ECLI:CZ:US:1998:1.US.11.98
sp. zn. I. ÚS 11/98
Usnesení
I. ÚS 11/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelky JUDr. ing. M. M., správkyně konkurzní podstaty P., a. s.., zastoupené JUDr. I. M., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. října 1997, sp. zn. 13 Cmo 248/97, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelka napadá svou ústavní stížností usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10. 1997, sp. zn. 13 Cmo 248/97, jímž bylo rozhodnuto o odvolání proti rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Praze, v části, týkající se výroku o náhradě nákladů řízení, a požaduje jeho zrušení. Navrhovatelka vytýká obecným soudům nesprávný výklad a aplikaci některých ustanovení vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Podle stěžovatelky došlo tímto nesprávným výkladem a aplikací k porušení základního práva advokáta, zastupujícího navrhovatele, zakotveného v čl. 28 Listiny základních práv a svobod, podle něhož mají zaměstnanci právo na spravedlivou odměnu za práci. Dále došlo k porušení čl. 23 odst. 2 Všeobecné deklarace práv, čl. 7 Mezinárodního
I. ÚS 11/98
paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Konečně podle navrhovatelky došlo i k porušení čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jímž je zaručeno právo na právní pomoc v řízení před soudy, a to od počátku řízení. Zároveň s podanou ústavní stížností navrhla navrhovatelka zrušení části §9 odst. 3 písm. a) citované vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Ústavní soud zkoumal v případě této ústavní stížnosti zejména otázku aktivní legitimace k podání návrhu. Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že návrhem k Ústavnímu soudu lze napadat jen porušení konkrétního ústavně chráněného práva fyzické nebo právnické osoby, které se bezprostředně tyká stěžovatele, a tudíž nelze předložit ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby. Pokud navrhovatelka namítá porušení čl. 28 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 23 odst. 2 Všeobecné deklarace práv a čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, tykají se tyto námitky advokáta zastupujícího navrhovatelku v soudním řízení. V tomto směru nezbylo než odmítnout ústavní stížnost jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Ve vztahu k namítanému porušení čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jež by se mohlo týkat samotné navrhovatelky, Ústavní soud žádné porušení neshledal. Poskytnutí právní služby nebylo bráněno a vlastní právní
I. ÚS 11/98
služba byla také uskutečněna. Proto v této části se jeví návrh jako zjevně neopodstatněný.
Z výše uvedených důvodů proto ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 182/1993 Sb., návrh odmítl.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost: byla odmítnuta, Ústavní soud se nezabýval návrhem na zrušení části ustanovení §9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 26. ledna 1998
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu