačkoliv rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 12.1.1996, sp.
zn. P 514/78, mu byla nařízena ústavní výchova, čímž se dle
obžaloby měl dopustit závažného jednání, aby zmařil účel ústavní
výchovy, která mu byla soudem uložena.
Okresní soud v Kutné Hoře usnesením ze dne 19.9.1996 trestní
stíhání, vedené proti mladistvému P. H. podle §224 odst. 5
trestního řádu, přerušil, když se v podstatě ztotožnil
s argumentací obhájce obžalovaného o protiústavnosti ustanovení
§171 odst. l písm. d) trestního zákona v té jeho části, podle níž
je trestné i maření účelu ústavní výchovy.
V odůvodnění svého návrhu Okresní soud v Kutné Hoře uvedl, že
vychází především z toho, že ve smyslu ustanovení čl. 9 Úmluvy
o právech dítěte (dále jen "Úmluva") je možno dítě oddělit od jeho
rodičů proti jejich vůli pouze v případě, že je takovéto oddělení
potřebné v zájmu dítěte. Uvedené ustanovení Úmluvy je pak
v právním řádu České republiky realizováno právě institutem
ústavní výchovy, která tudíž může být nařízena pouze v zájmu
dítěte. Jestliže je tedy možno ústavní výchovu nařizovat výlučně
v zájmu dítěte, pak se ustanovení §171 odst. 1 písm. d) trestního
zákona, ve znění zákona č. 152/1995 Sb., kterým bylo do citovaného
ustanovení vloženo slovo "ústavní", příčí obecné zásadě, podle
které nemůže být pachatelem ani účastníkem trestného činu ten, na
jehož ochranu je příslušné ustanovení, o jehož porušení jde,
určeno. Takovéto trestní stíhání dítěte, které se odmítá podrobit
výlučně v jeho zájmu nařízené ústavní výchově, má podle
navrhovatele stejnou logiku jako trestní stíhání osoby, která se
pokusila o sebevraždu, za návod k trestnému činu účasti na
sebevraždě podle §230 trestního zákona, či stíhání mladistvého,
který byl soudním rozhodnutím svěřen do výchovy jednoho z rodičů
a požádá druhého z rodičů, aby toto rozhodnutí nerespektoval
a v rozporu s takovýmto rozhodnutím ho odňal z výchovy toho
rodiče, do jehož výchovy byl mladistvý svěřen, za návod
k trestnému činu únosu podle §216 trestního zákona. V této
souvislosti poukazuje navrhovatel i na pochybnosti o vhodnosti
uvedeného ustanovení vyjádřené v komentáři k trestnímu zákonu,
který byl vydán v roce 1995 v nakladatelství C.H.Beck/ SEVT. Soud
je proto přesvědčen o tom, že napadená část ustanovení trestního
zákona je v rozporu s ústavním pořádkem ČR, zejména s čl. 9
Úmluvy, navrhuje proto jeho zrušení dnem 1.9.1995, a to vzhledem
k tomu, že z napadeného ustanovení žádné osoby nenabyly žádných
práv, a proto v souladu s principem právní jistoty by mělo dojít
k jeho zrušení ke stejnému datu, k jakému zákon č. 152/1995 Sb.
nabyl účinnosti.
Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, jejíž vyjádření si Ústavní
soud vyžádal podle §69 zákona č. 182/1993 Sb., ve svém písemném
vyjádření podepsaném předsedou v podstatě poukazuje na Úmluvu,
která stanoví zásadu, že dítě nemá být odděleno od svých rodičů
proti jejich vůli, Úmluva však připouští takové oddělení dítěte od
rodičů, které je potřebné v zájmu dítěte a jež je určeno
příslušným úřadem na základě soudního rozhodnutí v souladu
s platným právem v příslušném řízení. Obdobně Listina základních
práv a svobod ( dále jen "Listina") uvádí, že nezletilé děti mohou
být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu,
na základě zákona. Tyto základní zásady Úmluvy i Listiny jsou
provedeny zákonem o rodině, o.s.ř., zákonem o školských zařízeních
a dalšími normami nižší právní síly, zejména vyhláškami
ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Ústavní výchova
přichází v úvahu tehdy, kdy výchova dítěte je vážně ohrožena nebo
ji nelze z jiných vážných důvodů zabezpečit a rovněž tehdy, kdy má
za cíl poskytnout dětem a mládeži s negativními jevy chování
preventivně výchovnou péči. Zákon č. 152/1995 Sb. doplnil
ustanovení §171 trestního zákona tak, že se rozšířila ochrana
soudních rozhodnutí proti maření účelu nebo ztěžování výkonu též
o ochranu soudního rozhodnutí nařizujícího ústavní výchovu.
