ECLI:CZ:US:1998:1.US.109.97
sp. zn. I. ÚS 109/97
Usnesení
1. ÚS 109/97
Č E S K Á R E PUBLIK A
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu stěžovatelky A.P., zastoupené Mgr. J.M., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 1997, sp. zn. 13 Co 512/96, spojeného s návrhem na zrušení zákona č. 143/1947 Sb. a některých ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve včas podané ústavní stížnosti ze dne 27. 3. 1997 napadla rozsudek Městského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, ze dne 10. 1. 1997, sp. zn. 13 Co 512/96, který nabyl právní moci dne 31. 1. 1997. Tímto rozsudkem byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který zamítl žalobu stěžovatelky, v níž se domáhala uzavření dohody o vydání domu a pozemku v katastrálním území H. podle zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, a dále požadovala určení, že je
I. ÚS 109/97
vlastnicí těchto nemovitostí a navrhovala uložení povinnosti nemovitosti vyklidit.
Stěžovatelka se domnívá, že napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního aktu o občanských a politických právech, dále její právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a její právo na rovné postavení a nediskriminování podle čl. 1 a čl. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Na základě toho navrhla, aby napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo zrušeno. Zároveň s ústavní stížností podala stěžovatelka i návrh, aby v §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, byla zrušena část věty: "...pokud je státním občanem České a Slovenské Federativní republiky" a v §1 odst. 1 téhož zákona byla zrušena část věty: "...od 25. února 1948". Dále navrhla, aby byl zrušen zákon č. 143/1947 Sb.
Ústavní soud posoudil návrh i ostatní podklady předložené stěžovatelkou a zjistil, že stěžovatelka opírá svůj restituční nárok o zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. V textu své ústavní stížnosti však připouští, že v období stanoveném pro podání výzvy na vydání majetku podle §5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nesplňovala podmínku státního občanství a tuto výzvu podala teprve po uplynutí zákonem stanovené prekluzivní lhůty. Stěžovatelka tedy byla, a nepochybně je, si vědoma, že na základě této právní situace se nemůže domáhat svých nároků, o nichž se domnívá, že jí náležejí. Nemůže se ani dovolávat ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, když převzetí nemovitostí státem se nestalo z důvodů uvedených v §6 tohoto zákona.
I. ÚS 109/97
Městský soud v Praze k tomu zjistil, že stěžovatelka nesplňovala ve lhůtě stanovené v §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tj. do 1. 10. 1991, podmínku státního občanství, které jí bylo uděleno až rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR ze dne 29. 1. 1993, takže jí nemohl pokládat za "osobu oprávněnou" ve smyslu tohoto zákona. Na této podmínce nic nezměnil ani nález ústavního soudu ČR uveřejněný ve Sbírce zákonů pod č. 164/1994 Sb., který otevřel lhůtu pro uplatnění výzvy k vydání věci jen pro osoby, které neměly trvalý pobyt na území České republiky. Dále uvedený soud konstatoval, že stěžovatelka neprokázala, že svou výzvu k vydání nemovitostí, která měla být předložena Kanceláři prezidenta republiky jako "osobě povinné", vůči ní uplatnila ve lhůtě podle §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, takže její případný nárok stejně zanikl. Ústavní soud neshledal důvod, aby se od těchto skutkových zjištění a právních názorů Městského soudu v Praze odchýlil.
Soudce zpravodaj po zhodnocení výše uvedených zjištění dospěl k závěru, že jde o návrh ústavní stížnosti podaný někým zjevně neoprávněným, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
V důsledku toho nemohl být projednáván ani návrh stěžovatelky na zrušení zákona č. 143/1947 Sb. a části ustanovení §1, resp. §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., protože takový návrh může být podán jen spolu s ústavní stížností a jen v souvislosti s ní dále projednáván. Pokud tedy byl návrh ústavní stížnosti odmítnut, vztahuje se toto odmítnutí i na návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, podaný spolu s ústavní stížností.
I. ÚS 109/97
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 1998 JUDr.Vladimír Paul soudce Ústavního soudu