V odůvodnění návrhu zákona č. 152/1995 Sb. k dotčenému ustanovení
předkladatel uvedl, že podle dosud platného ustanovení §171 odst.
l písm. d) trestního zákona bylo trestným činem jen maření nebo
ztěžování ochranného léčení nebo ochranné výchovy. Maření nebo
podstatné ztěžování výkonu ústavní výchovy osobou, vůči níž toto
opaření směřuje, nebylo postižitelné, a to ani podle §171 odst.
3 trestního zákona. Přitom z hlediska obsahu těchto institutů
a věcných důvodů pro jejich uložení není v praxi mezi ochrannou
a ústavní výchovou výraznější rozdíl a nebezpečí, které pro
společnost představují mladiství na útěku z ochranné nebo ústavní
výchovy, je rovněž stejné. Z tohoto důvodu předkladatel návrhu
zákona č. 152/1995 Sb. navrhl stejně postihovat případy závažného
ztěžování nebo maření ochranné i ústavní výchovy. Je
nepopiratelné, že předkladatel návrhu měl na mysli pouze a zejména
ústavní výchovu určenou pro problematickou mládež, i když vedle
takové ústavní výchovy existuje i ústavní výchova pro opuštěné
nebo osiřelé děti. Ve vyjádření se připouští, že toto ne úplně
citlivé rozlišení typů ústavní výchovy v trestním zákoně může
skutečně vést k domněnce, že jakýkoliv útěk z dětského domova musí
být stejně kvalifikován jako útěk z výchovného ústavu pro mládež
se zvýšenou výchovnou péčí. Určitým východiskem z tohoto stavu,
který nastal přijetím novely ustanovení §171 odst. l písm. d)
trestního zákona, je nezbytnost, aby všechny dotčené orgány
pečlivě zkoumaly okolnosti, pohnutky, následky jednání nezletilého
a podnět k trestnímu řízení z důvodu maření nebo ztěžování výkonu
úředního rozhodnutí dávaly jen v případech, kdy je naplněna
skutková podstata o maření ústavní výchovy nařízené nezletilému
z výchovných důvodů. Při případném vyhovění návrhu na zrušení
části napadeného ustanovení se pak ve vyjádření nedoporučuje jeho
rušení zpětně k 1.9.1995, s ohledem na nevhodnost zavádění zpětné
působnosti právních norem do našeho právního řádu. Vyjádření také
potvrzuje, že zákon č. 152/1995 Sb. byl schválen potřebnou
většinou poslanců zákonodárného sboru dne 29.6.1995, byl podepsán
příslušnými ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen. V závěru
vyjádření je pak vyjádřeno stanovisko, že zákonodárný sbor jednal
v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou, ústavním
pořádkem ČR a naším právním řádem, a je na Ústavním soudu, aby
posoudil ústavnost napadeného ustanovení a vydal příslušné
rozhodnutí.
II.
Z těsnopisecké zprávy o 32. schůzi Poslanecké sněmovny
Parlamentu ČR (sněmovní tisk č. 1675 a 1803), konané ve dnech 20.
- 30.6.1995,vyplývá, že zákon č.152/1995 Sb., kterým se mění
a doplňuje zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení
soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon ČNR č.
283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č.189/1994 Sb., o vyšších soudních úřednících,
a zákon č. 59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění
pozdějších předpisů, jímž mimo jiné bylo novelizováno také
ustanovení §171 odst. l písm. d) trestního zákona, byl dne
29.6.1995 přijat potřebnou většinou hlasů, totiž 126 hlasy (3
poslanci hlasovali proti, 29 se zdrželo hlasování). Uvedený zákon
byl vyhlášen v částce 40, ročníku 1995, Sbírky zákonů ČR,
rozeslané dne 2.8.1995, lze tedy konstatovat, že byl přijat
a vydán v mezích ústavně stanovené kompetence a ústavně
předepsaným způsobem (§68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.).
III.
Objektem trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí,
jehož formální znaky skutkové podstaty vymezuje ustanovení §171
trestního zákona, je zájem na řádném výkonu rozhodnutí státních
orgánů. Již v úvodu je třeba přitom zdůraznit, že nikoliv všechna
rozhodnutí soudů či jiných státních orgánů jsou rozhodnutími,
jejichž výkon je tímto ustanovením chráněn. Novela trestního
zákona provedená zákonem č. 152/1995 Sb. doplnila s účinností od
l. září 1995 napadené ustanovení tak, že rozšířila ochranu
soudních rozhodnutí proti maření účelu nebo ztěžování jejich
výkonu též o ochranu soudního rozhodnutí nařizujícího ústavní
výchovu. Do účinnosti uvedené novely trestního zákona bylo
trestným činem podle ustanovení §171 odst. l písm. d) jen takové
jednání, které mařilo nebo ztěžovalo účel ochranného léčení nebo
ochranné výchovy - tedy účel ochranných opatření ukládaných podle
trestního zákona.
Ústavní výchova na rozdíl od ochranných opatření je
institutem rodinného práva. Jde o výchovné opatření ukládané podle
§45 odst. 3 zákona o rodině. Podle tohoto ustanovení může soud
nařídit ústavní výchovu, jestliže je výchova dítěte vážně ohrožena
nebo vážně narušena a jiná výchovná opatření nevedla k nápravě,
nebo jestliže z jiných závažných důvodů nemohou rodiče výchovu
dítěte zabezpečit. Jestliže je to v zájmu nezletilého nutné, může
soud nařídit ústavní výchovu i v případě, že jiná výchovná
opatření nepředcházela. Z důležitých důvodů může soud prodloužit
ústavní výchovu až na jeden rok po dosažení zletilosti.
Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá, že ústavní výchova,
přesněji řečeno rozhodnutí soudu o nařízení ústavní výchovy, se
svou povahou vymykají z rámce ustanovení §171 odst. l trestního
zákona, v platném znění, které v zásadě chrání výkon těch
rozhodnutí soudu, případně jiných státních orgánů, která jsou
vydávána v souvislosti s trestním řízením, kdy jde v podstatě
o postih jednání, které maří účel vazby nebo trestu, porušování
režimu stanoveného některými druhy trestů či ochranných opatření.
Ochranná opatření, mezi která patří kromě zabrání věci také
ochranné léčení a ochranná výchova, na něž se vztahuje ochrana
napadeného ustanovení §171 odst. l písm. d) trestního zákona,
jsou jedním z druhů trestněprávní sankce a jejich uložení je tedy
podmíněno již spáchaným trestným činem a odsouzením za něj,
popřípadě činem, který by byl, nehledě k osobě pachatele, činem
trestným.(Jsou také ukládána buď samostatně, jako jediný možný
prostředek, nebo namísto trestu, popřípadě vedle trestu - vždy
však v souvislosti s již spáchaným trestným činem.)
Při posuzování důvodnosti návrhu navrhovatele na vypuštění
slova "ústavní" z ustanovení §171 odst. l písm. d) trestního
zákona, v platném znění, je tedy třeba mít na zřeteli odlišný
charakter právního institutu ústavní výchovy oproti institutu
ochranné výchovy, k němuž jak Poslanecká sněmovna ve svém
vyjádření, tak i důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona č.
152/1995 Sb. ústavní výchovu v podstatě přirovnává. Základní
podmínkou pro uložení ochranné výchovy mladistvému podle §84
trestního zákona je jeho odsouzení za trestný čin jím spáchaný.
Osobám mladším 15 let se ochranná výchova sice ukládá v řízení
občanskoprávním, avšak opět jen za podmínky, že taková osoba
spáchala již čin, který by byl - nehledě k věku pachatele - činem
trestným (§86 trestního zákona). Ochranná výchova tedy jako jedno
z ochranných opatření (§71 trestního zákona), které má sloužit
k dosažení účelu trestního zákona, je druhem trestněprávní sankce.
Naproti tomu ústavní výchova představuje výchovné opatření, které
má vytvořit co nejpříznivější podmínky pro výchovu nezletilého
dítěte a je především výchovným, nikoliv represivním opatřením. Je
také v mnoha případech nařizována tehdy, když se výchovu dítěte
nepodařilo zajistit jinou individuální péčí, například i v situaci
vyvolané faktickou absencí vhodné osoby, která by mohla výchovu
zajistit. Reálně tedy přicházejí v úvahu i situace, kdy nezletilý
svým chováním nemusel před nařízením ústavní výchovy sám zavdat
příčinu k tomuto opatření, kterým pak soud řeší v zájmu dítěte
zajištění jeho řádné výchovy. Ústavní výchovu tedy nelze chápat
jako formu sankce nebo povinnosti dítěti uložené, přitom
pominou-li podmínky, které si nařízení ústavní výchovy vynutily,
soud ústavní výchovu zruší. Na ústavní výchovu je proto třeba
nahlížet jako na krajní případ řešení řádně nezajištěné výchovy
dítěte tak, jak to má na mysli Úmluva o právech dítěte, z hlediska
jejíchž ustanovení je třeba podle názoru Ústavního soudu napadené
ustanovení posuzovat. Tato Úmluva, která je nepochybně mezinárodní
smlouvou o lidských právech a základních svobodách, byla formou
sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí ČSFR ve Sbírce
zákonů vyhlášena pod č. 104/1991 Sb. poté, co s Úmluvou vyslovilo
souhlas Federální shromáždění ČSFR a prezident ČSFR ji
ratifikoval. Ratifikační listina byla uložena u generálního
tajemníka OSN, depozitáře Úmluvy, dne 7.1.1991. Po zániku ČSFR
převzala Česká republika práva a závazky z uvedené mezinárodní
smlouvy podle čl. 5 odst. 2 ústavního zákona ČNR č. 4/1993 Sb.,
o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské
Federativní Republiky, svou sukcesi do této smlouvy s platností od
1.1.1993 oznámila dopisem ministra zahraničních věcí ČR, který byl
uložen u generálního tajemníka OSN, jako depozitáře Úmluvy, dne
22. února 1993 a jeho přijetí bylo potvrzeno dne 7.7.1993.
Uvedená Úmluva, jíž je Česká republika ve smyslu čl. 10
Ústavy ČR vázána, již ve své preambuli zdůrazňuje, že dítě pro
svou tělesnou a duševní nezralost potřebuje zvláštní záruky
a péči. V čl. 3 odst. l Úmluva stanoví, že zájem dítěte musí být
předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, ať už
uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče,
soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Toto ustanovení má
povahu normy vnitrostátně bezprostředně použitelné ("self
- executing"). K přímému použití je uvedená norma způsobilá
s ohledem na svou dikci (.....zájem dítěte.....při jakékoliv
činnosti), která je dostatečně a natolik jasná, aby povinné
subjekty, jimž je adresována - subjekty vnitrostátní - byly
schopny upravit odpovídajícím způsobem své chování. Posuzováno
z pohledu tohoto článku Úmluvy pak nelze považovat za zájmu dítěte
přiměřenou a vhodnou takovou formu řešení, která kriminalizuje
mladistvého, který se, ať již z jakýchkoliv důvodů, nedokáže
vyrovnat s nařízenou ústavní výchovou. Ústavní soud proto dospěl
k závěru, že řešit případy porušení - jednoznačně v zájmu
nezletilého nařízené ústavní výchovy - trestněprávními prostředky,
tak jak to činí napadené ustanovení (aniž by navíc jakkoliv
rozlišovalo a bralo v úvahu různé důvody vedoucí k nařízení
ústavní výchovy), a to i při vědomí zvláštní úpravy trestního
zákona vztahující se na mladistvé, je v rozporu s čl. 3 odst. 1
Úmluvy, a proto návrhu navrhovatele na zrušení části napadeného
ustanovení vyhověl.
Na uvedeném závěru pak nemohly nic změnit ani důvody, které
zákonodárce vedly k přijetí napadeného ustanovení, totiž ochrana
společnosti před nebezpečím, které pro společnost představují
mladiství na útěku z ústavní výchovy, neboť při poměřování dvou
v kolizi stojících zájmů, tj. právě uvedeného zájmu na ochranu
společnosti se zájmem na řádné výchově a harmonickém rozvoji
každého nezletilého dítěte, je to právě zájem dítěte, který je
třeba považovat za převažující.
Navrhovatelem navrhovanému zpětnému zrušení části napadeného
ustanovení k datu účinnosti zákona č. 152/1995 Sb., tj. k datu
1.9.1995, Ústavní soud nevyhověl, neboť zpětnému zrušení brání
požadavek na zachovávání právní jistoty, nehledě k tomu, že
v situaci, kdy Ústavní soud ruší ustanovení trestního zákona,
stejné účinky, jaké by přineslo zpětné zrušení napadeného
ustanovení, v podstatě zajišťuje ustanovení §71 odst. l a 3
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Pro úplnost a zcela na závěr je třeba dodat, že navrhovatelem
namítaný rozpor napadeného ustanovení s čl. 9 Úmluvy, který
v podstatě stanoví podmínky, které musí být dodrženy v případech
oddělení dítěte od rodičů proti jejich vůli, nebyl shledán.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 9. dubna 1997